Přepíšeme učebnice? Nezištně prý umějí jednat jen lidé... Němečtí vědci ale objevili lidoopy, šimpanze z Pobřeží slonoviny, kteří běžně adoptují sirotky, opuštěná mláďátka

Foto: Youtube, repro

Popisek: Boeschovi šimpanzi

Zvířata, tedy lidoopi, si prý nezištně pomáhají stejně jako lidé, píše magazín 100+1. Šimpanzi dokonce adoptují sirotky! Osiřelí šimpanzi mají normálně jen 30 % šanci na přežití; adopce cizími jedinci může jejich šance alespoň trochu zvýšit. Jinak jsou totiž sirotci v přírodě odsouzeni na smrt.

Péče o cizího je bráno jako lidská vlastnost

V přírodě, kde je úkolem předat geny příštímu pokolení, prostě není výhodné investovat do někoho, kdo tyto geny nenese a za péči se nemůže v dohledné době nijak výrazně revanšovat. Péče o cizího sirotka je ryzí altruismus a ten u zvířat popsaný nebyl. Do nedávna. Tým německých biologů vedený Christophem Boeschem z lipského Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii totiž u šimpanzů z Pobřeží slonoviny podle magazínu 100+1 opakovaně pozoroval adopci sirotků. Prokázalo se tak, že tito lidoopi jsou schopni nezištného jednání.

Dárcovství krve jako projev altruismu

Vědci dlouho považovali nezištnost za jednu z vlastností, jimiž se člověk vydělil ze zvířecího světa. Na výsluní evoluce nám měla dopomoci právě to, že jsme „mistry světa“ v nezištné spolupráci. Ta dovolovala našim předkům vybřednout ze svízelných situací, kdy jedinec nic nezmůže. Dnes nabírá lidský altruismus například podoby bezplatného dárcovství krve nebo práce záchranářů vyprošťujících s nasazením vlastního života zcela cizí lidi z hořící budovy.

Doktorka Silk a její sobečtí šimpanzi

Dlouho se zdálo, že lidoopi nejsou čistého altruismu schopni. Sobeckost šimpanzů názorně demonstroval pokus americké antropoložky Joan Silk z University of California v Los Angeles, jehož výsledky zveřejnil v roce 2005 prestižní vědecký týdeník Nature. Silková testovala šimpanze v situaci, kdy mohli získat potravu jen sami pro sebe anebo pro sebe a zároveň i pro dalšího šimpanze. Lidoopy vůbec nezajímalo, že by mohl vydělat ještě i někdo jiný. Urvali potravu jen pro sebe.

Druzí ale pomohli kolegům k potravě

Jenže o rok později vědci načapali jiného šimpanze při tom, jak podává ošetřovali spadlou tužku. Byla to akce, při které šimpanz pomohl druhému a sám z ní žádný bezprostřední zisk neměl. A otázka zvířecí nezištnosti byla zase na tapetě. A tak vědci vymysleli další pokus. V něm zavřeli šimpanze za dveře, které lidoop nemohl sám otevřít. Šimpanz ale věděl, že za dveřmi je banán, a tak za ně dobýval. Jiný šimpanz neviděl banán, ale viděl, jak druhý šimpanz s dveřmi zápasí. Tento šimpanz měl možnost dveře otevřít. Kdyby měla pravdu Joan Silk, lidoop by se s otvíráním dveří nenamáhal. Šimpanzi však v 80 % případů dveře otevřeli a ukázali, že jsou schopni nezištného jednání.

Mladická blbost, nebo altruismus?

Silková se ale nechtěla vzdát a namítala, že lipští vědci použili k pokusu velmi mladá zvířata, která mohla nezištně pomáhat druhým z „mladické naivity“. A tak teorie o tom, že altruismus je výlučně lidskou vlastností, stále přetrvávala.

Adopce u šimpanzů

Ránu sobecké šimpanzí pověsti zasadil až tým Christopha Boesche. Ten pozoroval v šimpanzích tlupách celkem osmnáct případů adopce osiřelých šimpanzátek. Adoptivní rodič se o sirotka staral nejméně po dobu dvou měsíců, ale někdy až pět let. Náhradní rodič o mládě pečoval podobně, jako by to dělala vlastní matka. Dělil se s ním o potravu, chránil jej při nejrůznějších konfliktech, čekal na mládě, když se na pochodu pralesem opozdilo. Nechával je spát ve svém hnízdě, jež si každý dospělý šimpanz na noc staví v koruně stromů.

Častěji samci než samice

Ano, rodič. Sirotků se totiž  zdaleka neujímaly jen samice, u kterých bychom mohli adopci přisoudit mateřskému pudu. V deseti případech se mláděte ujal samec a jen v jednom případě to byl jeho otec. Ve třech případech sehráli roli pěstounů bratři, ale ve čtyřech případech pečovali o mládě samci, kteří s ním nebyli pokrevně nijak spřízněni. Příbuzenské svazky tedy při adopci nehrály nijak rozhodující roli. O dvouletého samečka Yayo se začalo záhy po smrti jeho matky starat dokonce hned několik členů tlupy. Hlavním nevlastním otcem se mu stal dospělý samec Fredy, na zádech však nosili malého šimpanze místo jeho zemřelé matky čtyři další „strýčkové“.

Smutná statistika

Bohužel, ani tito adoptování sirotci se většinou nedožijí dospělosti, podle 100+1 většinou nepřežijí déle než dva roky od smrti matky. U neadoptovaných sirotků se to podaří jen třetině, u adoptovaných mláďat činí podíl přeživších jen málo přes 40 %. Vědci se ale domnívají, že malý efekt adopce je důsledkem celkově vysoké úmrtnosti šimpanzích mláďat v pralese Thai. Mláďata zde totiž často zahynou, i když zůstávají v péči své vlastní matky. Mláďata, která osiřela ve věku do pěti let, nemají prakticky žádnou šanci, že se dožijí dospělosti. Často je u těchto velmi malých sirotků patrné drastické zpomalení růstu a vývoje. V péči kojících samic však přežívá a bez větších problémů prosperuje i mládě, které v době smrti své matky ještě nebylo odstavené. Pěstounka kojí sirotka spolu se svým vlastním potomkem.

Pouze divocí šimpanzi

Náhradní rodič to přitom nemá lehké, mládě ho značně omezuje, musí ho nosit a shánět mu jídlo. Christoph Boesch došel na základě pozorování z pralesa Thai k závěru, že altruismus je šimpanzům žijícím ve volné přírodě vlastní. V džungli si totiž šimpanzi musí dávat pozor na šelmy, místní opičí populace pečuje jak o sirotky, tak o zraněné.

V zajetí chovaní šimpanzi jsou ale prý altruističtí málokdy – jsou totiž v bezpečí,  mají hodně jídla a k nezištné spolupráci je vůbec nic nenutí…

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Dáša Vrchotová