Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Nejvíc pomohlo, když jsem si přesně sedm let po její smrti koupila strašně moc kokainu. Spisovatelka o pekle, které prožila, i o tom, proč nemít děti

22.03.2017
Nejvíc pomohlo, když jsem si přesně sedm let po její smrti koupila strašně moc kokainu. Spisovatelka o pekle, které prožila, i o tom, proč nemít děti

Autor: ČT / repro

Popisek: Iva Pekárková ve své 13. komnatě

Tahle baba je na české poměry exot. Spisovatelka Iva Pekárková ve dvaadvaceti letech emigrovala do USA, kde se živila i jako taxikářka, přitom původně je – a to se moc neví – vědkyně. Jenže v době AIDS byla na virologii prostě moc nešikovná. Řekne na sebe leccos, svá nejhlubší tajemství ale odhalila v pořadu České televize 13. komnata.

Třeba to, že psaní pro ni vždycky byla terapie. Na pohled drsná Iva má za sebou těžké dětství. Když jí bylo pouhých osm, její maminka dostala rakovinu. A Iva pomalu přebírala péči o rodinu. „Celé mé dětství bylo ve znamení umírání maminky. Minulost byla strašně bolestivá, a proto jsem ji zavíčkovala. Odnaučila jsem se používat v mozku spoje, které se vracely ke všemu, co bylo, nejen k dětství,“ říká dnes spisovatelka.

Smutek přehlušil až kokain

Maminka měla rakovinu prsu, zemřela, když dceři bylo sedmnáct. „Později jsem se kvůli tomu různě léčila, vždycky jen s částečným úspěchem. Nejvíc mi pomohlo, když jsem si přesně sedm let po její smrti nakoupila relativně strašně moc kokainu. Díky němu jsem se nebála vstoupit do svých vzpomínek. Odpojil bolest od těla, cítila jsem ji, ale bylo mi to jedno. Do té doby jsem se kvůli bolesti nemohla ohlédnout dozadu.“ Dnes by jí lékaři diagnostikovali klinickou depresi. Za „socíku“ se stavem sedmnáctileté dívky nikdo nezabýval.

Otec to nedával

Matčina smrt ji odcizila i otci. Ten se totiž s celou situací nezvládal vyrovnat. „Když maminka umírala, a ona věděla, jak na tom je, stejně jako všichni okolo, tatínek tuhle pravdu odmítal přiznat. Až do její smrti jí říkal, že je v pořádku. Ona si přitom potřebovala vyřešit některé věci, ukončit to tady. Chápu, že ji chtěl chránit, ale myslím, že měla právo na to, rozloučit se s námi i se životem,“ zlobí se Iva.

Taxikařinu miluju, říká spisovatelka

A tak pár let po maminčině smrti emigrovala, přes Rakousko do USA. „Když jsem emigrovala, otec na mě zanevřel a většinu všeho zničil. Musela jsem se smířit s tím, že nic nemám,“ říká hořce. Krom země, kde ji držela jen maminka, opustila i seriózní povolání. Rok strávila v Rakousku v utečeneckém táboře, pak žila v Bostonu, kde pracovala pro nadaci Amerického fondu pro československé uprchlíky. Později odešla do New Yorku. Živila se jako číšnice, sociální pracovnice a taxikářka. Proč zrovna taxikařina? „Byla to vylučovací metoda. Potřebovala jsem práci, která mě nebude totálně nudit, něco si vydělám a kterou můžu při psaní na delší dobu přerušit a pak se k ní zase bez problémů vrátit. Vylezl z toho taxík. Ani barmanka nemůže přijít na směnu, kdy se jí zamane. V taxíku jsem byla „samostatně výdělečně činná“, mohla jsem si jezdit, jak jsem potřebovala. Především jsem chtěla psát, cestovat, po roce 1989 jsem trávila hodně času v Česku. Ale New York naprosto miluji,“ říká Iva.

Viry? Ne, díky

Původním povoláním je přitom mikrobioložka a viroložka, školu ale nedokončila, odešla rok předtím. Naštěstí, říká dnes Iva Pekárková. Jeden čas prý v Bostonu pracovala v laboratoři a dostala trochu strach. „Tehdy se hodně řešil virus HIV a AIDS a já nejsem moc zručná, pořád jsem se píchala jehlami. Navíc tenhle obor vyžaduje stoprocentní nasazení, a já od svých třinácti let věděla, že chci psát knížky,“ usmívá se spisovatelka. Vědecká dráha byla logickým pokračováním rodinné tradice. Otec je fyzik, maminka byla chemička – a oba vyhodili ze strany, takže na humanitní obor by se Iva stejně nedostala.

Na manželství papír nepotřebuje

Iva sama se dvakrát vdala, druhé manželství s Američanem Raymondem je už jen čistou formalitou. Už více než deset let žije s o dvanáct let mladším Nigerijcem Kenem, se kterým se potkala v Londýně. „Žijeme spolu jako manželé, jen na to nemáme papír. Pro mě to není podstatné a myslím, že ani pro Kena ne. Teoreticky si teď můžeme říct ahoj a nemusíme se už vidět. Tahle volnost mě těší,“ říká Iva. Ze vztahů, kde volnost necítila, prý prchala, jak nejrychleji mohla.

Byla bych strašná matka a navíc jsem stará

Iva je bezdětná, sama říká, že by byla strašná matka. Že by stále stín jejího dětského trápení? „Myslím, že dítě má mít oba rodiče, ale hlavně mě nikdy nelákalo rozmnožovat se. Když mi někdo říká, že je sobectví nemít dítě, navrhuju, aby se podíval, kolik je na světě lidí. Sobectví by to bylo, kdybychom vymírali. V tom případě by každý z nás měl cítit povinnost mít děti, ale zatím se tak neděje. Spíš myslím, že lidstvo zachrání ti, kteří mají dětí málo. Jinak se přemnožíme,“ horlí Iva.

I když… Se současným přítelem Kenem by prý do dítěte šla. „S ním bych je chtěla mít i já, ale už jsem stará. Není však vyloučené, že si dítě opatříme, ale těžko bude mít moje geny,“ říká spisovatelka Iva Pekárková. 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Dáša Vrchotová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace