Chtěla být tlumočnicí, pak ale přišla navždy o hlas. I z tak bezvýchodné situace ale nakonec dokázala najít východisko. Životní K.O. – nebo O.K.?
09.04.2017
Foto: proglas.cz
Popisek: Pavla Bláhová
Od maturity, kterou sotva odšeptala, málem zamířila rovnou do invalidního důchodu. Pak ale objevila způsob, jak se nejen vyrovnat s vážným handicapem, ale navíc žít plnohodnotně a sama se uživit. Stačil k tomu nápad, šikovné ruce a vytrvalost.
Tvrdý osud ji připravil ve velmi raném věku o jednu z nejdůležitějších lidských schopností – možnost běžné verbální komunikace s ostatními. Zpočátku to vypadalo na naprostou beznaděj, Pavla Bláhová se ale rozhodla život nevzdávat. Dnes je stejně jako tisíce jiných mladých žen spokojenou maminkou na mateřské dovolené, navíc se jí ale podařilo proměnit svoji zálibu v profesi, která ji i uživí. Rozhovor s ní nabídla svým posluchačům soukromá křesťanská rozhlasová stanice Rádio Proglas, vzhledem k Pavlinu handicapu ho ale nemohla pustit do éteru, a tak zveřejnila její vyprávění na webových stránkách.
Tlumočnice bez hlasu
V současnosti je Pavla nejen úspěšná keramička, ale navíc i autorka knihy Keramika pro začátečníky – jednoduše a bez kruhu. „Nikdy by mne nenapadlo, že napíšu knihu, natož odbornou, nebo že se budu živit výrobou keramiky, nemám na to ani školu, i když jsem v sobě už odmalička měla tvořivé sklony. S babičkou jsem trávila hodiny a hodiny u pletení a vyšívání ubrusů,“ započala své vyprávění. Nebyl snad víkend, kdy by nezabalila jehlice a vlnu a neodjela vlakem k babičce. Kromě ručních prací ji bavila i házená, hra na klavír a flétnu, s blížící se maturitou ale dala přednost cizím jazykům. Jenže právě těsně před zkouškou z dospělosti nastal zlom, který obrátil celý její život vzhůru nohama. „Ze dne na den jsem přišla o hlas, diagnóza – obrna hlasivky,“ prozradila. Maturitu stěží odšeptala, následující prázdniny strávila běháním po doktorech. „Nikdo nedokázal říct, co se stalo, proč a na jak dlouho. Bylo mi necelých dvacet, vyhlídky na uzdravení nulové, řešení pro návrat hlasu částečné. Hlas trvale poškozený, plány živit se tlumočením z cizích jazyků byly pryč. S polovičním hlasem se musí člověk porozhlédnout po jiném oboru, než o kterém původně snil,“ povzdychla si Pavla.
Cítila se nevyužitá
Nezbývalo jí než se zamyslet nad tím, co zapojit jiného, aby se v životě uživila. A co jí zbývalo jiného než šikovné ruce. „Práce rukama mi nikdy nevadila, tak jsem začala v jedné výrobě koblih, pak do pekárny, do Německa na zkušenou. Práce v kanceláři, manželství, rodina, ale po mateřské nebylo kam se vrátit. Moje místo zrušili, smlouva vypršela a co dál se dvěma malými dětmi bez babiček a chův?“ V té době se prý cítila nevyužitá. Do rodinného rozpočtu nemohla přispívat, na každém pohovoru čekala s dalšími osmdesáti lidmi. A jednání zpravidla končilo dost netaktní otázkou: Kdy myslíte, že se vám hlas plně vrátí?, nebo: Jste dostatečně flexibilní a můžete zůstat v práci i do večera, pokud to bude nutné a jezdit na vícedenní školení? Ani na jednu z nich nemohla odpovědět kladně. „Tak jsem pochopila, že jestli se nespolehnu sama na sebe a něco nevymyslím, opět skončím v pekárně anebo na nočních v koblihárně.“ Velkou oporu měla naštěstí v manželovi, který ji nikdy netlačil do jakékoli práce za každou cenu a rozhodnutí nechával na ní. Chtěl, aby byla spokojená.
Návrat do dětských let
Vrátila se tedy do dětských let a začala s pletením. Zjistila si všechno o ubrouskové technice, pak přišlo pletení košíků z pedigu, a když jich byl plný dům, přemýšlela, co dál. Pohrávala si s myšlenkou vyzkoušet hlínu. Jenže kde se to naučit? Individuální kurzy jsou drahé, učit se s dětmi jí připadalo divné. A tak přihlásila do kroužku čtyřletou dceru a vyrazila s ní jako doprovod. A úplně ji to uchvátilo. Začala se o keramiku zajímat víc, postupně pronikala do tajů pálení, glazur, barev, výpalů a forem. Pak si obstarala hlínu a začala dělat doma na kuchyňské lince. „Manžel naštěstí s pochopením vyklidil ve sklepě dílnu a pořídil mi pec, vyrobil stůl a police. To jsem si ale ještě pořád myslela, že keramičením vyplním čas, než si najdu jinou práci. Manžel byl šťastný, když viděl, že jsem šťastná i já, a ve všem mě neskutečně podporoval a stále podporuje,“ svěřila se. K jejímu vybavení přibyl notebook, internet… a první prodejní portál. „Byl v začátcích, jen pár prodejců a výtvarníků, a mně trvalo další měsíc, než jsem se odvážila pár svých výrobků nafotit, zaregistrovat se a čekat, jestli si moji keramiku někdo koupí. To netrvalo ani dva týdny a všechno, co jsem tam nabídla, se prodalo. A tak jsem vyrobila další a další věci a zase se prodaly. Přišla zpětná vazba v podobě pochval od zákazníků a já věděla, že jsem konečně našla smysluplnou práci.“
Koníček, který ji uživí
Po deseti letech práce s keramikou Pavla může hrdě říct, že má koníček, který ji uživí. Vytvořila si vlastní styl, osobitý rukopis, vyrábí podle citu, po svém. Zaměřila se hlavně na užitnou keramiku – květináče, truhlíky, skořepiny na kytky, pítka, krmítka, poštovní schránky… A také na jídelní sety – hrnečky, tácy, mísy, máslenky, dochucovací soupravy... „Když přijde někdo s nějakým neobvyklým přáním, ráda přemýšlím, jak by se to dalo udělat, i když jsem to nikdy předtím nezkoušela,“ přiznala. Svoji keramiku nabízí pouze přes internet, na trhy nejezdí a v žádném kamenném obchodě ji nenajdete. Pak si založila blog, který spíš brala jako deník. Psala o keramice, bydlení, vaření, cestování… A právě toho si všimla redaktorka nakladatelství cPress a loni na jaře Pavlu oslovila s otázkou, zda by nechtěla napsat o keramice knihu. Pak už to šlo rychle. „Je to moc hezký pocit, když víte, že jste napsala něco, co třeba na trhu chybělo,“ prozradila Pavla a dodala: „Jsem důkazem toho, že i s handicapem, který vám obrátí život naruby, můžete něčeho dosáhnout. Stačí hledat, co se dá dělat jiného, než litovat ztracených možností, a jít si za tím.“
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská