Konec světa nastane v pátek, obávají se mnozí. Donald „ofina“ Trump se stal 45. prezidentem USA. Co od něj můžeme čekat? A jak se mu povedlo porazit Hillary, za níž stála média i „umělecká fronta“?

Foto: Youtube, repro

Popisek: Donald Trump

Ve Státech prej bude prezidentem nějakej tramp, raduje se na titulní straně humoristický časopis Sorry. „Včerejší noční káva při sledování voleb - 80 Kč. Camelky - 94 Kč. Červené víno - 150 Kč. Vidět dnes tváře sluníček - k nezaplacení. Na všechno ostatní je tu Mastercard,“ poznamenal si na Facebooku Kamil Obluk, zatímco novinářka Marta Fenclová napsala: „Jdu si stoupnout na Anděl s cedulí Konec světa se blíží. AHOJ.“ Zkrátka, tyto americké volby, které kulminovaly dnes v noci, zvedly ze židlí i normální lidi, nejen politology, kteří to mají jaksi taksi v popisu práce.

Amerika a spolu s ní i celý svět tají dech při pohledu na výsledky letošních prezidentských voleb. 45. prezidentem Spojených států se po devatenáctiměsíčním boji plném kontroverze na obou stranách stane republikánský kandidát Donald J. Trump, který získal již více než 270 hlasů potřebných k vítězství, jak píší Fox News.

Posledním dnem ve funkci prezidenta Spojených států bude pro Baracka Obamu pátek 20. ledna roku 2017. Tedy spíše posledním půldnem, jelikož přesně v poledne toho dne bude do prezidentského úřadu oficiálně jmenován čerstvě zvolený Donald J. Trump. Co se – vedle toho, že nyní mnohé americké celebrity, alespoň podle svých předvolebních prohlášení, opustí Spojené státy – dá očekávat za změny? Reakce světových finančních trhů je zjevná; podle mnohých finančních expertů je Trumpovo zvolení pro trhy velkým šokem a tudíž padají.

Nejvýznamnější volby od těch v roce 1932, které umožnily Hitlerův nástup k moci

Expert na zahraniční politiku z Brookings Institution Thomas Wright zašel v minulém týdnu tak daleko, že letošní prezidentské volby označil za nejvýznamnější volby konané kdekoliv na světě od německých parlamentních voleb v roce 1932, které umožnily Hitlerův nástup k moci. Wright tím v žádném případě nesrovnával nově zvoleného prezidenta Trumpa s Adolfem Hitlerem; odkazoval spíše na dopad tehdejších voleb na světovou ekonomiku a geopolitiku, který může podle akademika být po zvolení Trumpa podobně drtivý.

Mnozí experti již před volbami Trumpa obviňovali z toho, že nemá jasný plán pro budoucí vývoj Spojených států, ať už se jednalo o ekonomiku či zahraniční politiku. V mnohých svých prohlášeních si protiřečil a nebylo tak jednoduché vyčíst, jaký má s Amerikou přesně úmysl. Wright nechal ležet stranou čistě populistická předvolební prohlášení Donalda Trumpa a zaměřil se na hlavní teze, které se v jeho projevech v posledních desetiletích opakovaly. Takovým způsobem byl schopen vydedukovat tři zásadní principy, kterými se dnes již zvolený Trump bude s největší pravděpodobností v prezidentském úřadu řídit.

Amerika po 80 letech v izolaci

V první řadě se jedná o americký izolacionismus, vyplývající z Trumpova odporu vůči obranným aliancím. Trump o své frustraci z americké politiky vůči Japonsku, Saúdské Arábii a dalším zemím mluvil již na konci 80. let. Své přesvědčení, že tyto státy pouze zneužívají dobré vůle Spojených států, od té doby mnohokrát zopakoval.

Trump již před volbami hovořil o tom, že americká vojenská přítomnost v Evropě a Asii by měla pokračovat pouze za toho předpokladu, že země jako Německo a Japonsko budou hradit náklady s ní spojené.

Pokud by například Donald Trump po uvedení do funkce přiletěl do Berlína a začal by od Angely Merkelové požadovat stovky miliard dolarů ročně, německá kancléřka by mu jednoduše nemohla vyhovět. Prezident Trump by se tak mohl rozhodnout zrušit americké bezpečnostní garance Německu.

Zrušení obchodních smluv a zpět k merkantilismu

Druhým základním principem budoucí Trumpovy politiky bude podle Wrighta ekonomický merkantilismus. Nově zvolený prezident USA ani před volební kampaní, ani během ní nedokázal jasně odpovědět na otázku, jakou obchodní smlouvu, kterou Spojené státy kdykoliv ve své historii uzavřely, hodnotí nejpozitivněji.

Trumpovi, podle jeho vlastních slov, obchodní dohody, které uzavřely Spojené státy se svými partnery v posledních letech, vůbec nevyhovují. Ve své kampani hovořil zejména o Severoamerické zóně volného obchodu a o obchodní dohodě uzavřené mezi Čínou a Spojenými státy.

Čerstvě zvolený republikán v minulosti mnohokráte zopakoval, že se chystá zrušit stávající obchodní smlouvy a přepsat je tak, aby byly „výhodné“ zejména pro Spojené státy. To je podle experta definice merkantilismu, a tedy opak volného trhu.

Přesně z této Trumpovy ambice mají největší strach v Německu, což je stát, jehož většinová část hrubého domácího produktu je generována vývozem, a to zejména do Spojených států. Pokud nově zvolený prezident Spojených států zavede „tarify a další ochranná opatření“, jak deklaroval v předvolení kampani, německá ekonomika může utrpět skutečně citelné ztráty, jelikož další významní ekonomičtí partneři Německa, jako Čína či státy EU, jsou již v dlouhodobější ekonomické stagnaci a nemohly by tedy absorbovat přebytek německé obchodní bilance.

Pokud by k tomuto skutečně došlo, negativní dopad by mohla pocítit i česká ekonomika, která je tradičně silně provázána s tou německou. Pokud by totiž došlo ke snížení americké poptávky nebo jen nárůstu nákladů spojených s dovozem do Spojených států, ovlivnilo by to i poptávku v Německu. Snižování nákladů českých vývozců by tak mohlo vést k růstu nezaměstnanosti.

Spolupráce mezi „siláky“

Třetím principem možné budoucí Trumpovy politiky je podle Wrighta tolerance vůči autoritářským režimům.

Trump již po setkání s Gorbačovem v Rusku, kam se vydal v roce 1990, uvedl na adresu ruského politika, že je „příliš slabý“. V průběhu posledních desetiletí se pozitivně vyjádřil na adresu Kim Čong-una nebo Saddáma Husajna. Ve svých projevech navíc nikdy nezmínil ani slovo o potřebě podpory demokracie a liberalismu ve světě.

Trumpův zdánlivě vřelý vztah vůči ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi může podle experta vyplývat z Trumpova vnímání sebe sama jako tvrdého a mocného muže, který je ochoten jednat pouze se sobě rovnými.

Skutečný záměr nově zvoleného prezidenta je ovšem v tomto okamžiku těžké předvídat. Jasné je to, že pokud bude Trump doopravdy chtít od základu změnit světový systém, který byl vytvořen na konci druhé světové války, nikdo mu v tom nebude moci zabránit.

Co se vnitřní politiky Spojených států týče, tam má prezident mnohem méně pravomocí a čelí mnoha zádrhelům v podobě ostatních politických institucí. Na rozdíl od té vnitřní může ovšem zahraniční politika Spojených států být do velké míry formována z prezidentského křesla, do kterého Trump usedne v lednu příštího roku.

Jak se v USA vlastně volí?

Nejen volebnímu mechanismu se ve své glose, nazvané ´Prezidentské volby, snad nejdůležitější v moderní americké historii´ věnoval i politický konsultant a publicista Tomáš Haas, který o tom hodně ví, také proto, že v roce 1969 emigroval do Kanady, kde studoval historii a politologii a následně působil jako konsultant v Kanadě i v USA. Mezi lety 2005 až 2008 byl interním poradcem prezidenta Klause, v letech 2009 - 2010 byl poradcem tehdejších předsedů vlády - Topolánka a Fischera. 

Haas píše: „Asi bychom si nejdříve ze všeho měli říci, jak je to s mechanismem amerických prezidentských voleb. Navzdory obecnému přesvědčení nevolí občané v USA svého prezidenta přímou volbou. Dne 8. listopadu, jako každé čtyři roky, vybírají členy tzv. The United States Electoral College, tělesa, které se po volbách sejde ve Washingtonu a provede samotnou volbu teamu prezidenta a viceprezidenta. Složitý systém je dědictvím prvních let historie USA, kdy se státy Unie rozhodly, vzhledem k rozloze země a tehdejší obtížnosti přímé volby, že každý ze států si zvolí počet „Elektorů“ podle počtu jejich zástupců v Kongresu, každý podle svých volebních pravidel. District of Columbia, okres ve kterém leží hlavní město, Washington a který nepatří k žádnému státu Unie, má své delegáty, jejichž počet se rovná počtu elektorů státu unie s nejmenším zastoupením v Kongresu.

Celkově má letošní College of Electors 538 Elektorů, což odpovídá 435 členům Sněmovny reprezentantů a 100 senátorům, plus tři elektoři z District of Columbia, Washingtonu. Pro zvolení potřebuje kandidát na prezidentský úřad většinu, tj. v aktuálním případě 270 hlasů. 

Všechny státy unie, s výjimkou Maine a Nebrasky, volí své elektory na bázi „vítěz bere vše“. Prakticky to znamená, že i kdyby dejme tomu v Kalifornii vyhrála Hillary Clinton jen s 51 procenty voličských hlasů, budou všichni kalifornští elektoři povinni volit v College of Electors právě jí. V praxi to může znamenat, a čtyřikrát v historii se to skutečně stalo, že prezidentem může být zvolen kandidát, který obdržel celostátně méně voličských hlasů, než jeho soupeř. Naposledy se to stalo v roce 2000.“

Zvítězil „antiestablishment“

„A teď k volbám samotným a k vyhlídkám dvou předních kandidátů. Mám-li je charakterizovat jedním slovem, pak bych použil slovo „establishment“, které znamená stávající mocenskou strukturu. Jasným kandidátem establishmentu byla Hillary Clintonová, jejím protivníkem kandidát „antiestablishmentu“, Donald Trump. Ještě nikdy v historii nebyly role tak zřetelně narýsovány.

Hillary to projela ve velkém stylu.

Hillary Clinton je nejen manželkou bývalého amerického prezidenta, Billa Clintona, ale byla sama od roku 2001 do roku 2009 senátorkou za stát New York a v letech 2009 až 2013 byla Secretary of State (ministr zahraničních věcí) Obamovy vlády. Jen těžko by se mohl najít někdo více „srostlý“ s americkými mocenskými strukturami, jako ona. Donald Trump, naproti tomu, nikdy nedržel žádný veřejný úřad. Je úspěšným byznysmenem, a někdy kontroverzní osobou, díky své volbě slov, ale rozhodně není tím Trumpem, kterého popisují americká i naše media, není jednoduchý a hloupý, není populistou (alespoň ne o nic víc, než Hillary Clintonová), není nebezpečným jestřábem a není loutkou v rukách své strany, Republikánů. Dokonce se dá říci, že vyhrál v primárkách a stal se kandidátem Republikánů navzdory stranickému vedení a navzdory mnoha nejvlivnějším funkcionářům, kongresmanům a senátorům Republikánské strany.  Je tedy skutečným kandidátem „antiestablismentu“. O to větší je jeho podpora mezi prostými americkými voliči. Jeho kampaň se rozjížděla pomalu a navzdory médiím, která se mu vysmívala a popisovala ho jako excentrického polodivokého muže bez šancí, dokázal přesvědčit své krajany, že je reálným kandidátem a že právě on může přinést změny, po kterých Američané touží a odpovědět na otázky, které je znepokojují,“ poznamenal Tomáš Haas.

Co Donald neumí, ale jeho voličům to nevadilo

A pokračuje: „Proti Trumpovi hovořilo především několik skutečných handicapů. Hovořilo proti němu nejen to, že byl na počátku své kampaně, po ohlášení kandidatury, obecně málo známý, kromě New Yorku, který byl střediskem jeho byznysu a kde se jeho firmy výrazně zapsaly do architektury a prosperity města. Nebyl zvyklý hovořit řečí politiků, kterou tak dobře známe i u nás – mluvit půl hodiny, aniž řekl cokoliv podstatného. Nestály za ním peníze velkých korporací, jako za jeho soupeřkou. Jeho kampaň financoval on sám a statisíce drobných podporovatelů. Nestála za ním silná a vokální umělecká lobby, která podporovala jeho oponentku a co horšího, nebyl miláčkem medií a media jej dlouho odmítala brát vážně a později k němu byla otevřeně nepřátelská.

Dokázal ale tyto handicapy obrátit v pozitiva. Voliči jej začali vnímat jako někoho, kdo hovoří jejich řečí, někoho, kdo hovoří o problémech, které je trápí a kdo v praktickém životě dokázal splnit to, co sliboval, vytvořil desetitisíce lidí zaměstnávající podniky. Dokázal si získat jejich důvěru, stát se někým, komu mohli věřit. Kupodivu se kontroverzní miliardář dokázal stát jedním z nich. To se Hillary nikdy nepodařilo, a ne že by se nesnažila.

Trump s rodinou v okamžiku triumfu. S manželkou Melanií, s níž má nejmladšího syna Barrona, a se svými dalšími třemi dětmi (a jejich životními partnery a dětmi) z manželství s Ivanou Trumpovou Zelníčkovou, původem Češkou, jak asi každý ví...

Dokonce i jeho „skandály“ se obrátily v jeho prospěch. Před deseti lety řekl něco, co média popsala jako „šovinistickou a sexistickou“ poznámku o ženách. Media se snažila z toho udělat vážný problém, ale jeho popularita nepřestala růst, taková politicky nekorektní řeč je „prostému lidu vlastní“ a navíc se jednalo o cosi mnoho let starého, nebyl to „populismus na objednávku“. A když se mu to Hillary Clinton pokusila vyčíst, dopadlo to pro ní špatně, označit Trumpa za sexistu mohl možná nějaký učitel dobrých mravů v nedělní škole, ale ne žena, která kryla sexuální skandály svého manžela přímo v Bílém domě.“

Jak je to vůbec možné, že Trump vyhrál?

„Jak je možné, že se Donald Trump dokázal stát z politicky nezkušeného a politicky nekorektního terče medií vážným kandidátem, v závěru kampaně rovnocenným soupeřem ženy, pro kterou hovořilo vše a která ovládá politické řemeslo jako málo kdo na světě,“ ptá se Haas a hned odpovídá: „Především bylo těm, kdo jej od počátku sledovali, zřejmé, že je člověkem, který dokáže hodnotit své přednosti a své nedostatky a umí se rychle učit. Donald Trump v listopadu 2016 není Donaldem Trumpem z listopadu 2015.

Hillary Clinton. Od počátku kampaně ji pronásledovala její minulost. To, co mělo být její předností, se stalo jejím největším handicapem. Čím vice se na ní zaměřily světla reflektorů, tím více ztrácela respektu, pravý opak toho, jak byl americkou veřejností vnímán její soupeř. Její mediální poradce, nejproslulejší americký PR man a mediální manipulátor James Carville, který zachránil jejího manžela, Billa Clintona před impeachmentem a dokázal zvrátit veřejné mínění v jeho prospěch, musel ke konci kampaně vsadit na protiruskou kartu a snažil se přesvědčit voliče, že americké politický systém je infiltrovaný ruskými agenty a že Vladimír Putin ve spojení s FBI a republikánskými senátory a kongresmany ovlivnil americké volby. Putin se stal na několik týdnů téměř centrální figurou amerických voleb, téměř se mohlo zdát, podle pozornosti, kterou mu věnovala média, že je třetím a možná nejsilnějším kandidátem. Ani tento trik nepomohl, naopak, Američané vědí, že pokud by to byla pravda, pak by to byla především vina Hillary Clintonové a jejích kolegů v americké administraci, kteří by něco takového neměli nikdy připustit. A vyplouvaly další a další skandály, její neuvěřitelná nedbalost v zacházení s e-maily, protizákonné používání nechráněné soukromé poštovní schránky pro ukládání tajných vládních dokumentů a Clintonova nadace, kterou financovaly arabské vlády,  Lybie, kde její liknavost a její nevůle řešit krizi, kterou vyvolaly Spojené státy a její špatná rozhodnutí, stály životy amerických diplomatů a další a další. Hillary Clintonová se nakonec v závěru kampaně ocitla v defenzivě – finiš se jí, na rozdíl od Trumpa, vůbec nedařil. Vypadala jako troska sama sebe, ztrácela tah na branku.

Trump naopak přinesl vizi, vizi Ameriky, které se vrátí její velikost a o které budou rozhodovat ne globální korporace a arabští šejkové, ale američtí občané. Do jaké míry to může naplnit, je jiná věc, ale rozhodně si volič vzpomene na Reaganovo „Shining city on the hill“, „Zářící město na vrcholku kopce“. Trump není Reagan, ale Američané si pamatují, že byl terčem podobné nevraživost medií a jeho vize byla zpochybňována a zesměšňována, podobně jako Trump byl terčem úsměšků jako nepříliš inteligentní „herec, jehož největší životní role byla ta se šimpanzem v televizní reklamě“ a přesto se stal milovaným a respektovaným prezidentem,“ končí Tomáš Haas.  

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na . 

Vložil: Anička Vančová