Kdo nemaká, ať nežere. Mantra, která nás všechny žene do prázdných životů. Komentář Štěpána Chába
komentář
20.11.2017
Foto: Facebook
Popisek: Boj za základní nepodmíněný příjem je součástí Průmyslu 4.0
Zatracená produktivita práce. Znáte ten pocit ze zaměstnání, kdy si zalelkujete a cítíte se kvůli tomu tak provinile? Lelkování bylo před revolucí disciplínou. Kdo lelkoval, lelkoval proti režimu. A to bylo ólrajt. Po revoluci se lelkování změnilo na prohřešek. Nyní se musíme propracovat k hrobu. Kdo nemaká, ať nežere. Heslo lidí, heslo politiky, heslo celé společnosti. A když je před námi vidina Průmyslu 4.0, začínáme se obávat a strachovat a bránit se. Heslo minulosti – dejme dřinu strojům – se pro naši společnost mění v obavu z vlastní zbytečnosti. K čemu tu budeme, když nebudeme moci hákovat až do zblbnutí? To, že předáme dřinu strojům, nás ohrožuje.
Pro dřinu jsme ochotní obětovat všechno. Vlastní čas, vlastní život, vlastní vášně, vlastní zájmy, vlastní děti. Všechno, co nás má definovat. A nahrazujeme sebe tím, že se definujeme jako pracant. Člověk, který maká. Člověk – stroj na práci. Biostroj. Mechanika na bázi krevního oběhu a trávící soustavy. Namísto lelkování (tzn. přemýšlení, žití, doufání, snění), sehneme záda a dřeme, makáme, abychom si mohli připadat užiteční. Zapomínáme na vzácnost vlastní existence, která je pro zaměstnavatele a společnost pouze číslem ve statistice, ale pro nás samotné je to poklad. Neopakovatelná existence člověka redukovaná na někoho, kdo jde zamakat, kdo záměrně potlačí svůj život, aby byl užitečný někomu, kdo makat nebude, protože ví, že jeho život je neopakovatelný a neopakovatelně krásný a vzácný.
Malé mzdy, velké makání
Na otázku, kdo jsi, jsme náchylní odpovídat – svářeč, produktový manažer, pasák, bankovní ouřada – nedokážeme sebe sama definovat na základě vlastního života. Natíráme v pondělí místnost nažluto, abychom mohli nátěr v úterý seškrábat a ve středu natřít namodro. A tak stále dokola. Jsme ochotni vyrábět hovna a hovna i žrát, jen abychom byli zaměstnanci, kteří na konci zúčtovatelného období dostali almužnu k přežití. A bojíme se, že hovna za nás začnou vyrábět stroje a my se staneme zbytečnými. Že nedostaneme almužnu k přežití.
Hodnotou je pro nás mozol, nikoliv šťastný potomek, obklopený milující rodinou
Fracka do instituce na převýchovu, která produkuje další pracanty. Nacpat fracka do instituce, která ho deformuje na další výrobní jednotku. Namísto toho, abychom dítěti dali do zorného pole otázky pochopení života, předěláváme ho na dělníka společnosti. A tak to s námi je. Hloupé stroje, co místo tančení po květech života makají. Dítě stačí vidět půl hodiny ráno a dvě hodiny večer. Zbytek času ho necháme v pařátech institucí, které nám mají dát čas pořádně si zamakat.
Je pracovat a pracovat
Práce sama o sobě není nikterak špatná. Naštípat dříví, přitlouct poličky, pomoci někomu, fajn princip. Nastavený systém práce, která je zčásti zbytečná, zčásti jednoduše nahraditelná stroji, je vadný. Ono mýtické makání je makání, které nejde v náš prospěch. Ano, za mzdu, ale veškeré výhody pak směřují nahoru. Ekonomy odsuzovaný princip „letadla“, kde první vydělává na druhém a druhý na třetím a třetí na čtvrtém… až se dostáváme k zadním řadám, které jsou samozřejmě nejpočetnější a které už nevydělávají, ale snaží se jen přežít. Tak takový systém žijeme a budujeme. A ten je zvrácený, protože dělá z člověka součástku bez významu, bez hodnoty.
Těšme se na Průmysl 4.0
Zbavíme se zbytečné dřiny. Dáme ji konečně strojům. Generace a generace před námi právě o tom snily. Předat mozoly strojům a dolelkovat se k vlastnímu životu. Už teď je tolik pracovních pozic, které jsou zcela zbytečné a udržují se jen proto, aby byli lidé stále v té oprátce zaměstnání, která jim bere život. Ze setrvačnosti budeme ještě léta procházet kolem píchaček, protože uvědomit si, že děláme něco zbytečného, nás bude stát velký kus zdeformované osobnosti. Co se získaným časem? Už jsme zapomněli snít. Zapomněli jsme přemýšlet. Přerod bude těžký, ale sakra, už aby tady byl. Ta otřená nuda makání je otupující.
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste, nebo jste viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Štěpán Cháb