O Prince Bajaju se režiséři prali a zamilovaná do něj byla i legendární Girardotka. Nakonec mu ale nechtěli dát práci ani v panelárně mezi Romy. Tajnosti slavných

Foto: Filmové studio Barrandov

Popisek: Princ Bajaja se stal v kariéře Ivana Palúcha posledním zahraničním úspěchem

Koncem 60. let byl na vrcholu kariéry, vydělával obrovské peníze a zahraniční režiséři se o něj přetahovali. Následná ‘normalizace‘ ale Ivanu Palúchovi přistřihla křídla. Nejdřív mu komunisté zakázali točit v cizině, pak mu zatrhli herectví úplně a nakonec ho nechtěli zaměstnat ani mezi Romy.

Jeho život byl plný dramatických zvratů. V roce 1965 ho obsadil František Vláčil do filmu Markéta Lazarová, v němž si zahrál Adama Jednoručku. Snímek se prosadil i za hranicemi a Ivanu Palúchovi vynesl velké herecké příležitosti. Například jugoslávský film Brzy bude konec světa, ve kterém hrál hlavní roli Triši po boku legendární Annie Girardot, která se prý do něj dokonce bláznivě zamilovala. V roce 1969 se na filmovém festivalu v Cannes promítaly dokonce hned tři filmy, ve kterých hrál. Ihned po návratu domů ho ale čekalo tvrdé vystřízlivění. Hned na letišti mu přetrhli pas a oznámili, že už do zahraničí nevyjede, čímž kariéra evropské hvězdy skončila ze dne na den.

Ve středověké baladě Markéta Lazarová

V Československu dál točil jeden film za druhým, žil v Praze, hostoval v Divadle Na Zábradlí. Jenže v roce 1974 emigrovala jeho bývalá manželka s dcerou Markétou do Rakouska, takže vzápětí přišel definitivní zákaz hraní. Znovu mohl hrát až od roku 1986, plně navázat na přerušenou kariéru se mu už ale nepodařilo.

Handicap proměnil ve výhodu

Narodil se 20. června 1940 ve středoslovenském průmyslovém městě Zvolen. Jeho otec se věnoval divadlu a byl spoluzakladatelem známého folklórního souboru Detvan, matka pocházela z české podnikatelské rodiny Špačků, které mimo jiné patřil romantický hrad Kokořín, jehož půvab a okolní příroda uchvátily i Karla Hynka Máchu. Od Ivanových tří let žila rodina v Banské Bystrici, kde se nejen díky rodičům začal setkávat s divadelním světem. Po maturitě na jedenáctiletce nastoupil v Bratislavě na VŠMU, po dvou letech ale musel studia ukončit kvůli zjištěné oční vadě – šerosleposti. Paradoxně se právě tento ‘problém‘ stal později jeho předností, protože se dokázal mimořádně dobře orientovat v tmavém prostředí jeviště.

S francouzskou hvězdou Annie Girardot v černé komedii Brzy bude konec světa

Divadla se vzdát nechtěl, a tak i bez odborné průpravy odstartoval pouť po slovenských oblastních scénách. Hrál ve Spišské Nové Vsi, poté v Žilině, Prešově a nakonec krátce působil v Nitře. Již tehdy zaujal svým hereckým projevem se širokým dramatickým rozsahem a vynikl jako první skutečně moderně pojatý slovenský Romeo. Pro film ho objevil v roce 1962 Miloš Forman, když dělal pomocného režiséra Pavlu Blumesnfeldovi při natáčení válečného dramatu Tam za lesem. Palúch si v něm zahrál důstojníka Dohnala. O tři roky později mu František Vláčil nabídl roli Adama Jednoručky ve středověké baladě Markéta Lazarová, která mu otevřela cestu mezi evropskou filmovou elitu.

Producenti ho zavalili nabídkami

V roce 1968 dostal hned dvě velké role – v německém historickém filmu režiséra Volkera Schlöndorfa Michael Kohlhass a v černé komedii jugoslávského režiséra Aleksandara Petroviče Brzy bude konec světa. „Problém byl v tom, že se oba filmy točily paralelně, jeden na Slovensku a v Českém Krumlově, druhý v tehdejší Jugoslávii. Takže to producenti museli nějak vyřešit. Přišel jsem do apartmánu v tehdy novém hotelu v Piešťanech, seděl tam takový prošedivělý pán, to byl zástupce United Artists, a s ním tam byl zástupce Columbia Pictures, no a tihle dva se dohadovali, jak to se mnou udělají, aby se daly točit současně dva filmy. Nakonec vymysleli, že jeden den budu točit Kohlhaase v Československu, a druhý den si odbudu natáčení den v Jugoslávii a pojedu zpátky,“ vzpomínal, jak se o něj producenti tehdy přetahovali.

Sexsymbol Ivan Palúch v roce 1970

Oba filmy byly v roce 1969 nominovány na Zlatou palmu mezinárodního filmového festivalu v Cannes, kromě nich se na něm promítala i Markéta Lazarová. Palúch se procházel po červeném koberci ruku v ruce s legendární Annie Girardot a první hollywoodský muslim Omar Sharif ho pozval do kasina na ruletu. „Měl jsem na sobě na míru šitý smoking s krásnými manžetami a knoflíčky a producenti mě nacpali penězi, abych si s ním mohl zahrát a nedělal ostudu,“ vyprávěl. V herně potkal i Sophii Loren s manželem, slavným producentem Carlem Pontim, který ho doslova zasypal nabídkami. „Mohl jsem podepsat smlouvu s kteroukoli společností, která mi zaručovala stonásobně vyšší roční příjem, než bych měl v Československu. Musel bych ale emigrovat, a to jsem nechtěl. Měl jsem doma nemocnou mámu a také manželku s malou dcerkou. Neuměl jsem si život bez nich představit, takže jsem všechny nabídky odmítal a celý natěšený, plný zážitků se vracel domů,“ zavzpomínal. Netušil tenkrát, že právě dělá osudovou chybu.

Nejspíš zabil prezidenta

Ihned po návratu do Československa ho ale čekala pořádně studená sprcha, a to dokonce hned na letišti. „Soudruh za přepážkou mi suše oznámil, že už do zahraničí cestovat nebudu, a roztrhal mi pas,“ vzpomínal. Od té chvíle se ani nemohl stýkat se zahraničními přáteli. „Když jsem telefonoval Girardotce nebo ona volala mně, tak se v telefonu po pár vteřinách ozvalo cvak a hovor nám zrušili. Pokoušeli jsme se alespoň si dopisovat, ale žádný dopis, jak od ní, tak ode mě, nikdy nedorazil. Zkusil jsem jí letecky poslat růže k narozeninám, ale nikdy je nedostala. Potkali jsme se až po dlouhé době v roce 1992 v Bratislavě. Řekla mi, že si myslela, že jsem zabil prezidenta, když mě takhle odstavili.“

V dobrodružném dramatu Martina Hollého Noční jezdci

Ve skutečnosti byly komunistickým funkcionářům i některým jeho kolegům trnem v oku především vysoké zahraniční honoráře, a tak mu například za červený Mercedes, který si přivezl, napařili clo tři a půl tisíce dolarů. „Rozesmálo mě, když se zeptali, v kolika splátkách to chci splácet. Nato jsem vytáhl z kapsy peníze a vyplatil jim to v hotovosti. V Srbsku jsem měl týdenní diety vyšší, než měl tamější ministr měsíční plat,“ prozradil pobaveně. Ještě počátkem 70. let mohl natočit několik filmů, řada z nich ale zůstala v trezoru, například Zabitá neděle Drahomíry Vihanové nebo drama Karla Kachyni Ucho. Zahrál si také po boku Magdy Vášáryové nezapomenutelného Prince Bajaju, s nímž slavil poslední zahraniční úspěch. Mezitím se ale nad jeho kariérou stahovala černá mračna.

Neměl ani na chleba

Dalším černým puntíkem v seznamu jeho hříchů byly mimo jiné kontakty s Václavem Havlem, který mu jako kulisák chodil v Divadle Na Zábradlí pro pivo, vadily jeho pozitivní zkušenosti ze západu, s nimiž se netajil, i jeho odmítavý postoj k sovětské okupaci, který dával veřejně najevo. Poslední kapkou bylo, když jeho manželka Blanka odjela s dcerou Markétou a sestrou do Rakouska a už tam zůstala. Vzápětí následoval absolutní zákaz herecké činnosti. „Byla to velmi těžká doba. Nechtěli mě zaměstnat ani mezi Romy na dělnické práce v panelárně. S další manželkou jsem měl dva syny a neměl jsem jim ani z čeho koupit chleba, nebo jim dát peníze na kino. Mohl jsem se zachránit, kdybych se naučil pět básniček rusky a recitoval je sovětským okupačním posádkám. Ale to bych si sám sobě musel naplivat do očí. Jsem na sebe hrdý, že jsem se k tomu nesnížil,“ prozradil herec, kterému později kvůli dlouhému zákazu činnosti vypočítali důchod pouhých 270 eur měsíčně.

Jen pár dní před smrtí, v polovině června 2015, při slavnostním odhalení své dlaždice na bratislavském
Filmovém chodníku slávy

Během následujících dvanácti let si ho troufli obsadit do menších rolí pouze Martin Hollý a Juraj Jakubisko a do divadla se vrátil až v roce 1986, kdy mu nabídli angažmá ve Zvolenu. Na někdejší báječně nastartovanou kariéru se mu už ale nepodařilo navázat. Mnohem horší ale pro něj bylo, že se nemohl stýkat s dcerou. Od jejích dvou let ji viděl jenom jednou a ani si nemohli popovídat, protože ona neuměla slovensky a on zase německy.

Ze školy musel odejít

Po sametové revoluci se na pár let vrhl do politiky, byl v kontaktu s Václavem Havlem a do rozpadu federace v roce 1992 pracoval na ministerstvu vnitra. Pak založil v Banské Bystrici fakultu dramatických umění, nakonec z ní ale musel odejít, protože neměl dokončenou vysokou školu. Začal tedy vyučovat na Soukromé konzervatoři v Topoľčanech. Uznání se konečně dočkal až v roce 2008, kdy dostal na 16. mezinárodním filmovém festivalu Artfilm v Trenčianských Teplicích cenu za mimořádný přínos filmu a Slovenský filmový ústav o něm vydal knihu. Dne 3. července 2015 zemřel v nemocnici v Martině, kde byl hospitalizován kvůli problémům s plícemi. Bylo mu 75 let.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská