Těhotná před maturitou, vdovou v pětadvaceti… Slovenská Marilyn platila za každý kousek štěstí tragédií. Tajnosti slavných
29.10.2017
Foto: repro/marcelalaiferova.sk
Popisek: Marcela Laiferová
VIDEO Vyplakala potoky slzí, přesto se po každé katastrofě dokázala znovu zvednout a jít dál. Jednou ale bylo tak zle, že dokonce chtěla spáchat sebevraždu. Spásný anděl naštěstí dorazil včas.
V sedmdesátých letech byla idolem žen i mužů. Ženy kopírovaly její účesy a nechávaly si šít stejné šaty, muži se div nepřerazili, jenom aby upoutali její pozornost. Zpravidla ale naráželi na neprostupnou zeď. Slovenská kráska, která byla v mládí až neuvěřitelně podobná legendární Marilyn Monroe, byla totiž po trpkých zkušenostech v partnerských vztazích mimořádně opatrná. Její životní pouť byla tak trochu schizofrenní, jakoby se v ní odmalička neustále handrkovaly dvě naprosto odlišné osobnosti. Křehký plavovlasý andílek a divoký čertík. Seriózní studentka medicíny a zbožňovaná hvězda populární hudby. Racionálně uvažující žena a romantička, neustále se vznášející kdesi na nadýchaném obláčku. „Někdo si projde životem jako růžovou zahradou, což ale můj případ nebyl. Byla jsem nucena naučit se žít,“ přiznala před časem serveru korzár.sk Marcela Laiferová. „Prošla jsem si v životě kdečím, ale doufám, že to ve mně nezanechalo hluboké stopy.“
Lampy už dávno zhasli
(s Janou Belákovou):
Lepší by byl pytel brambor…
Marcelka Bujnová se narodila 14. července 1945 v Petrovicích u Žiliny a o její budoucnost se maminka začala bát ještě dřív, než vůbec přišla na svět. Otěhotněla totiž v těžké době Slovenského národního povstání a jednoho dne potkala starou cikánku, jejíž věštba jí léta nedávala spát. Předpověděla jí totiž, že bude mít holčičku, jenže… „Bude mít tak krásné oči jako vy, bude velmi populární osoba a bude mít noční zaměstnání,“ prozradila zpěvačka s tím, že maminka-učitelka v tu chvíli pomyslela na to nejhorší. „Měla o mě potom příšerný strach a snažila se mě přísnou výchovou od něčeho odvrátit.“ A že si s ní trpělivá maminka opravdu užila. Jako jediná dívka se třemi bratry se Marcela neustále snažila sourozencům ve všech lotrovinách vyrovnat, takže vyprávění, co všechno prováděla, by prý bylo hodně dlouhé. „Napáchala jsem tolik zla, že maminka vždy říkala, že měla mít raději pytel brambor než mě,“ přiznala. Již v útlém dětství se začaly projevovat její umělecké geny, a tak si z plného hrdla prozpěvovala na ulici před domem. Maminka ale byla radikálně proti, aby z ní byla ‘cirkusanda‘, a zpočátku po tom netoužila ani Marcela. Mnohem víc ji totiž lákala medicína.
Tieňohra:
Divoká svatební noc
Poprvé se zamilovala již v patnácti letech do gymnazisty, s nímž otěhotněla ještě před maturitou. Naštěstí už poté, co úspěšně zvládla přijímací zkoušky na lékařskou fakultu. Celé léto pak pracovala jako novinářka pro místní noviny a šetřila na prstýnky. Vysněná svatba pak ale nakonec dopadla úplně jinak, byla smutná a plná slzí. Plakala Marcela, její maminka a potoky hořkých slz prolévala i tchyně, která měla o nevěstě úplně jinou představu. Svatební noc novomanželé proseděli na posteli a hádali se, kde budou bydlet. Nakonec sto dopadlo nejhůř, jak mohlo. Nikdy spolu nežili a rozvedli se hned po narození syna Stanislava. Marcela, která již na gymnáziu zpívala na Čajích o páté, přesto zamířila do Bratislavy na lékařskou fakultu. A po celou dobu také vystupovala se studentskými kapelami. Při jednom koncertu v Horském parku ji objevil známý hudebník Braňo Hronec a nabídl jí duet s Janou Belákovou ve skladbě Lampy už dávno zhasly. Psal se rok 1965 a píseň talentovanou medičku rázem vystřelila mezi největší hvězdy hudební scény.
Čítam si horoskop:
Jen krůček od sebevraždy
Druhého muže, který mimořádně ovlivnil její kariéru, poznala, když se ucházela o angažmá v Tatra Revue. Byl jím Jaroslav Laifer. Měli hodně společného, i on vystudoval medicínu, v hudební branži však byl uznávaným skladatelem, hudebníkem a dirigentem. Byla to láska jako trám, brzy se vzali a Marcela se netají tím, že byl jejím osudovým mužem. Jeho přičiněním začala zpívat kromě klasického bigbeatu i jazz a evergreeny a již v roce 1968 se najednou stala v anketě časopisu Populár zpěvačkou roku. Štěstí po jeho boku však trvalo příliš krátce. Rok 1970 se stal pro ni zlomovým a mimořádně tragickým. Bylo jí pětadvacet, právě končila medicínu, když manžel musel na operaci žlučníku. Dopadla katastrofálně. „Zabili ho lékaři. Byla to hrubá chyba chirurgů, kteří ho poprvé operovali. Potom museli v Praze operaci opakovat. Určitě si dokážete představit, jak jsem byla z medicíny rozčarovaná. Můj vztah k doktoru Laiferovi byl úžasný. Byl velká osobnost. Ovlivnil mé rozhodování i chování, byl to můj absolutní Bůh. Ztratila jsem v něm několik milovaných lidí,“ přiznala Marcela s odstupem času. Život bez manžela si vůbec nedovedla představit, dokonce tehdy pomýšlela na sebevraždu. Úplnou náhodou jí v tom zabránil bratr, který ji přišel v osudný den navštívit, i když to dělával pouze sporadicky.
Slová:
Zlatá lyra pro vdovu v černém
Pouhé dva měsíce po Laiferově smrti měla vystoupit na Bratislavské lyře s písní Slová, ale odmítla. Legendárnímu dirigentovi Karlu Vlachovi to ale nedalo. Nakonec ji přemluvil a Marcela se stala první Slovenkou, která získala Zlatou lyru. Následovala řada úspěchů v zahraničí, zabodovala v Rio de Janeiru, Drážďanech, Bulharsku a získala i Zlatou palmu na Maltě. „Když jsem šla po ulici v La Valette, lidé na mě volali Čau, Marcella! Dostala jsem nabídku na měsíční turné s Toto Cutugnem (italská hvězda populární hudby 70. let – pozn. red.), jenže ministerstvo mi řeklo, že se musím vrátit domů a po dvou týdnech bych mohla vycestovat znovu. Ale to turné začínalo hned po festivalu, byla to vlastně i odměna pro vítěze. Musela jsem se vrátit domů, když jsem nechtěla zůstat v zahraničí, protože potom by už nebyl návrat možný,“ zavzpomínala, jak tehdejší režim přibrzdil její rozjetou zahraniční kariéru. I ta domácí ale dopadla nakonec skvěle, na slovenské populární scéně se Marcela úspěšně září již déle než půl století. „Marcela je běžec na dlouhé tratě. Obezřetně, se zdánlivou lehkostí, za níž se skrývá profesionalita a cílevědomost, proplouvá modravými hloubkami zapomnění,“ prohlásil o ní její kamarád, textař Zoro Laurinc, v úvodním slovu k jednomu z jejích alb.
Keď som bola ešte malá:
Štěstí není náhoda
Po Laiferově smrti byla přesvědčená, že už nikdy nebude milovat, o čtyři roky později jí ale osud poslal do cesty sportovce Ladislava Zacharidese. Seznámili se při natáčení jednoho televizního pořadu, a přestože Marcela nikdy na lásku na první pohled nevěřila, s ním ji prý zažila. Prožili spolu krásné roky, a i když se nakonec rozvedli, dál spolu bydleli. „Měli jsme se rádi, rozvodem jsme jen chtěli zalepit ústa lidem z jeho minulosti, kteří hloupými řečmi ničili náš vztah. Štvali nás proti sobě a obtěžovali,“ vysvětlila zpěvačka. Když si ho pak vyhlédla neléčitelná Parkinsonova nemoc, láskyplně o něj pečovala a zůstala s ním až do jeho smrti. I když ji osud ani trochu nešetřil a tvrdých karambolů musela zvládnout víc než dost, na život nezanevřela. „Negativní věci si nepřipouštím, když se mi něco nedaří, neutápím se v tom… takže jsem šťastný člověk,“ říká. „Štěstí není náhoda. Často potkáme velmi šťastného člověka, i když nemá peníze ani majetek. A opačně často jsem se setkala s lidmi velmi bohatými, kteří ale byli nešťastní. Existují typy lidí, kteří nedokážou být šťastní, protože mají příliš vysoké nároky na okolí i na osud. Štěstí začíná v nás.“
Kráľ:
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Adina Janovská