Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Pokud vás budu chtít zmanipulovat tak, abyste se chovali k někomu jako ke zvířeti, bez lítosti a bez soucitu… Slavný americký psycholog vysvětluje Luciferův efekt a mluví i o mladých mužích dnes, ne dobře

28.10.2016
Pokud vás budu chtít zmanipulovat tak, abyste se chovali k někomu jako ke zvířeti, bez lítosti a bez soucitu… Slavný americký psycholog vysvětluje Luciferův efekt a mluví i o mladých mužích dnes, ne dobře

Autor: Youtube, repro

Popisek: Doktor Philipp Zimbardo

90% lidí by se v extrémní situaci k ostatním chovalo krutě, říká známý americký psycholog, doktor Philipp Zimbardo, který kdysi zavřel studenty do sklepa a nutil je hrát si na vězně a dozorce. Jeho experiment skončil už po šesti dnech totální anarchií.

Letos uplynulo 45 let od známého Stanfordského experimentu. Doktor Philipp Zimbardo v něm se svými kolegy zadali inzerát do novin a nabízeli pro studenty brigádu za tehdy velmi atraktivních 15 dolarů na den. Přihlásilo se 75 dobrovolníků, kteří byli podrobeni mnoha testům, ať už osobnostním, či zdravotním. Z nich bylo vybráno 24 účastníků experimentu, který vešel do dějin.

Čtyřiadvacet mentálně a emočně nejstabilnějších mladých mužů většinou ze střední společenské vrstvy bylo rozděleno do dvou skupin po dvanácti. Jedna skupina si měla v experimentu zahrát úlohu dozorců, druhá pro změnu vězňů. Sám Zimbardo tehdy neměl ani tušení, že po několika málo dnech se část dozorců promění v sadistické tyrany, kteří budou vězně ponižovat a mučit. „Já jsem se snažil zjistit, co se stane, když dáme normální zdravé lidi, inteligentní studenty, na opravdu špatné místo – jako je vězení. Zvítězí dobré vlastnosti lidí, nebo zlé místo přemůže lidskou dobrotu?“ vysvětlil své záměry Zimbardo v rozhovoru pro Českou televizi.

Vězni versus dozorci

Psycholog se snažil o co nejpřesnější imitaci vězeňské reality. Skupina budoucích vězňů byla ve spolupráci s policií opravdu zatčena ve svých domovech. Mladíci byli obviněni z loupežného přepadení, byla jim přečtena jejich práva, vyfotografovali je, sejmuli jim otisky prstů, byli svlečeni, prohledáni, odhmyzeni a zavedeni do cel. Podobným procesem si prošli dozorci. Dostali uniformy a sluneční brýle, aby byl znemožněn oční kontakt, a také obušky, které však nesměli použít.

Odosobnění jako nástroj

Po nástupu do „vězení“ byli vězni oslovováni čísly, dozorci naopak „Mr. Correctional Officer“, tedy „pane nápravný důstojníku“, a jakékoliv porušení pravidel může být potrestáno.  Roli hlavního dozorce zastával David Jaffe a roli ředitele věznice pak Philip Zimbardo.

Vězni byli týráni a psychicky se hroutili

Experiment měl trvat dva týdny, skončil však už po šesti dnech, neboť nabral netušený směr. Dozorci začali krutě trestat a ponižovat vězně a ti se psychicky hroutili. „V roli ředitele Stanfordského vězení jsem umožnil, aby lidé trpěli, nezasáhl jsem. Nevnímal jsem jejich utrpení,“ říká s odstupem 45 let Zimbardo.

Prý jim to ale prospělo, říká psycholog

Vídá se dnes s účastníky experimentu? „Když jsem v roce 2007 psal knihu Luciferův efekt, kontaktoval jsem většinu z účastníků experimentu, abych měl v knize jejich vyjádření. Skoro všem se podařilo obrátit negativní zkušenost v pozitivum, protože se z ní nějakým způsobem poučili. Tak například vězeň číslo 8612 - Douglas Korpi, který vedl vězeňskou vzpouru a následně se druhý den experimentu nervově zhroutil. Myslím, že experiment ovlivnil celý jeho život. Vystudoval poté klinickou psychologii na univerzitě v Berkeley. Specializoval se na forenzní psychologii a řadu let působil jako vězeňský psycholog v San Franciscu. Snažil se, jak říkal, pracovat na zachování důstojnosti vězňů a omezování sadismu dozorců. I kdyby to byla jediná pozitivní věc, kterou zkušenost z experimentu přinesla, bylo by to úžasné,“ říká psycholog v rozhovoru pro MF Dnes. Také další účastníky prý studie pozitivně ovlivnila.

Dnes by to už nikdo nedovolil

Je otázkou, jestli by takový pokus byl možná i dnes. „Domnívám se, že by v současné době dopadl ještě extrémněji. Myslím, že mladí lidé, vysokoškolští studenti, jsou dnes více konformističtí než v sedmdesátých letech a snadněji by dokázali sklouznout do rolí vězňů a dozorců,“ říká Lombardi. Jenže takový experiment by dnes pravděpodobně žádná univerzita ani nedovolila. „To ne. Behaviorální výzkum je dnes založen na tom, že výzkumník účastníkům říká: „Představte si, že jste v takové a takové situaci. Jak byste se zachovali?“ Jenže naše představa o tom, jak bychom se v určité situaci zachovali, vůbec nemusí odpovídat skutečnosti. Všichni si o sobě samozřejmě myslíme, že bychom v roli dozorců byli hodní, ve skutečnosti by to tak ale u většiny z nás nebylo,“ konstatuje psycholog.

Neměl jsem hrát ředitele, připouští Zimbardo

Přesto ví, že před 45 lety udělal několik chyb. „Moje hlavní chyba byla, že jsem měl dvě role. Byl jsem vedoucí výzkumu a u toho jsem měl zůstat. Ale já jsem zároveň hrál roli ředitele vězení. Jakmile jsem se jím stal, moje smýšlení se nastavilo tak, že mým hlavním cílem bylo zajistit bezproblémové fungování vězení,“ vzpomíná.

Snímek ze Stanfordského experimentu

Dbal jsem víc o dozorce a chod vězení, než o vězně

„Navíc, pokud jste ředitel, vždy vám leží více na srdci blaho vašich zaměstnanců. Pokud budu například ředitel školy, budu dbát o učitele více než o žáky. Pokud budu ředitel nemocnice, budu dbát více o lékaře než o pacienty. Pokud budu ředitel věznice, budu dbát více o blaho dozorců než o vězně. V roli ředitele Stanfordského vězení jsem tak umožnil, aby lidé trpěli, nezasáhl jsem. Nevnímal jsem jejich utrpení, jen jsem si odškrtával jejich jednotlivé denní úkony: snídaně, oběd, večeře, čas na toaletu. Role ředitele způsobila, že jsem nevnímal situaci, která by pro mě byla za jiných okolností neakceptovatelná,“ dodává Zimbardo.

Jak se z dobrých lidí stávají zlí? Jednoduše

Podtitul jeho nejslavnější knihy Luciferův efekt zní „Jak se z dobrých lidí stávají zlí“. Jak? „Existuje šest nebo sedm psychologických prostředků, jimiž dokážeme za určité situace zmanipulovat většinu lidí. Tři čtvrtiny až devadesát procent lidí se bude v určité situaci chovat vůči jiným lidem krutě. Jedním z těchto prostředků je dehumanizace. Pokud vás budu chtít zmanipulovat tak, abyste se k někomu chovala jako k nebezpečnému zvířeti, bez lítosti a bez soucitu, dehumanizuji ho. Přesně to využívali nacisté v propagandistických filmech. O židech mluvili jako o krysách, ponižovali je. Jeden z dozorců z mého experimentu, když jsem s ním poté zpětně mluvil, říkal, že vězně nebral jako lidi, ale jako loutky, s nimiž si mohl hrát. Mohl vězni rozkázat: „Vstaň, dělej kliky, stoupni si sem...“ Udělali, cokoli jim řekl. Dokud se nezhroutili,“ popisuje psycholog. Kromě toho je prý častou pohnutkou pro páchání zlých věcí je jednoduše nuda – dozorci se nudí a nemají co na práci a tak mučí vězně. Prostě proto, že mohou.

Mladí muži dnes nežijí v realitě

V knize Odpojený muž se Zimbardo věnuje znepokojivému fenoménu dnešní doby. Píše, že mladí lidé, především mladí muži, v současné době nejsou schopni vést „normální život“. „Pro mě normální život znamená mít kamarády, přítelkyni, oženit se, mít rodinu a tím reprodukovat společnost. Mít vztahy se svými příbuznými, s matkou a otcem, vzdělávat se, volit, pracovat, být produktivní. To je normální život žitý v současné společenské realitě. V poslední době však s rozšířením virtuální reality stále více mladých mužů ustupuje od zdolávání těchto životních milníků,“ tvrdí Zimbardo.

Mobilní telefony jsou zlo

„Rozšíření chytrých telefonů je podle mého názoru novou formou zla. Lidé se neustále dívají do těchto magických krabiček a nevnímají špatné věci, které se dějí kolem nich. Mladí muži se stávají závislí na videohrách a značnou část svého času věnují sledování on-line pornografie. To je pro pěstování normálních sociálních vztahů naprosto zabijácká kombinace. Muži se vzdávají sociální reality a mění ji za realitu virtuální. Je jim jedno, že nemají kamarády, že nemají přítelkyni. Nezajímají se o své rodiče, nechodí volit, nezajímá je vzdělávání, sport ani koníčky. Co zbývá? Jen jejich závislost,“ konstatuje psycholog.

Proč se to častěji týká mladých mužů a ne dívek? „Protože videohry i pornografie jsou vytvářené muži pro muže na základě mužských hodnot. Jsem si naprosto jistý, že největší otázka, která dnes trápí vývojáře videoher je, jak zacílit na dívky, které jsou zatím neobsazeným trhem,“ vysvětluje. 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Dáša Vrchotová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace