Byla jsem hvězda a najednou šlus. Okupace, rozchod s Waldou. Byla jsem na sebevraždu, pila jak dobytek a tloukla hlavou do zdi, doslova. Na velké mejdany, ale i průšvihy vzpomíná herečka s nejslavnějším zadkem

Foto: Youtube, repro

Popisek: Jitka Zelenohorská v šedesátých letech

Její oblý zadeček obdivoval díky oscarovým Ostře sledovaným vlakům kdekdo. Jedna z nejkrásnějších hereček české kinematografie 60. a 70. let 20. století si ale zahrála i v Ukradené vzducholodi režiséra Karla Zemana anebo ve Skřiváncích na niti. A o tom, že tahle slavná léta českého filmu byla jeden pěkně divoký mejdan, Jitka Zelenohorská promluvila v rozhovoru pro MF Dnes.

A pařilo se i na place Třiceti případů majora Zemana, které má někdejší půvabná tmavovláska také na kontě. „Měli jsme se zúčastnit promítání dotočeného dílu. Odvezli nás helikoptérou někam k hranicím, k Chebu. Byl tam nádherný zámeček, každý dostal pokoj s koupelnou. Já nepočítala, že někam pojedeme a že tam budeme spát. Neměla jsem ani kartáček na zuby,“ vzpomíná Zelenohorská.

Žranice s ministrem vnitra

„V obrovské společenské místnosti byla připravena žranice. Každý jsme měli u místa cedulku se jménem. Seděli jsme mezi nějakými pohlaváry, v čele režisér Sequens s ministrem vnitra Obzinou. S dalšími herci přiletěla helikoptéra později, když jim skončila představení v divadlech. Byla to obrovská helikoptéra pro vojáky. Ta žranice byla neuvěřitelná. Pilo se, mnozí dopadli strašně. Pak nás naložili a vezli mezi pohraničníky s pejsky. Tam byly bramboráky, guláš, muzika. A zase zpátky a juchalo se až do rána. Dostali jsme spoustu dárečků, kosmetiku, lahve,“ svěřuje se Jitka.

Hvězda, kterou dneska nikdo nezná

Na minulou dobu vzpomíná velmi otevřeně. „No, asi mně to není vždycky ku prospěchu," říká s úsměvem. Koneckonců i knihu, která jí právě vychází, nazvala Ujel mi vlak. Titul vystihuje celý její život -  v šedesátých letech patřila k nejobsazovanějším herečkám a s Waldemarem Matuškou tvořila to, čemu se dnes říká hvězdný pár. Dnes ji na ulici nikdo nepozná.

Ostře sledované vlaky a skvělé šedesátky

Hvězdná kariéra začala v roce 1966, kdy ji Jiří Menzel obsadil do Ostře sledovaných vlaků. „Maminka viděla scénář a říkala, že tohle rozhodně točit nebudu," vzpomíná na slavnou scénu s razítkováním zadečku. S Jiřím Menzelem natočila ještě Zločin v šantánu a Skřivánky na niti. Jaká ta šedesátá léta byla? „Šedesátá léta byla opravdu fantastická. Ať vezmeme divadlo, film, knížky. Já chodila každý den do divadla nebo do kina, někdy i dvakrát třikrát. Za to, co jsem vydělala, jsem si kupovala knížky. Měla jsem pocit, že všechno musím vidět a přečíst. Měla jsem se dobře. Zpívala jsem s orchestrem Zdeňka Bartáka na odpoledních čajích a večerních tanečních. Za představení bylo sto třicet korun, což byly velké peníze. Na týden jsem s nimi měla vystaráno. Točila jsem s prima režiséry, Ostře sledované vlaky dostaly Oscara. Tehdy jsem měla pocit, že mně všechno v životě bude vždycky jen vycházet,“ říká hořce.

Slavná razítkovací scéna

Ty spíš a ona je válka

V srpnu 1968 se s Waldemarem Matuškou vypravili do jižních Čech. Plánovali, že se porozhlédnou po nějaké chalupě, která by byla na prodej. Bydleli v Českých Budějovicích u známých v paneláku blízko kasáren, ve třináctém patře. Večer popili a ona šla spát dřív než ostatní. „Ráno mě Walda budil: Tady je válka a ty si spíš. Zatímco jsem spala, oni s Waldou sledovali, jak nad námi vrčí velká letadla."

Konec prázdnin

Vraceli se do Prahy Jitčiným malým fiátkem. „Horko, telefony nefungovaly, nemohli jsme se spojit s Prahou. Tak jsem jela v tom fiátku a proti tanky. Třikrát nás stavěli. Mongolské typy to byly, Kazaši nebo co. My měli s sebou luky, Walda rád střílel a já taky. Ty tětivy vypadaly spíš jako udice na ryby. Vojáčci si je prohlíželi a pak jeden říká: Kanikuly, ryby... Já ti dám kanikuly, myslela jsem si. Jaképak kanikuly, prázdniny. Naprostý konec to byl. Konec všeho."

Vrátila se a do společného bytu už se nedostala

Následovalo zavírání divadel, emigrace přátel. Ještě odjela s Matuškou vystupovat do Anglie, byla tam za hvězdu, pořadatelé se totiž dozvěděli, v čem hrála. Walda ještě venku chvíli zůstal, ona se vrátila do Prahy. Zámek v jejich bytě byl vyměněný. Zjistila, že společný známý dostal od Matušky nařízeno ho vyměnit, aby se tam nedostala. Waldemar už totiž nějakou dobu chodil se zpěvačkou Olgou Blechovou. „Už jsem se do našeho bytu nikdy nedostala. Na chodbě byla taková skříň, v ní jsem měla pár hadrů. Přespávala jsem u souseda, po podnájmech. Nezůstalo mi nic. Neměla jsem peníze, byt, věci,“ vzpomíná na hroznou dobu.

Tloukla jsem hlavou do zdi

Zhroutila se. „Do té doby mi všechno vycházelo, najednou se všechno pokazilo. Okupace, rozchod. Byla jsem na sebevraždu. Pila jsem jako dobytek. Byla jsem v takovém stavu, že jsem tloukla hlavou do zdi. Nemyslím to obrazně, ale doslova." Zachránilo ji, že dostala nabídku točit na Slovensku, pak v Sovětském svazu. Brala, všechno, hlavně když mohla bydlet na hotelu a něco si vydělala.  Točila pak v Rusku víckrát, například válečný velkofilm Sokolovo. „Práce mi pomohla. Došlo mi, že vše musím zvládnout sama."

Brala jsem, co šlo a pila jak čert

Normalizace a rozchod ji dostaly na kolena. Z hvězdy byla druhořadá herečka. „Nějak jsem se živit musela, tak jsem brala, co se dalo. O politiku jsem se nezajímala. Stranila jsem se jí. Občas jsem na nějaký ten festival jela, ale posílali mě jen do socialistických zemí, do Ruska, Afghánistánu. Do Ameriky jezdili jiní." Za to, že nehrála velká role, ale podle ní politika nemohla. „Ne, politiku bych do toho netahala. Já si za to taky mohla sama. Byly doby, kdy jsem pila jako čert."

Německo a konec kariéry

V roce 1974 si vzala produkčního Jana Miliče. Rozvedli se po sedmi letech. Pak se seznámila s Němcem Peterem Behrensem. V roce 1985 se vzali. Myslela si, že jako vdaná bude moct z Německa do Československa kdykoli přijet. Jenže na policii zjistila, že zatím může vyjet za manželem jen na pozvání a za tři měsíce se musí vrátit. A tak pořád dokola. „No to snad není možné, říkala jsem jim. A oni na to: Tak si zažádejte o vystěhovalecký pas. Taková blbost.“ Nakonec se do Německa odstěhovala natrvalo, čímž definitivně uzavřela kariéru. 

Jitka Zelenohorská dnes, s parťáky z Vlaků a Skřivánků, Neckářem a Urbánkovou

Prodávala v obchoďáku

Německý manžel ji uživil, jenže ji nebavilo jen tak zahálet. „Nemohla jsem jen tak sedět doma. Hned jsem se přihlásila do školy pro cizince, abych se naučila němčinu," vzpomíná. Přesněji řečeno, neuměla ani slovo, s manželem se dorozumívali anglicky a ani její angličtina nebyla nic moc. V novinách viděla inzerát, že velký oděvní řetězec hledá výpomoc na vánoční prodej. Nacvičila si německy, jak říct, že se o práci zajímá, a zatelefonovala tam. Poslali jí dotazník, hned ji pozvali na pohovor. Byla přijata. „Bylo to strašné. Já lidem vůbec nerozuměla. Někdo mluvil rychle, někdo v dialektu. Mnohokrát jsem byla na pokraji pláče a říkala si, že s tím prásknu. Ale chovali se ke mně všichni moc hezky, kolegové byli slušní lidé a pomáhali mi."

Paní Behrens bývala herečka

Do Československa jezdila za přáteli. Až po roce 1989 zjistila, že jedna z kamarádek na ni donášela Státní bezpečnosti. A že ji estébáci mnohokrát sledovali. „Nevím proč, vždyť já se v Německu s nikým nestýkala." V roce 1990 se na festivalu Berlinale promítaly Ostře sledované vlaky. Její fotka se objevila v německých novinách. V obchodním domě z toho bylo haló. „Paní Behrens, vy jste byly hééérečka, slyšela jsem ze všech stran. A proč pracujete tady? Tak jsem odpověděla, že žádná práce přece nesmrdí." Kamarádky si ale v Německu nikdy nenašla. 

Má za sebou infarkt, vyhořel jí byt, měla problémy s alkoholem, manžel zemřel – její život je sérií pohrom. Žije teď střídavě v Praze a v Berlíně. „Prostě mi v mnoha směrech ujel vlak," říká. Ale pak dodá s nadhledem: „Beru to tak, že jestli mi něco uteklo, můžu si za to sama, a hlavně z toho nikoho neviním."

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Dáša Vrchotová