Tak trochu jiné zhodnocení výsledků prezidentských voleb. Komentář Štěpána Chába
komentář
28.01.2018
Foto: Facebook / Martin Netolický
Popisek: Prezidentská standarta; ilustrační foto
Člověk dospěje, když smrt přestane být možností, ale nevyhnutelností. V tom okamžiku začne brát život jako dar, kterým se nemrhá. Průměrná doba dožití se točí kolem sedmdesáti let. Poté následuje žeh nebo tradiční pohřeb s několika pozůstalými, věnci, slzami a projevy soustrasti. Sedmdesát let není mnoho. Jen 840 měsíců.
Každým dnem se prodlužuje minulost, na kterou člověk vzpomíná, když už je k tomu okolnostmi nebo nostalgií donucen, většinou s nechápavým pohledem upřeným do prázdna. Každým dnem jsme blíž hrobu a dál od kolébky. Věčnost, která obklopuje hranice života každého člověka, je definována právě neexistencí tohoto člověka. Nebytím. Pokuste si představit nebytí. Své vlastní nebytí. Uvědomit si svou smrt. Jak titěrné pak budou problémy s panem Z. nebo panem D.
840 měsíců
Za 840 měsíců musí člověk pochopit. Nalézt své místo. Nikoliv pouze ve společnosti, ale i v sobě samém. Musí stanout na místě a uvědomit si, že jeho bytí je konečné, nikoliv definitivní. Již při našem početí nad námi byl vynesen ortel smrti a jedině ke smrti všichni směřujeme. Ke zpopelnění nebo hnití. K ponechání pozůstalých napospas prázdnotě, která po nás zbude. Není nic definitivnějšího. Ani exekuce. Ani rozvod. Ani vyhazov z práce. Ani výsledky voleb.
Vztah člověk kontra člověk má docílit souvztažnosti, pochopení pojmu „my“ a jeho definici. Nynější systém produkuje beznaděj, hrůzu z budoucnosti, pohrdání vlastními schopnostmi (které jsou nedostatečné, protože nedokáží člověka protlačit na přední příčky miliardářů ve Forbesu) a tím člověka nakládá do opuštěnosti. Do osamění, které popírá pojem „my“ a dělá tak z člověka jednoduše manipulovatelnou vyděšenou myš, která poslouchá na slovo, která se bojí, obává, děsí věcí příštích i těch přítomných.
My nad-řízení
Je v nás vychovávána, pěstována touha po prestiži, soutěži, po výhře nad ostatními. A taková touha vede k tomu, že se sami sobě odcizujeme. V lidech hledáme slabiny, abychom je mohli zneužít pro vlastní prospěch. Hledáme možnosti, jak někoho zničit, abychom mohli na jeho torzu povstat. Cíl je jasně definovaný, být nad-řízeným. Nebýt řízen, ale řídit, udávat takt, být nad ostatními. A poté sledovat s blahosklonným úsměvem ten mumraj slepých nevědoucích pod sebou.
Nynější systém je destruktivní i sebedestruktivní. Nad-řízením ničí člověka, křiví jeho schopnost být člověkem, volní bytostí, jejíž údělem by mělo být pochopení a odevzdání se celku. Pojem „my“ by neměl počítat s pojmem „oni“. Protože tím říká „my lepší“ a „oni horší“. Takový systém by nepracoval na bázi – zavřu oči, když zavřeš oči, abychom neviděli, že jsme jiní, že jsme slabí, neschopní a že se naší slabosti a neschopnosti může a má zneužít. Naopak, takový systém by pracoval právě s jinakostí, s rozdíly a pracoval by s pojmem „my“, který by byl definicí.
Hrubá morálka
Jediné, co okolo sebe nyní vidíme, je ničení lidí, zadlužování, nastavená pravidla tak, aby člověk uspěl jen potud, pokud bude nemravným, bezohledným a dravým více, než ostatní lidé. Drancování, plundrování přírodních zdrojů, na nichž stojí veškerý ekonomický růst, se žene vstříc absurdně hloupé a hamižností zničené budoucnosti, za kterou zaplatíme nesmírným smutkem, protože jejími oběťmi budeme my sami. Pojem „my“ je tak použitelný jen v případě, kdy na sebe svalujeme kolektivní vinu, aby nemuseli trpět za své viny ti nejvíce nemravní, bezohlední a draví.
Zvykli jsme si natolik na efemérní, tedy pomíjivý, luxus, že jej začínáme požadovat. Ovšem všechno, a obzvláště ekonomický růst, má své meze. Hranici, za kterou už začínáme mluvit o katastrofě. Jsme spoutáni nespoutaností, nedokážeme si stanovit hranice, před kterými si řekneme dost, stačí, jen blázen by šel dál. Stejně jako zapomínáme na vlastní smrt a oddáváme se římským hrám, při kterých pro naše zvrácené pobavení umírá příroda, umírají lidé, umírá budoucnost. A my se, ukryti v bublině vlastní opuštěnosti, blahosklonně usmíváme potokům krve, kterým jsme nad-řízeni. Ač v hloubi duše víme, že krvácíme my.
Prezident jako korouhev
840 měsíců života. 840 měsíců vzácného bytí. Astronomové neustále bloumají svými okuláry po obloze a hledají další planetu, kde je život. Aby dokázali, že to, co žijeme, není až tak jedinečné, neopakovatelné, nevšední. A přes naši nádhernou a neopakovatelnou jedinečnost jsme schopni pojem my redukovat na zvolání – ONI – a pohrdavě, nenávistně je označovat za nepřítele. Pro společnost lidí je určující, že jsme volili život, nikoliv jednoho z kandidátů. A život je souznění, nikoliv rozdělení. Ať vyhrál nebo nevyhrál váš kandidát, tak žijete, dýcháte, pokračujte v tom, ne v nenávisti k pojmu ONI. Vždyť jsme lidé, umíme milovat, tak proč bychom měli nenávidět a pohrdat. To není hodno člověka. Nebyla to Sofiina volba, byla to jen... volba.
Vložil: Štěpán Cháb