Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Prostě jim řekneme, že je to tu v prdeli a že je tu nikdo nechce… Spisovatelka to zná z vlastní zkušenosti a navrhuje řešení, jak rozmluvit Afričanům, aby houfně migrovali do Evropy, zabral prý už u tisíců případů

29.12.2016
Prostě jim řekneme, že je to tu v prdeli a že je tu nikdo nechce… Spisovatelka to zná z vlastní zkušenosti a navrhuje řešení, jak rozmluvit Afričanům, aby houfně migrovali do Evropy, zabral prý už u tisíců případů

Autor: Ted X Prague

Popisek: Iva Pekárková

Jak odradit migranty od cesty do Evropy? Jak s nimi mluvit a jak argumentovat? Nad tím se zamýšlí spisovatelka Iva Pekárková ve svém blogu na iDnes.cz. Sama si prošla postavením emigranta v Londýně a léta žije s přistěhovalcem z Nigérie, takže o problému „něco ví“. A ví, jak vyřešit problém s migranty z Afriky. Její názory jsou pozoruhodně osvěžující; už proto, že celý český mediální prostor je doslova zamořen názory těch, kteří s problémem nemají žádnou osobní zkušenost.

„Všechny ty jejich loďky jim potopit a mrtvoly poslat zpátky do Afriky. Na to voni slyšej, jó!“, navrhuje zhruba každý pátý diskutér na českém internetu podle Pekárkové. Jenže to nefunguje. A Iva ví, proč.  „Už třináct let společně s K. – Čechem nigerijského původu – trpělivě a leckdy na vlastním příkladu vysvětlujeme příbuzným a známým v Nigérii, že cestovat do Evropy za štěstím (a fůrou prachů) nemá valnou cenu. K. je z rozvětvené rodiny jediný, kdo se do Evropy dostal (už dávno, před lety, kdy to ještě bylo aspoň trochu možné), a teď nejmíň polovina jeho platu padne na pomoc příbuzným,“ popisuje spisovatelka a svého přítele nazývá důsledně K., byť je v Česku obecně známo, že se jmenuje Kenny.

Spisovatelka se svým přítelem. Foto Happy Monday

Nigerijský přítel podporuje rodinu

„K. nedává almužny, podporuje jen svou stárnoucí ovdovělou maminku, o kterou se v zemi, kde nic podobného sociálnímu zabezpečení neexistuje, musí starat příbuzní. Všechny ostatní dotace jdou na konkrétní věci: Na vzdělání pro K.-ovy mladší bratry a sestru (dva už dostudovali, takže jim nic dalšího posílat nemusíme, a naopak pomáhají živit maminku a dvě hodně staré tety), na založení podniku, který poskytne živobytí celé rodině, a tak dál,“ vysvětluje.

Příspěvek na byznys: Šest stovek na kolečko a tři lopaty

Takhle přímo v Nigérii zabezpečili bratra jejího muže. „Když jednou K. jel do Nigérie, věnoval Arusovi dvacet liber na založení byznysu. Namluvil mu, že mu je posílám já, i když jsem ničím nepřispěla: Byl totiž přesvědčen, že si mých peněz bude vážit ještě víc než těch jeho. Musela jsem sepsat seznam všeho, co si za dvacet liber má nakoupit - jedno kolečko, tři lopaty, tři síta na písek, pět headpands (to je taková plošinka, která se nosí na hlavě a transportuje se na ní všechno od kasavy po nemluvňata), tři náklaďáky s pískem a tak dál. Arus nás poslechl, všechno nakoupil, založil si prosperující stavební firmu, oženil se – a od té doby blahořečí nějaké Ivě, která mu pomohla zařídit si život. Ze seznamu osob, které je třeba tak trochu podporovat, aby neumřely hlady, se přesunul na seznam lidí, co K. pomáhají podporovat ostatní členy rodiny,“ líčí úspěšnou strategii Pekárková.

Přemluvili jsme tisíce Afričanů, aby sem nejezdili

Tohle je podle ní cesta. „Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že se mně a K. společnými silami (a díky především K.-ovým penězům) podařilo přesvědčit stovky, možná tisíce Nigerijců z jeho oblasti, že nemá cenu plahočit se kamsi do Evropy, za neznámem, které je navíc možná nepřátelské. Je lepší zůstat doma a zařídit si život tam. Vzhledem k tomu, že většina jeho rodiny pobývá v Benin City, městě, kde snad dva ze tří obyvatel vážně uvažují o cestě za „velkou řeku“, je to, myslím, docela úspěch,“ pochvaluje si spisovatelka.

Co je to zemi, když ženská musí jezdit s taxíkem?

Pomohlo prý i realistické vylíčení života v Evropě. „Fotky pokojů, ve kterých se s K. už deset let tísníme, nejsou na škodu. Moje londýnské taxikaření ohromně pomohlo: Když se K.-ova maminka doslechla, že „Iva řídí po nocích taxík“, strašně se vyděsila: „Co je to za zemi, ta Anglie?“ křičela do telefonu, „když tam ženská musí jezdit s taxíkem? Vraťte se do Nigérie, proboha, co nejdřív se sem vraťte, my už se o vás postaráme. Co je to za zemi, proboha, když tam ženská musí řídit taxík?“ Díky maminčině reakci jsme ušetřili nejmíň pětinu K.-ova platu,“ směje se Iva.

Bratr přešel poušť - a pak se zas vrátil zpátky

O emigraci se pokusil z rodiny jen bratr Ato. „Ato už někdy v roce 2001 přešel víceméně pěšky přes Saharu do Libye. Tehdy ještě „libyjská cesta“ fungovala. Stačilo víceméně pěšky přejít Saharu po cestě lemované mrtvými Nigerijci – a pak v Libyi nastoupit do loďky. Ta Atova ho měla dovézt asi tak kilometr od břehů Malty – „a zbytek,“ informoval ho tehdejší převaděč, milionkrát chápavější než ti dnešní, „prostě doplavete, vážení.“ Ato coby člen neplovoucího kmene zdvořile poděkoval a klidil se. Po cestě lemované mrtvými Nigerijci přešel přes Saharu zpátky do vlasti. Posbíral cestou z mrtvol celý štos nigerijských pasů – doufal, že když je odevzdá jejich příbuzným, něco mu za to dají. To bohužel nevyšlo – většina pasů byla falešná, a tak Ato z téhle výpravy rozhodně nezbohatl,“ popisuje Pekárková.

Mrtvoly nikoho neodradí

Jenže mrtvoly ho neodradily. „Většinu potenciálních migrantů by takový pohled neodradil. Věřili by, tak jako Ato, že jim se tohle nestane, že oni jistě dorazí do Evropy – a tam je čeká země zaslíbená. Mrtvoly cestou potkané jejich úspěch jen potvrzují.“  Jak je tedy odradit? Podle Pekárkové jednoduše; tak, jak to dělá ona. Pomáhat lidem, „kteří tam zůstali“, a zároveň je odrazovat od cesty sem. Nic dobrého je tu stejně nejspíš nečeká. „Protloukat se tu jako jeden ze stovek či tisíců nechtěných imigrantů, to je samo o sobě nic moc, K. to zažil a ví o tom své. Ale protloukat se tu jako jeden ze stovek tisíců či milionů nechtěných imigrantů? To je fakt na houby. Když tohle lidem pořádně vysvětlíte, uvěří skoro každý. Je třeba to vysvětlovat osobně – tisícům, desetitisícům, statisícům či milionům potenciálních migrantů, každému zvlášť. Tak jako to dělá K. a já. A funguje to,“ říká spisovatelka.

Proč s migranty nemluví starší jejich kmenů?

A klade zásadní otázku. „Proč s migranty, jak to vypadá, nikdo nediskutuje. Možná s nimi dělají pohovory ohledně azylového řízení, ale jinak jim jen nakazují, zakazují a přikazují. Případně je kordón policajtů přesouvá z místa na místo. A přitom zejména Afričané obvykle věří na diskusi. Rozhodně víc než Evropané. Kdyby k nim Evropa vyslala usedlé imigranty – představitele jejich kmenů (radši muže a radši starší, automaticky považované za moudré), kteří by jim vysvětlili, že situace fakt není růžová, pak by – o tom jsem přesvědčená – nemalé procento migrantů rádo souhlasilo s odsunem do vlasti. Tam by někteří z nich (ne všichni, to rozhodně ne, s takovou prohrou se každý nesmíří) pomohli příbuzné a známé přesvědčovat, že v Evropě to teď fakt není ono a že bude nejlíp zařídit si život v Africe,“ radí Pekárková.

Evropa vás nechce!

„Myslím, že je možné, dokonce snad i poměrně snadné, vysvětlit mnohým z těch, kdo přijdou do Evropy za štěstím, že je tu Evropa momentálně nechce, neví si s nimi rady – a má příliš mnoho starostí s ubytováním válečných uprchlíků, než aby se mohla věnovat zrovna jim. Jen je to třeba dělat tak, aby tomu uvěřili,“ tvrdí Iva. „Většina z nich je zmatená: od příbuzných a známých, co se dostali do Evropy, slyšeli jen samé skvělé věci – nikdo se nepřizná, že v Evropě živoří. Leckterý emigrant šetří jen na to, aby se ve vlasti mohl rozšoupnout, a ukázat těm zápecníkům, co nikam nejeli, jak se mu v cizině daří.“

„Jenže to by se ovšem Evropané museli naučit migranty brát trochu jinak: ne jako démonickou masu potenciálních kriminálníků, která sem přijela za podporou a která nás možná vyhodí do povětří, ale jako lidi. Jednotlivce, z nichž převážná většina je normální a dá se s nimi mluvit,“ popisuje Iva svou zkušenost s migranty z afrických zemí.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .                     

Vložil: Dáša Vrchotová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace