Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Vánoce 2017

Vánoce 2017

Co se děje v době adventní a vánoční v Česku

Volby 2017

Volby 2017

Odvolili jsme, teď se rokuje o vládě

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Jmenuješ se Kurt Cobain, je ti 15, hulíš trávu a máš před sebou další prázdný den v Aberdeenu…

02.12.2017
Jmenuješ se Kurt Cobain, je ti 15, hulíš trávu a máš před sebou další prázdný den v Aberdeenu…

Autor: Fotomontáž Ondřej Vanča

Popisek: Kurt Cobain

FOTOGALERIE Po stopách Kurta Cobaina. Z ospalého Aberdeenu po místo posledního vpichu v Seattlu. Letos v únoru to bylo přesně padesát let, kdy se Kurt narodil. Pojďme se krok za krokem podívat po nejdůležitějších místech, která jsou s krátkým Kurtovým životem nejvíce spjatá… Článek z časopisu Rock´n´All je, stejně jako minulý víkend, rozdělený na dvě části a aby vám dával větší smysl, prohlédněte si fotogalerii. Protože sám článek je vlastně road movie, dole najdete stručné připomenutí Kurtova života...

Pomalu začíná podzim. Počasí příliš nepřeje, spíše naopak. Je něco po sedmé ráno, v mlze a lehkém mrholení přecházíš po Young Street přes most spojující pověstné „bahnité břehy“ řeky Wishkah. Kolem pomalu projel lehce prorezivělý truck Chevrolet Silverado. Chlápka za volantem znáš, ale vůbec se neopovažuješ ani kývnout na pozdrav.

Aberdeen byla vždycky hrozná díra

Aberdeen byla vždycky hrozná díra. Kromě krátkého ekonomického a sociálního boomu v šedesátých letech mělo tohle město k prosperitě a všeobecné spokojenosti hodně daleko. Nejbližší větší civilizace je východním směrem dvě hodiny vzdálené město Tacoma v těsném sousedství Seattlu. Jinak nic. Západním směrem jste za slabou hodinku na pobřeží Tichého oceánu – doslova konec světa. Naprostá izolace.

Teplota takhle z rána zřídka překračuje pět stupňů, a tak se halíš do svojí vytahané vojenské bundy, kterou sis v létě koupil v garážovém výprodeji v blízkém sousedství, protože ti prostě přišla strašně cool. Hned za mostem odbočuješ z chodníku a krátkou vyšlapanou pěšinou a skrze mokrou uvadlou trávu se dostáváš až do svého útočiště. Conversky na nohou máš úplně promočené, ale je ti to jedno. Důležitější je, že jsi před chvílí dostal o několik bloků dál pár teplých vaflí, takže ten pocit hladu, co tě celou noc tak trápil, je konečně uhašen.

Jmenuješ se Kurt Donald Cobain a máš před sebou další z nekonečné řádky prázdných dní. Svírá tě odpor jít domů k matce Wendy, která tě čas od času posílá k příbuzným, protože tě prostě nemůže sama zvládnout, a tak bezcílně bloumáš ospalým městečkem Aberdeen, nebo prostě ležíš na staré matraci pod mostem přes řeku Wiskhah jen několik málo minut od svého domu.

Střih!

Mnoho lidí, včetně mne samotného, si tu dobu a Kurtovo dospívání představovalo právě takhle, tedy přesně jak si to fanouškovská základna vyfabulovala. Avšak po tom, co jsem ta místa navštívil, některá z nich i opakovaně, a promluvil s lidmi, kteří k Aberdeenu, zmiňované době i Cobainovi samotnému mají co říct, musel jsem změnit názor. Věci skutečně nejsou tak černobílé ani takové, jak praví legendy.

Přestože je Aberdeen „díra“ se vším všudy a dodneška tu není moc co dělat, snad jen pracovat a chlastat, dal světu tuhle grungeovou ikonu. Už po opuštění dálnice Interstate 5, směřující ze Seattlu na jih, a napojení se na menší silnici, vedoucí na Aberdeen, projíždím několika ne zrovna vábně vypadajícími městečky. Typický americký zapadákov. Pumpa, která už pár let odmítá plnit svoji funkci, obchod se zbožím denní potřeby v boudě stlučené z hrubých prken a autoopravna u cesty, v níž dva chlápci vytahují na zvedáku nějaký zašlý sedan. Rodinné domy jsou rozesety po okolí a příjezdové cesty ke každému z nich „zdobí“ totálně nevkusná dekorace, už nějaký ten pátek nezměněná.

Podle navigace se blížím k Aberdeenu. Nedaleko před avizovaným cílem míjím prázdný obchod s obrovským nápisem „for lease“ (k pronájmu), projedu pár zatáček a už z dálky po pravé straně vidím velkou zelenou ceduli s totálně profláknutým nápisem „Come as you are“. Těžko říct, zda tu tenhle nápis byl před vydáním songu na albu Nevermind v roce 1991, nebo jej sem trefně umístili až posléze. Ač tak či onak, vítá mě stejně jako stovky jiných lidí a sděluje mi, že přicházím prostě takový, jaký jsem. Jako přítel i nepřítel.

Aberdeen dnes

Je polovina roku 2016, tedy několik dekád od časů, kdy jste v Aberdeenu mohli Kurta potkat, avšak i dnes město působí podobně pochmurným dojmem jako v sedmdesátkách a osmdesátkách. Ostatně stejně jako další města, která jsem za poslední dvě hodiny na cestě ze Seattlu projel. Tahle část státu Washington má k prosperitě hodně daleko. Ano, hlavní tah skrze město lemují různé fast foody, kadeřnictví i obchody s oblečením. Tento zdánlivý downtown má ale jen několik málo stovek metrů a hned za mostem už Aberdeen odkrývá svou typickou tvář.

Na křižovatce stojí velmi zbědovaná žena s kusem kartonu, na kterém je stručně napsáno „hungry“ a bez sebemenšího pohybu s pohledem upřeným do neznáma doufá v soucit projíždějících řidičů. Přesně na téhle křižovatce si všímám první spojitosti mezi městem Aberdeen a Cobainem. Někdo tu na dopravní značku vylepil malou nálepku s Kurtovou podobiznou.

Odbočuji doprava a podél břehu řeky Wishkah přijíždím až na roh 1st Street a Chicago Avenue. Nedávno jsem googloval, jak vypadá dům, kde Kurt trávil skoro celé dětství a mládí, a najednou je přede mnou. Dům s číslem 1210. Přísahám, že bych tak naprosto obyčejnému stavení nikdy nevěnoval sebemenší pozornost, nebýt jeho příběhu. Koneckonců okolní domy v ulici vypadají vesměs mnohem víc k světu.

Dávám si obchůzku po okolí s cílem potkat nějakého starousedlíka, se kterým bych mohl zapříst pár slov o historii zdejšího sousedství, o tom, jak se tu žije dnes a jen tak „mimoděk“ se zeptat na Kurta Cobaina. Je totiž jasné, že vedle fanoušků, kteří tuhle ulici denně navštěvují, sem čas od času zavítá nějaký novinář a chce z domorodců tahat senzace a dosud nevyslovené příběhy.

Jen o necelých sto metrů dál před šmoulově modrým domem postává starší chlapík. Díky krásné anglické frázi „Hey, how is it going?“ se dáváme do řeči. Představuje se mi jako Phill a já si tajně přeju, ať mi neřekne, že se sem přestěhoval teprve nedávno. Naštěstí nevypadá, že ho moje zvídavost ohledně okolí otravuje, a tak pokračujeme v klábosení.

„Domy se tady prodávají za nějakých šedesát nebo sedmdesát tisíc, ale ten jejich nasadila před pár lety Wendy Cobain na čtyři sta tisíc dolarů, přitom třeba tady tenhle dům vedle je ve čtyřikrát lepším stavu,“ seznamujeme mě s místním realitním trhem Phill. Není blbej. Moc dobře ví, proč jsem tady, a touhle zmínkou sám nabídl krásný oslí můstek pro další konverzaci, jako kdyby mi o Kurtovi chtěl něco sdělit. Doufal jsem v nějaký podstatný střípek, který mě posune zase o kousek dál, nicméně nestalo se tak. Phill vykládal přesně to, co chce každý slyšet a stejně už to každý slyšel nebo o tom četl: jak se potloukal po ulicích, kouřil trávu a trávil mnoho času pod mostem o několik bloků dál.

Pokračování zítra, 3. 12.

Aleš Malár (text a fotografie v galerii)

 

 

 

Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste, nebo jste viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .     

Vložil: Anička Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace