Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Vzali tyče, hrábě, sekyru, vyrazili vrata. Němci po nich stříleli, ale naši chlapi jich pár zranili. Poslední ´lidická žena´ vypráví a hájí muže, nešli jako ovce na porážku

22.06.2017
Vzali tyče, hrábě, sekyru, vyrazili vrata. Němci po nich stříleli, ale naši chlapi jich pár zranili. Poslední ´lidická žena´ vypráví a hájí muže, nešli jako ovce na porážku

Autor: Falcon

Popisek: Lidice, snímek ze stejnojmenného filmu

Jednadevadesátiletá paní Jaroslava Skleničková je se svou o tři roky starší sestrou Miloslavou Kalibovou poslední žijící lidickou ženou. Otevřeně teď promluvila o lidických mužích, kteří prý nešli na popravu jako ovce, ale naopak se bránili. Jak uvádí v rozhovoru pro iDnes.cz, svojí poslední knihou chce události předcházející vypálení Lidic uvést na pravou míru.

Dejme si nejprve chvilku dějepisu. V reakci na atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha vypálili nacisté 9. června 1942 obec Lidice. Vesnici obklíčili, seřadili všech 173 mužů a chlapců a druhý den je zastřelili. Ženy skončily v koncentračním táboře a 82 dětí s největší pravděpodobností poslali do plynu. Sedm nebožat ale mělo ´štěstí´. Skončila v německých rodinách na převýchovu.

Vraťme se k paní Skleničkové, ta ve svých šestnácti letech skončila tak jako ostatní lidické ženy v koncentračním táboře Ravensbrück. Jak iDnes.cz píše, zažila tam kruté týrání i pokusné operace. Často také myslí na to, že kdyby se narodila jen o tři měsíce později, bylo by jí ještě 15 let a byla by zařazena mezi děti. Tím pádem by válku s největší pravděpodobností nepřežila. „Šanci bych neměla ani v případě, že bych se narodila jako chlapec, protože patnáctileté už v Lidicích popravili spolu s muži. A ještě jednu věc mám k zamyšlení. Tatínek Jaroslav Suchánek byl uznávaný šéfkuchař a léta jsme žili mimo Lidice, nakonec na Slovensku, kde pracoval v sanatoriu v tatranském Novém Smokovci, a dům v Lidicích jsme po celou dobu pronajímali. Kdyby Slováci rodiče nevystěhovali, když vyhlásili Slovenský štát, celá rodina by válku přežila a tatínek by neskončil zastřelený u zdi Horákova statku. Do Lidic jsme se ze Slovenska vrátili v roce 1939. A pak že není osud,“ vysvětluje Skleničková v rozhovoru pro iDnes.cz.

O svých zkušenostech píše knihy

V loňském roce vydala Skleničková svou druhou knihu ´Vzpomínky mě stále tíží´. Podle jejích slov se jedná o doplněk první knihy s názvem ´Jako chlapce by mě zastřelili´. „Mívala jsem špatné sny, budila jsem se. Stále jsem musela myslet na muže a děti z Lidic, které jsem znala odmalička. Jak muselo spolužákům být, když na ně namířili nacisti zbraň. Nebo lidickým dětem, když je odvezli do Polska a ony tam ležely na holé betonové podlaze. Píšu tam o nacistech: „Byli to vůbec lidi? I pod krávu a prase dáte podestýlku!“ A proč je museli Němci vraždit... Také v druhé knize více popisuji lágr. Z toho všeho jsem se musela vypsat, osvobodila jsem se a v této knize už si neberu žádné servítky. Třeba píši i o tom, jak to vypadalo v Lidicích, když bylo nějaké výročí vypálení. To se tu otevřel stánek, ve kterém bylo ovoce, které nebylo celý rok, banány a mandarinky. Přijeli lidé z okolí na kole, nakoupili a jeli. Smutné,“ popisuje.

Muži se bránili!

V knize se nevyhýbá tématu lidických chlapců a mužů. „Vzala jsem si za cíl jejich ospravedlnění. Oni nešli na popravu jako ovce, jak se tvrdilo, ale bránili se. V roce 1945 vydalo Ministerstvo informací knihu, ve které autor píše, že muže v Horákovic statku nenahnali jen do sklepa, tam by se 173 lidí nevešlo, ale byli i v dalších budovách a ve stodole. Píše, že se ve stodole muži, když asi slyšeli salvy z poprav, domluvili, vzali tyče, hrábě, sekyru, které tam byly, a vyrazili vrata. Vylítli ven, snažili se utéci, esesáci sice do nich začali střílet, ale jak se bránili, stačili ještě některé Němce zranit, takže je museli odvézt na ošetření k lékaři do Buštěhradu,“ vzpomíná pro iDnes.cz s tím, že byla svědkem i toho, když se státní tajemník říšského protektora Karl Hermann Frank při svém poválečném soudním procesu podíval na přítomné lidické ženy. To, co jim řekl, bylo neuvěřitelné. Prosil je, ať s ním mají soucit, že má přece čtyři děti. Tato slova vyvolala v soudní síni velké pozdvižení.

 

Ale zpět do Lidic. Němci obec poprvé obklíčili už 4. června. Jak Skleničková popisuje, gestapo tehdy sebralo celou širokou Horákovic rodinu, nechali doma jen sestru anglického letce Josefa Horáka, která byla ve vysokém stádiu těhotenství, což jí zachránilo život. Místo ní vzali manžela. Od dalšího letce Josefa Stříbrného jen blízkou rodinu. „V té době jsem dojížděla do Prahy do školy a chodila v šest ráno pěšky z Lidic přes Makotřasy na slánský autobus. To ráno mě na silnici na Makotřasy zastavil německý voják, že dál nemůžu. Ukázala jsem mu učení v tašce, tak mě ještě pustil. Jediná z té vesnice jsem se ten den dostala pryč. Odpoledne mi maminka říkala, že prohlíželi každý barák, ale v klidu. Nic, jak je známo, nenašli. Od 4. do 10. června se nic nedělo, šel běžný život,“ vysvětluje.

Místní totiž netušili, že už 9. června večer začali nacisté ves obkličovat. Až v noci prý její otec slyšel dupot, byl to invalida, který měl jednu nohu dřevěnou, a vedli ho ulicí. To rodičům bylo divné, tak se oblékli. V půl čtvrté u nich zabušili, že musí do školy. Pak zjistili, že byli jedni z posledních v Lidicích. „Tatínek mi ještě řekl: „Jaří, nezapomeň na Boha a snad dá Bůh, že se ještě uvidíme.“ Tatínka jsem naposledy viděla u kostela, kde už byl hlouček mužů a volali na něj, ať jde za nimi. Byl oblíbený, protože byl šprýmař,“ vzpomíná paní Skleničková.

Netušili, co se děje…

Ještě dlouho Lidičtí vlastně netušili, co se děje, všechno se totiž odehrávalo naprosto v klidu, měli si vzít cennosti, vkladní knížky s sebou a jídlo na dva dny s sebou. Peníze a cennosti museli před školou odevzdat. Dlouho si mysleli, že je převezli do Kladna do budovy dnešního gymnázia na výslech a vrátí se skutečně za dva dny domů. Pak jim řekli, že pojedou na nějaký čas na práci, a děti že za nimi pojedou autobusem, aby to měly pohodlnější. Dokonce řekli, že se sedmi kojenci do jednoho roku pojedou jejich matky, aby uklidnily nepokoje, které se v tělocvičně gymnázia strhly, když začali matkám odebírat děti. „Větší děti tam třeba říkaly: „Maminko, nedávej mě, oni mě zabijí,“ nebo „Mami, to seš máma, když mě chceš dát pryč.“ Nakonec voják vystřelil do vzduchu, aby matky umlčel. „V té tělocvičně nás sepisovali, bylo nás tam mimochodem tři sta a mohli jsme jen sedět. U mě se při zápisu zarazili, protože já jsem byla hubená a nevyvinutá, už mě chtěl napsat jako dítě, než si všiml data narození,“ popisuje paní Skleničková na webu iDnes.cz.

Pak už ženy nastoupily do krytých nákladních aut, které je odvezly k osobnímu vlaku. „Byly jsme klidné, protože ty ženy, které měly jet s nejmenšími dětmi, od nás oddělili. My si myslely, že jedou s dětmi v autobuse, a ony přitom mířily do terezínského ghetta bez dětí, a do Ravensbrücku přijely o dva měsíce později. Všechny přesuny probíhaly relativně v klidu. A také vše běželo strašně rychle, vždyť ve středu jsem ještě spala doma a v neděli už jsem byla v koncentráku,“ vypráví paní Skleničková a člověka při tom napadá jediné: Dá se něco takového odpustit? A zapomenout?  

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Antonín Pořízek

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace