Rezavý Ámos. Kantoři chtějí větší plat. Jenže, zaslouží si ho? Mám dceru na střední a ta vypráví zážitky, že Komenský rotuje v hrobě… Pondělní komentář Pavla Přeučila
komentář
04.09.2017
Foto: Pixabay
Popisek: Škola, ilustrační foto
Tak nám začíná školní rok a hned slyšíme ze všech stran o zoufalém podfinancování tohoto odvětví a žebráckých platech učitelů. Ti se chystají stávkovat a žáčkové, těšící se do škol, si asi nebudou mít kam sednout. Jaký je vlastně stav českého školství?
Jedním slovem by se dalo říct, zoufalý. Mám dceru na střední škole a to, co slyším o úrovni výuky od ní i od jejich kamarádek, mě dokáže někdy pořádně vytočit. Slyším, jak jejich kantoři stíhají hodiny, přebíhajíc z jedné školy na druhou, jak se hodina odehrává ve stylu středověkého memorování, jak páni kantoři a kantorky fungují ve stylu uspávačů hadů, předčítajíce nudnou látku ještě nudnějším způsobem, jak kantorka na předmětu dějiny umění vytasí předpotopní promítačku diapozitivů a celou hodinu pouští bez vysvětlení jeden obrázek za druhým a občas pronese pouze „to se mi líbí“. A za tohle chtějí tito vzdělavatelé zvyšovat platy nad úroveň celostátního průměru? Abych nebyl podezírán z nějaké závisti, já přeji každému co nejvyšší plat, kantory nevyjímaje. Ale rád bych za ty peníze viděl odpovídající výsledky.
Stále jedeme jak za Rakouska-Uherska
Myslel jsem si, že je to třeba problém jedné školy, ale úplně stejná situace je na řadě dalších českých škol. Většina učitelů se soustředí především na to, aby probrali danou látku, ale už je vůbec nezajímá, zda se jejich žáci něco naučili. Jako každý rodič jsem svěřil dítě škole v domnění, že se jde něco naučit, a ne jen absolvovat školu. Místo toho škola vychová oddané služebníky systému, který ji za to platí. Cíl: poslušný občan. Vědomosti, rozvíjení kritického myšlení či samostatného řešení problémů jsou jaksi mimo mísu.
Systém, který tu panuje už od rakousko-uherského mocnářství, se vůbec nezměnil. Z pedagogických fakult vycházejí budoucí kantoři, vychovaní stále ve stylu více než 100 let starých metod. Pravda, dokážou používat počítač, internet a další moderní technologie, ale nedokážou jich už využít při výuce. Místo toho pustí dětem pár rozmazaných diapozitivů a látku popisují jako naprosto nezúčastněné osoby bez jakéhokoliv úsilí vzbudit v dětech zájem. Je to i tím, že pedagogická fakulta bývá většinou až na konci žebříčku zájmu uchazečů o vysokoškolské vzdělání a ti studují především pro diplom, nikoliv pro to, aby se něco naučili. Svůj styl výuky pak pochopitelně přenášejí i na své žáky.
Dobrého kantora abys špendlíčkem hledal
Není to tak dlouho, co chodila dcera na základní školu, kde měla, ostatně jako celá třída, velké problémy s matematikou. Pak se podařilo přemluvit řediteli školy starého kantora v důchodu, aby se matiky ujal. I stalo se a děti se rázem na hodiny matematiky začaly těšit, byla to pro ně zábava a hlavně poznávání. Najednou zjistily, že se dá tenhle nezáživný předmět učit úplně jinak, zábavně a srozumitelně. Na konci roku byla na vysvědčení trojka u jediného dítěte. Onen kantor učil děti proto, aby je něco naučil a ne aby splnil nějaké ty osnovy. A už vůbec to nedělal pro peníze. Bohužel, ten kantor tam byl pouze rok a v dalším ročníku vše sklouzlo do starých kolejí.
Každý chce maturitu, ale kdo mi opraví střechu?
Dnes se tluče dětem do hlaviček, že bez maturity nebudou znamenat vůbec nic a ještě lépe, když budou mít nějakou tu vysokou školu. Kdysi říkali rodiče svým dětem, že řemeslo má zlaté dno a snažili se pro ně o nějakou tu odbornou profesi, ve které se budou živit vlastníma rukama. Sehnat dneska šikovného instalatéra, pokrývače, zámečníka, kominíka či truhláře je hotový zázrak. Na odborné školy se začíná sice hlásit o něco více dětí, ale stále to nestačí. Další problém je ale v tom, že tyto školy nejsou v řadě případů schopné vyprodukovat opravdu zručné řemeslníky.
Stále je zanedbávána odborná praxe a o opravdové praktické výuce mohou žáci jen snít. Co říci o odborné škole, vychovávající truhláře, která organizuje pro své žáky praxi na pile, kde řežou do zblbnutí polena a připravují balíky palivového dřeva. Nebo o odborném učilišti pro cukráře, kde jedinou praxí je pro žáky za celé roky studia hnětení těsta v gigantické pekárně a rovnání rohlíků do palet. To si skutečně nevymýšlím, to jsou konkrétní případy z dnešní učilištní praxe. Není pak divu, že vám přijede mladý, sotva vyučený pokrývač opravit střechu a během čtrnácti dnů je polovina tašek uvolněných a volně plandá ve větru.
Vysokoškolský diplom jako cár papíru?
Chtějí to dnes rodiče i děti. Každý by chtěl vidět své dítě s vysokoškolským diplomem v ruce, jak kráčí do své světlé, dobře placené budoucnosti, nejlépe ve funkci vysokého manažera nebo bankéře. Ale co dávají studentům dnešní vysoké školy? Ostudné případy z Plzeňské univerzity či dalších univerzit pro prominenty a modelky nám ukázaly holou pravdu. Mnohé univerzity produkují jen nositele diplomů, nikoli nositele dovedností, schopností a znalostí.
Co si máme myslet o tom, že například kdysi věhlasná Karlova univerzita se propadá ve světovém žebříčku univerzit kamsi za asijské či africké vysoké školy. Za posledních pět let se jí podařilo propadnout o celých 81 míst a dnes je ve světě na 314. místě (podívejte se ZDE).
O nic lépe na tom nejsou ani naše ostatní „nejlepší“ univerzity. ČVUT se v žebříčku umístilo na 491. místě. Dalšími školami, které společnost mezi klasifikované instituce zahrnula, jsou Masarykova univerzita (551.-600.) a Vysoké učení technické (601.-650.) v Brně a Univerzita Palackého (701.-750.) v Olomouci.
Ony univerzity argumentují především nedostatkem financí. Je to ale opravdu všechno jen o penězích? Neměly by se hledat chyby i v systému vzdělávání, nedostatečné kvalifikaci profesorů a zastaralých metodách výuky?
Jak je možné, že jsou před námi desítky čínských, japonských, australských či afrických univerzit, nemluvě o tak špičkových univerzitách, jako jsou v USA, Velké Británii, Francii, Německu a v řadě dalších zemí? Opravdu by mne hodně zajímalo, zda jsou čínské komunistické univerzity financovány lépe, než ty naše české.
Zase uvedu příklad z praxe. Jako šéfredaktor mnoha časopiseckých titulů jsem vychoval celou řadu docela úspěšných novinářů, kteří jsou dnes už také v šéfredaktorských pozicích. Nicméně vám můžu prozradit, že to byla pěkná fuška. O stylu psaní pro tištěná media měla většina absolventů VŠ jen mlhavý pojem, stylistika bídná a čeština doslova zoufalá.
Když vám absolvent věhlasné univerzity dokáže nasekat na jedné strojopisné stránce přes 20 hrubých chyb, jeho věty nemají hlavu ani patu, nedokáže udržet myšlenku a se zdroji pracuje jako s bagrem, co si asi máte o jeho vzdělání myslet. Samozřejmě, v praxi se naučili postupně všechno, ale tohle je snad měla naučit ona univerzita. Nebo se snad mýlím?
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .
Vložil: Pavel Přeučil