Na Jánošíka sice neměl, každou ale bravurně ukecal. Jenom političky Labuda nemusel. Tajnosti slavných
07.01.2018
Foto: repro/youtube.com
Popisek: Marián Labuda
Čechy měl rád, jednou se dokonce nechal slyšet, že kdyby měl umřít, tak raději v Čechách. „Určite by mi tu prišlo aj viac ľudí na pohreb,“ prohlásil. Byl nejtalentovanějším slovenským hercem své generace, přesto o sobě nikdy nepřestal pochybovat.
Odjakživa měl v sobě kus obyčejné člověčiny a s touto vlastností dokázal skvěle pracovat na jevišti i před kamerou. Vzrůstem sice nevelký, vždycky ale noblesní, ať už mu scenárista předepsal perfektně střižený oblek, nebo usmolené montérky. Marián Labuda vyrostl v mimořádného československého umělce a zůstal jím i po rozpadu republiky. Stal se neobsazovanějším Slovákem v českých filmech, v roce 2009 ho Kruh priateľov českej kultúry dokonce nazval velvyslancem slovenského herectví v Čechách. Čechy měl rád, ve Všechnopárty Karla Šípa dokonce před lety prohlásil, že kdyby měl umřít, tak raději v Čechách. „Určite by mi tu prišlo aj viac ľudí na pohreb,“ prohlásil.
Naposledy před filmovou kamerou – cukrář v pohádkové komedii Jiřího Stracha Anděl Páně 2
Malý farár z malej dediny
Narodil se pár měsíců před koncem druhé světové války, 28. října 1944, v malé slovenské podhorské vesničce Hontianske Nemce, v údolí řeky Štiavnica, proslaveném vinohradnictvím. A datum svého narození si prý po celý život užíval – představoval si, že s ním slaví narozeniny celá republika. S láskou vzpomínal na tatínka, který pracoval jako krejčí. V oparu jeho neustále rozpálené žehličky si jako malý kluk rád hrával na pana faráře, v době, kdy ještě ani netušil, že herectví vůbec existuje. Nakonec se ale tomuto poslání na hony vzdálil. Přesto kněžskou sutanu oblékl v životě dokonce několikrát, i když pouze před kamerou. V roce 1988 si v hořké komedii Dušana Kleina Dobří holubi se vracejí zahrál faráře-alkoholika Dorendu, v roce 2000 kněze Barovszkého v maďarském dramatu Polštář Jadvigy a na jevišti nezapomenutelně ztvárnil římskokatolického kněze a nechvalně proslulého válečného prezidenta Slovenského štátu Jozefa Tisa.
Pasáček hus a obecní blázen Ondráš v televizním filmu z toku 1965 Neprebudený
Otci přidal dvacet cenťáků
Dětství prožil s uchem, nalepeným na rádiu, se zatajeným dechem poslouchal verneovky a byl přesvědčený, že se všechny ty fantastické příběhy v té škatuli opravdu odehrávají. Právě tehdy se pomaloučku začínala rodit jeho touha stát se hercem, i když ho po celý život nepřestával provázet proklatý výrok jakéhosi úředního poradce, jenž prohlásil, že k něčemu takovému je třeba mít talent. Marián ho rozhodně měl, přesto o sobě nepřestával pochybovat, a právě to ho nejspíš pohánělo kupředu. Měl pocit, že musí stále všem dokazovat, že se na herecké škole ocitl správně, i když kolegové ani publikum neměli sebemenší důvod o tom pochybovat. „Byl nejtalentovanějším hercem ve své generaci. Je mi velmi líto, že jsme o něj přišli,“ povzdychl si po oznámení o jeho náhlém skonu pro server sme.sk jeho letitý kolega a kamarád Milan Kňažko. Kvůli menší, již v mládí zavalité postavě si ho prý dobírali už při přijímačkách na divadelní fakultu Vysoké školy múzických umění v Bratislavě. Když předstoupil v kraťasech před komisi, složenou ze samých významných herců v čele s národním umělcem Jánem Borodáčem, zdálo se mu, že je jim k smíchu. „Janko Borodáč totiž asi očekával, že by každý adept měl být hoden role Jánošíka, protože se mě zeptal, jak vysoký je můj otec. Vycítil jsem z té otázky zákeřnost, a tak jsem tatínkovi přidal dobrých dvacet centimetrů navíc. A Borodáč se spokojeně usadil, věděl, že mám perspektivu,“ zavzpomínal v jednom rozhovoru.
První hlavní role v českém filmu – Carmello v komedii Juraje Herze Buldoci a třešně
Revolta přežila jen tři roky
Po studiích nastoupil do angažmá ve Slovenském národním divadle, v roce 1968 pak spoluzakládal legendární bratislavské Divadlo na korze. Své místo na slunci tehdy konečně nacházela doposud tabuizovaná témata, tituly, autoři i nové jevištní formy. Z pocitu intelektuální převahy nad stupidní mocí se zrodila řada malých divadelních scén, z nichž většina ale měla vlivem následné normalizace velmi krátkou životnost. Podle uznávaného teatrologa Přemysla Ruta z přesvědčení, že i tu nejobludnější absurditu lze rozložit zdravým rozumem, jehož výrazem byl smích. Na podzim roku 1968 odstartovaly v prostorách bývalého Bristol baru sezónu tři soubory – činohra, dvojice Lasica a Satinský a divadlo poezie, nakonec ale scéna existovala pouze tři roky a uvedla osm her. Poezie se nedožila ani druhé sezóny, po odvolání ředitele Kornela Földváriho v únoru 1970 začal přicházet jeden zákaz za druhým, a tak brzy odešli Lasica se Satinským. Na jaře1971 padl zákaz zájezdu souboru do Prahy, Češi pro změnu zase nesměli do Divadla na korze. A pak už jen všichni čekali na ‘generální stop‘. Oficiálně byla činnost souboru ukončena kvůli špatnému větrání v divadle, ten hlavní důvod byl ale politický. Po zákazu přešel Marián Labuda na Novou scénu a od roku 1990 byl členem činoherního souboru Slovenského národního divadla.
Jako řidič Karel Pávek se závozníkem Otíkem (János Bán) v komedii Vesničko má, středisková
Menzel dobře věděl, co dělá
Přestože již během studia projevil výrazný komediální talent, na divadelní scéně se staly jeho doménou především tragikomedie a dramata. Bohatě si to ale vynahradil před filmovou a televizní kamerou. První hlavní roli dostal již v roce 1965 v psychologickém dramatu režiséra Petera Solana Kým sa skončí táto noc. Během sedmdesátých let ztvárnil řadu postav především komediálního až estrádního charakteru, zlomový okamžik v jeho kariéře však znamenala postava řidiče Pávka v nesmrtelné komedii Vesničko má, středisková. „Zavalitého člověka by nemohl nikdo obdivovat. Jen génius jako režisér Jiří Menzel věděl, že když obsadí mě, bude to zajímavější. Nejkrásněji to zhodnotil jeden slovenský doktor: Ve Vesničce jste hrál jako Lino Ventura. Kdybych nedostal žádnou jinou pochvalu, tak mi to stačí,“ prozradil. Menzel prý odhalil jeho talent už v Činoherním klubu při zájezdových představeních a věděl, že nesahá vedle. Dvojice Labuda-Bán dopomohla výborně napsané a natočené komedii nejen k obrovské popularitě, ale i k nominaci na Oscara. Pak už si ho čeští režiséři doslova předávali z jednoho projektu do dalšího, nezapomněl ale na něj ani Menzel, který mu svěřil například postavu velkostatkáře Stoklasy v komedii Konec starých časů, Williama Peachuma v Žebrácké opeře, Opalikova v koprodukční komedii podle scénáře Zdeňka Svěráka Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina či obchodního cestujícího Waldena v romantické válečné komedii Obsluhoval jsem anglického krále. Z výčtu postav, kterým Marián Labuda vdechl svým uměním jedinečného ducha, by vznikl extrémně dlouhý samostatný článek, protože jich byly více než dvě stovky. A všechny byly mimořádné, svérázné a nezapomenutelné.
Se Zdeňkem Řehořem ve filmu Dobří holubi se vracejí
Všechno, jen ne političku
Odjakživa si prý uvědomoval, že ženy letí především na vysoké chlapy, přesto ale komplexy nikdy netrpěl, i když býval zdrženlivější než mnozí kolegové. „Dříve jsem býval ostýchavý, k ženám jsem si nic nedovolil. Když je ale člověk starší, tak už si dovolit může. Ale je to zbytečné. I když si totiž nyní člověk dovoluje, stejně to ničemu nevede,“ konstatoval a prozradil, že svoji ženu-tanečnici kdysi ulovil na to, že se svou postavou dokázal ‘vystřihnout‘ parádní kotrmelec. Nebyla to ale jeho osvědčená metoda, zpravidla ženy okouzloval úplně něčím jiným – prostě je ukecal. „Musel jsem se naučit mluvit. Jako když máte muzikanta, který hraje na housle, střídá melodie, vrací se, vystupuje do výšek a tak dále. Říká se tomu cifrování (variace – pozn. red.) na housle. Když já začnu cifrovat, nikoli na housle, ale slovem, tak se stávám nedostižným. To mě už nic nezastaví a ženy by si vlastně měly dávat pozor,“ zažertoval. Svoji manželku Vieru, kterou poznal v divadle a prožil s ní celý život, ale nepřestal nikdy milovat. Po narození dvou synů sice pověsila původní profesi na hřebík, ve Slovenském národním divadle se ale potkávali dál, protože vyměnila baletní piškoty za nápovědní budku. Marián jí byl věrný, i když měl rád všechny krásné ženy. Jenom političky mu nešly pod nos. „Tím že bojuje o hlasy voličů, pro mě ztratí svou ženskost. Chodí z města do města, z náměstí na náměstí a chce získat hlasy. To její kouzlo tím prostě mizí,“ prozradil v rozhovoru pro deník 5plus2.
Nehoda mu přitížila
V posledních letech stále více získával pověst mrzouta, s nímž není snadné vyjít. Příčinou byly postupně se zhoršující zdravotní problémy, hlavně těžká cukrovka. Přispěla k tomu mimo jiné i obrovská psychická zátěž po autonehodě v listopadu 2005, při níž smetl ve vánici na náledí na dálnici D1 dvě ženy. Obě byly na místě mrtvé, od tragédie do vyhlášení rozsudku ale uplynulo nekonečných deset měsíců, během nichž si populární herec prošel peklem a nešetřila ho ani některá bulvární média. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou mu pak ‘nadělil‘ deset měsíců podmíněně a zákaz řízení. V březnu 2012 poprvé zkolaboval a pobyl si nějaký čas v nemocnici. A pak už se jen cítil stále unavenější. Až tak, že ho začaly obtěžovat i běžné každodenní úkony. „Já jsem tak strašně nerad, když ráno zjistím, že jsem se probudil. To totiž znamená, že musím vstát, obléct se, umýt...“ postěžoval si během narozeninového večera, který mu nadělila jako dárek k sedmdesátinám televize Barrandov. Krátce nato oficiálně ukončil hereckou kariéru, protože ho začala zrazovat paměť. V červenci 2016 zkolaboval podruhé, lékaři měli podezření na mozkovou příhodu, nakonec ho ale po šesti dnech z nemocnice propustili. Poslední útok přišel tak náhle a byl natolik razantní, že už nad ním jeho organismus neměl šanci zvítězit. V pátek 5. ledna po obědě zkolaboval, právě když nastupoval do svého vozu v garáži. Jeho žena okamžitě zavolala záchranku, na pomoc přispěchal kolemjdoucí muž, který ho začal podle pokynů operátora oživovat. O jeho život pak bojovaly posádky dvou sanitek. Jejich snaha ale byla marná.
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Adina Janovská