Extrém od hlavy k patě – není divu, že pro komunisty byla naprosto nestravitelné sousto. Proč ji ale doma nechtějí ani dnes? Tajnosti slavných
03.10.2017
Foto: youtube.com
Popisek: Jana Kratochvílová
AUDIO/VIDEO Kvůli nezaměnitelnému hlasu jí říkali Schelinger v sukních a především mladí ji zbožňovali jako hvězdu rock-reggae. Nadaná houslistka a tanečnice a později mimořádná zpěvačka na sebe ale upozorňovala mnohem víc, než bylo úřadům milé. A tak prvního ‘zaracha‘ dostala již v patnácti letech.
Byla první, kdo u nás začal zpívat ve stylu rock-reggae, a díky nezaměnitelné barvě hlasu se jí přezdívalo Schelinger v sukních. Jenže již od prvních krůčků ve světě pop music na sebe Jana Uriel Kratochvílová příliš upozorňovala a pobuřovala upjatou morálku minulého režimu. Byla příliš výstřední, ráda šokovala a s přibývajícími léty se tahle její vlastnost jen stále víc prohlubovala. Došla tak daleko, že si v posledních letech zahaluje tvář, protože prý nemá potřebu ukazovat ji veřejnosti. „Dám na sebe to, co mě momentálně napadne. Nepochopím, že někdo na své vlastní vyjádření potřebuje vizážistu nebo návrháře. To neví, jak vypadá a co se v něm zrovna děje?“ řekla deníku Aha! před rokem, poté co naprosto vyvedla z míry publikum během vystoupení k nedožitým osmdesátinám Václava Havla v pražské Lucerně kostýmem s andělskými křídly, který doplnila vikinskou přilbou a prapodivnou rouškou přes tvář, zdobenou stylizovaným rudým křížem. Pro někoho naprostý cvok, pro jiné mimořádná osobnost, která nepřestává překvapovat.
V stínu kapradiny:
Naběhla si už ve škole
Nejvýstřednější zpěvačka období komunistické normalizace se narodila 14. ledna 1953 ve Zlíně. V dětství hrála na housle, dotáhla to dokonce jako první houslistka až k zahraničním turné, pak se ale v pubertě chopila bratrovy kytary a její hudební cesta definitivně změnila směr. Líbil se jí i tanec, takže gymnaziální léta protancovala v legendární avantgardní skupině Franka Towena. V televizi se poprvé představila s Country Beatem Jiřího Brabce v roce 1973 v pořadu, určeném pro vojáky základní služby. Poprvé ale úřady její kariéru pozastavily, už když jí bylo patnáct. Už tenkrát totiž začala skládat první písničky a psát texty. „Měli jsme první kapelu s klukama, kde jsme byly dvě zpěvačky, a pak přišla skupina Matador a chtěla nás jako předkapelu. Já v tom dopise bráškovi psala, že to, co si k nám dovolují, si nenecháme líbit a že se prosadíme i bez nich. Pak však přišly další překážky,“ zavzpomínala před časem v rozhovoru pro novinky.cz. Tím to jen začalo, díky své osobitosti a nepřizpůsobivosti ji pak stíhaly jeden problém a zákaz za druhým.
Copánky:
Tohle mámě neodpustila
Její domácí kariéra byla velmi bohatá. Působila v divadle Dostavník, zpívala s Pražskými trubadúry, u Petra Hanniga, Josefa Laufera, se skupinami Variace, Jezinky, Bezinky,Expanze i s Jazz Q Martina Kratochvíla. V letech 1976 až 1978 pak následovaly tehdy populární Kroky Františka Janečka. V roce 1979 založila vlastní kapelu Motor s bluesově-rockovým soundem, jejímž členem byl mimo jiné i Michal Pavlík z Čechomoru. Od roku 1981 zpívala s legendární průkopnickou rock-reggae skupinou Heval. Začala být známá i v zahraničí, poté co vyhrála cenu publika na Yamaha festivalu v Tokiu, dokonce přišla velkorysá nabídka zajištěného startu na mezinárodní scéně. Tím se mohl zcela změnit celý její život, jenže Jana se o tom vůbec nedozvěděla. Zavinila to zřejmě především její matka, nejspíš ze strachu, že by jedinou dceru mohla navždy ztratit. „U maminky doma v zásuvce jsem nedávno našla důležitý papír. Do Pragokoncertu pak totiž přišla nabídka od firmy Columbia včetně stipendia, protože si mě chtěli vychovat jako svůj talent, ale všechny ty materiály skončily v šuplíku a nikdo mi nic neřek,“ posteskla si.
Dlouhá, bílá, žhoucí kometa:
Jak odstřelit nezvladatelnou rebelku
Její výstřednost nebyla v socialistickém Československu vítána, a tak neustále bojovala se zákazy a omezováním. Tím spíš ji v roce 1983 překvapilo, že jí úřady povolily účinkovat na hudebním festivalu v irském Dublinu. Vydala se tam s kolegou muzikantem Pavlem Trnavským a čekal je mezinárodní úspěch. Nejenže vyhráli, ale navíc získali i cenu publika. Vzápětí po jejich odjezdu ale bylo rozhlášeno, že emigrovala. Veškeré její hudební nosiče byly okamžitě staženy z prodeje a Jana Kratochvílová přestala ve své vlasti oficiálně existovat. Zpráva o údajné emigraci Janu a Pavla zastihla až na zpáteční cestě, během zastávky v Londýně. Dozvěděli se, že byli odsouzeni za nelegální opuštění země, takže jim nezbylo nic jiného, než požádat britské úřady o azyl. Doma by totiž mazali šupem rovnou za mříže. V roce 1984 se k Janě přidal i její přítel Jiří Hrubeš, bubeník kapel Pražský výběr a Žlutý pes. „Jaké to bylo? Hrozné, asi jako když vás rozpůlí zaživa. V Praze jsem měla svého miláčka Jirku, který za mnou za rok utek, a Pavel (Trnavský - pozn. red.) tam zanechal svou nevěstu. Byla to tragédie a zatím se nám nikdo ani neomluvil,“ prohlásila Jana.
Publikum tvé jsem já:
Údajnou emigraci odnesla celá rodina
Janiným nedobrovolným odchodem do Anglie trpěla celá rodina, která v Československu zůstala, a situace se ještě zhoršila, když maminka onemocněla rakovinou. Pro Janu to byly zřejmě nejtěžší chvíle, které v emigraci prožila. Domů nemohla, s maminkou mluvila jen občas po telefonu. Nakonec se přece jen podařilo sehnat pro matku výjezdní doložku, a tak mohla odcestovat do Velké Británie. Jana pro ni našla léčitelku, po několika návštěvách se maminka cítila lépe a začala se uzdravovat. I nejbolestnější událost jejího života úzce souvisí s emigrací. Její nejmladší bratr totiž spáchal sebevraždu a jeho smrt si vyčítá dodnes. „Kdybych byla v Čechách, nikdy by se to nestalo, bráchovi bych pomohla…“ pootevřela nejtajnější zákoutí svého srdce v dokumentu České televize Třináctá komnata. „Můj milovaný bratříček Mireček odešel ze života před sedmi lety za přítomnosti několika lidí, a tomu se přece neříká sebevražda. I když na smrt nevěřím, nemohla jsem se z toho vzpamatovat, protože tu už s námi není. Teď o tom mluvím úplně poprvé, doteď jsem na to neměla sílu. Mireček byl o několik let starší, ale byl jako moje dvojče,“ prozradila novinkám.cz.
Hádej, na co tě mám:
O kariéru popové hvězdy nestála
V Londýně se naplno věnovala muzice, vystupovala pod různými jmény, která vystihovala různá ‘divoká‘ období jejího života. V roce 1985 podepsala společně s Pavlem Trnavským a Jiřím Hrubešem exkluzivní smlouvu na LP Bohemian. Natáčeli v nejlepších studiích a při nahrávání hostoval i baskytarista skupiny Level 42 Mark King. Deska vyšla v roce 1986 v deseti zemích západní Evropy a v Japonsku, v samotné Anglii však vyšel pouze singl. Než došlo ke zrušení smlouvy, protože se Jana nepohodla s novým vedením Polydoru, stihla desítky rozhovorů pro světový tisk, rádia i televizní stanice a několik živých vystoupení hlavně v Německu a Francii. „V Anglii ze mě nejdřív chtěli udělat popovou hvězdu a nazvali mě Jana Pope, ale to jsem nechtěla,“ prozradila.
Jednota
(z komedie Trhák):
Od kostela k fesťáku
Se spolupoutníky Trnavským a Hrubešem se v dalších letech dala na nezávislou dráhu, studovala různé filozofie a obory alternativní medicíny, spolupracovala s řadou alternativních umělců, ať už ve stylu new age, nebo anarchistickém hard core. Anonymně zpívala také ve velkých kostelních sborech. V devadesátých letech natočila několik esoterických, rockových i popových nahrávek pod několika uměleckými jmény (Z. Goddess, Zuru, Heretyka), vystupovala především ve Velké Británii, po klubech a na alternativních festivalech. „Jednoho dne přijel do Londýna jeden z mých milovaných bratříčků, to bylo už po revoluci, a začal říkat, že mě rodina a krev volá zpátky. Držel mě za ruku, až jsem se rozbrečela, a že se tedy vrátím,“ vzpomínala Jana. „Pak jsme hráli na heavymetalovém festivalu v Trutnově, kde jsem měla rytířský oblek s rohama na hlavě. V roce 2003 pak mého Jirku pozvali do Prahy, aby hrál na Pražském jaru na Memorial Tributu Franka Zappy, ale mě tam vůbec pustit nechtěli.“
Na křídlech lásky:
Proč ji doma nechtějí?
Od roku 2003 se začala s Jiřím Hrubešem častěji vracet do vlasti a s novou skupinou Armadeica uskutečnila návrat na klubové a festivalové scény. V roce 2007 přejmenovali kapelu na Illuminatica. Své nejnovější hudební a duchovní směrování zpěvačka definuje jako písničky Světla a Lásky. Z běžné produkce Jana Kratochvílová vždy vyčnívala nejen originálními kostýmy a doplňky, ale především originálním hlas neuvěřitelného rozsahu a barev, od něžného sopránu po metalové hloubky. A navíc dynamickou spontánní pohybovou kulturou, mimikou, smyslem pro humor, zájmem o mystiku a filozofii. V současnosti žije s hudebníkem Jiřím Hrubešem v Londýně a do vlasti občas přijíždí koncertovat. A velmi těžce nese, že i po revoluci tu naráží na problémy. Neustále bojuje s pocitem – nechtěli mě doma před listopadem 1989 a nechtějí mě tady ani teď.
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo byli viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Adina Janovská