Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Kvůli lásce emigroval, pak ho málem dohnala k sebevraždě. Opravdového domova se legendární primář Sova dočkal až na stará kolena. Tajnosti slavných

26.07.2017
Kvůli lásce emigroval, pak ho málem dohnala k sebevraždě. Opravdového domova se legendární primář Sova dočkal až na stará kolena. Tajnosti slavných

Autor: ČT

Popisek: Ladislav Chudík jako legendární primář Karel Sova

Noblesní, štíhlý a ve své generaci mimořádně vysoký muž jakoby se narodil do uniformy. Ve skutečnosti měl od dětství vážně podlomené zdraví i psychiku. Přesto dokázal zvládnout život s agresivní ženou, dočasnou emigraci i boj s bytovou mafií, která ho málem přivedla na mizinu.

Nebýt nečekané smrti Karla Högera, nejspíš by si na něj v Čechách dnes už sotva někdo vzpomněl. Symbol noblesy a laskavosti byl totiž především hvězdou slovenské televize, a pokud stanul před filmovou kamerou, veleli mu čeští režiséři jen zcela výjimečně. Díky nešťastné komplikaci během natáčení legendární Nemocnice na kraji města, kvůli níž musela být řada již hotových scén znovu natočena, se dnes při vyslovení jména Ladislav Chudík každému vybaví laskavý, nicméně důsledný a zodpovědný primář Karel Sova. Charismatický muž, který jakoby se přímo narodil do obleku nebo uniformy, se nikdy nepřestal považovat za československého herce. A svou vlast tak miloval, že prostě nedokázal žít jinde. Dokonce se po pár měsících vrátil z emigrace v Rakousku, kam odešel po invazi ‘spřátelených armád‘ v srpnu 1968, přestože riskoval, že už si v budoucnu ve své profesi ani neškrtne. „Hodně potěšení na jevišti a bolesti v soukromí – to byl můj život,“ prohlásil nezapomenutelný herec krátce před smrtí.

Osmý div světa

Nebo spíš ten úplně první. Tím pro něj byla jeho maminka Albína, která dala svému jedináčkovi život 27. května 1924 ve slovenském Hronci, v údolí Čierného Hronu na úpatí Nízkých Tater. A zatímco maminka byla něžná, moudrá a romantická, otec Ferdinand, tvrdý železář z Podbrezové, se bál, že syna moc rozmazluje, a tak ho pro jistotu občas přetáhl řemenem. Dokonce ho prý nechával za trest klečet na kukuřici nebo ostrém polenu, aby dal jasně najevo svůj názor na jeho budoucnost: Z tebe nic nebude! Odmalička neduživý Lacko ale nostalgicky vzpomínal, jak tvrdý otec zoufale plakal, když synek ležel s těžkou bronchitidou. Tatínkovou chorobnou vášní byly karty, což zpravidla vedlo doma ke dvěma situacím – rodiče se buď hádali, nebo spolu nemluvili. Když Ladislav odcházel z domova na studia, měl pocit, že ztratil půdu pod nohama, a nikdy ho už nepřekonal. A ani ve vyšším věku se netajil tím, že si ho nosí neustále v sobě v podobě stále přítomné nejistoty.

Nakonec přistoupil na kompromis

Lackova komplikovaná povaha se projevila již na gymnáziu v Kremnici. Uzavřel se do sebe, domů na něj neustále chodily stížnosti a ani studijní výsledky nebyly nic moc. Přesto ho právě tato škola přivedla na cestu, po níž toužil. Ve čtyřicátých letech zaujal v soutěži ochotnických divadel ve Zvolenu dramaturga slovenského Národního divadla Jána Sedláka, pozvali ho na zkoušku a přijali jako eléva. Přijat byl 1. ledna 1944. „Už tehdy jsem tušil, že se mi do cesty nahrnou překážky. První a nejvážnější byl zásadní odpor mého otce,“ zavzpomínal pan Chudík v rozhovoru pro Azet.sk. „V Kremnici se to okamžitě rozkřiklo a já se stal ze dne na den slavným. Současně jsem ale poprvé pocítil na vlastní kůži, že na světě existuje závist.“ Nakonec musel přistoupit na kompromis, na kterým trval tatínek. Na jeho přání musel souběžně se studiem herectví vystudovat na filozofické fakultě i ruštinu a slovenštinu. Mezitím narostl po maminčině otci do výšky 183 centimetrů a vzpřímené držení těla se stalo jedním z jeho poznávacích znaků.

První souboj s depresemi

Od dětství ho osud častoval jednou chorobou za druhou. Zápal plic, bolesti páteře, kvůli nimž musel spávat v sádrovém lůžku, bolesti hlavy, nekonečné pobyty v nemocnici… Během vojenské služby se u něj poprvé začaly objevovat deprese a po operaci slepého střeva se dostavila nikdy nekončící bolest hlavy. Své stavy popsal jako let motýla se zapíchnutým špendlíkem. „Bolesti hlavy byly ukrutné, nesnesl jsem ani cvaknutí vypínače,“ prozradil. Prodělal dvanáct operací a začal si psát Deník smrti. Před fyzickou bolestí ho zachraňovaly psaní deníku, divadlo, turistika, volejbal, stolní tenis, kajak a hory. „Léčit se a těšit pohledem na hory mě naučila moje maminka,“ přiznal. V obdobích, kdy bojoval s nemocemi, mu navíc pomáhala jediná jistota, že ve chvíli, kdy vstoupí do divadla, nechá svět bolestí a trápení za dveřmi.

Dámská jízda do emigrace

Pátý den po okupaci Československa, 26. srpna 1968, emigroval pan Chudík na popud své první manželky Heleny a vzali s sebou obě své matky. Na hranicích to prý tenkrát bylo jako na korze, nikdo se jich na nic neptal. V Rakousku se setkal mimo jiné i s Janem Werichem. Měsíc poté ho však navštívili jeho studenti Zuzana Kocúriková, Juraj Kukura a Vladimír Durdík s prosbou, aby se vrátil, a přes celou šířku ulice, v níž bydlel, napsali: Vráťte sa! „Dali mi jasně najevo, že mě potřebují. Byl jsem šťastný a cítil požehnání z úspěšné práce!“ vzpomínal herec s dojetím. Do Československa se nakonec opravdu vrátil 17. prosince 1968, důsledky svého ‘výletu‘ ale pociťoval ještě dlouho. Televizní a filmová studia pro něj znovu otevřela své dveře až po čtyřech letech. „Mám na sobě cejch navrátivšího se emigranta. Nejsem dost dobrý jedněm ani druhým, boj o veřejnou poctu ke svým padesátinám jsem prohrál,“ napsal si do deníku.

Láska se proměnila v zoufalství

Nejhorší chvíle v životě mu ale uchystala láska. V březnu 1957 si vzal ve Starém Smokovci o dva roky mladší Češku Helenu, uznávanou redaktorku slovenské redakce Kulturní tvorby. Jenže prožila lucidní den, tedy jakési snění s otevřenýma očima, a onemocněla. Začala trpět epileptickými záchvaty a v roce 1970 u ní lékaři diagnostikovali nezhoubný nádor na mozku, který ale nedokázali úplně odstranit. Její reakce začaly být nevyzpytatelné, záchvaty zuřivosti přibývaly, změnila se celá její osobnost. Zoufalý manžel zpočátku nevěřil varování lékařů, že Helenina náročná nemoc často vede k selhání partnera, který dříve či později takovou zátěž nevydrží. Navíc se manželé stali obětí podvodu s bytem, který dlouhých šest let řešily soudy. Prohloubily se tím i hercovy deprese, v roce 1975 dokonce uvažoval o odchodu z divadla. Manželčina nemoc ho psychicky devastovala, byl zoufalý. Když už to dál nešlo, začali v roce 1977 žít odděleně a nakonec se v říjnu 1979 rozvedli. „Díky lékařům jsem neukončil svůj život, ale manželství,“ napsal si poté do deníku. „Její samota mě děsí víc než moje vlastní.“ Jenže Helena všechny odmítala a v dubnu 1982 zemřela opravdu v naprostém osamění.

Vybírat měl z čeho, ale…

Mimořádně charismatický muž neměl o přízeň žen nikdy nouzi, jenže prý vždy nebývaly obě strany právě svobodné. Šuškalo se o herečce Martě Černické i o operní pěvkyni Lucii Poppové, která ho prý velmi milovala. Byla velmi krásná, psávala mu dlouhé nádherné dopisy… Setkali se i v emigraci, jenže to už prý byla úplně jiný člověk. Dnes již není tajemstvím, že byl krátce po rozvodu zamilovaný do herečky Emílie Vášáryové, která sice jeho city pochopila, avšak neopětovala. Jen pár dní před znovuoživením někdejšího přátelství se studentkou práv Alenou svěřil osamělý sedmapadesátiletý herec svému deníku: „Vyměnil bych všechnu slávu, popularitu, úspěch, tituly, za lásku! Normální, obyčejnou lásku v rovnováze představ a skutečnosti.“ A osud ho konečně vyslyšel. Poznali se při natáčení, pak Alena dostudovala, vdala se, rozvedla a zůstala sama s dcerou Berenikou. Mezitím se rozvedl i on, a tak ji po jednom představení v Praze pozval na kávu… a v roce 1982 se vzali. Konečně našel svou druhou polovinu, bez jejíž lásky a péče si ho už poté nikdo nedovedl představit. Zkrátka patřili k sobě.

Jen si trošku zdříml

S přibývajícími lety se začal postupně zhoršovat jeho zdravotní stav, od roku 2005 ho pro jistotu všude doprovázela manželka. V roce 2013 dokonce zkolaboval přímo na jevišti během představení Tančírna v bratislavském Slovenském národním divadle. Bolesti žaludku ho nenechaly dohrát. Chirurgických zákroků už měl ale za sebou tolik, že se lékaři raději přiklonili k léčbě medikamenty. V roce 2014 na něj dolehly vážné potíže s pravým okem. Viděl na něj pouze na dvacet procent a hrozilo, že oslepne. Počátkem roku 2015 pak dostal těžký zápal plic a byl převezen do nemocnice, kde prožil několik posledních měsíců, protože začal mít vážné problémy i s pohybem. Jeho žena doufala, že až se uzdraví, budou ho moci přeložit na doléčovací oddělení, kde by mu odborníci znovu nohy rozhýbali. K tomu už ale nedošlo. Dne 29. června 2015 si na chvilku zdříml, a pak vydechl naposledy. Manželka i dcera byly v tu chvíli s ním. Odešel v požehnaném věku jednadevadesáti let.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace