V takové situaci to můžete buď zabalit, nebo se kousnout a vydržet, tvrdí moderátorka, z níž si mnozí udělali klacek na Barboru Tachecí, jak říká. Kde teď zas Lucie Výborná nasazuje život?

Foto: Facebook

Popisek: Lucie Výborná je právě na Čo Oju, šesté nejvyšší hoře světa

Na kontě má nejen stovky rozhovorů na Radiožurnálu, ale také jednu osmitisícovku a surfování na Havaji. A teď se chystá na šestou nejvyšší horu světa jako doprovod slepého horolezce. Lucie Výborná je vážně dost dobrá ve všem, co dělá.

Osm let už uvádí rozhovory na Radiožurnálu, kam přešla ze Snídaně s Novou a Frekvence 1. Uvádí také ceny Český lev; zda bude po posledních dvou ročnících moderovat i ten následující, zatím ještě neví. Ve volném čase urputně sportuje – leze po horách a surfuje v oceánech. V roce 2014 se zúčastnila výpravy na K2, při níž horolezec Radek Jaroš zkompletoval takzvanou Korunu Himálaje, tedy výstup na všech čtrnáct osmitisícových vrcholů. Letos se chystá na Čo Oju, šestou nejvyšší horou světa (8 201 m n. m.). Má čtrnáct let jednoho manžela, ekonoma, s ním má třináctiletou dceru. Se zarputilostí sobě vlastní o svém životě povyprávěla pro magazín Reportér.

Našli si na mě klacek

Když z Novy, potažmo Frekvence 1 přešla do rozhlasu, vyčítali vedení, že hodlá Radiožurnál zkomercionalizovat. Jak to tehdy vnímala? „Neposlouchá se to dobře, dokonce i  když víte, že je to nesmysl. Já v té době byla z komerčního rádia pryč už dva roky a pro rozhlas – i když na jiné stanici – už jsem pracovala. Byl to spíš takový klacek, který si někteří lidé našli, když chtěli kritizovat změny, které tehdy prosazovala Barbora Tachecí. V takové situaci to můžete buď zabalit, nebo se kousnout a vydržet. A já mám asi i ze sportu v povaze, že věci nevzdávám,“ říká Lucie Výborná.

Nejdivnější rozhovor? S agentem al-Káidy

Od té doby už 8 let dělá rozhovory se zajímavými lidmi. Na každém najde něco, proč je jí sympatický, co ji zaujme. Jen jednomu prý nevěřila… „Dělala jsem rozhovor s chlapíkem, který se jmenuje Morten Storm, pracoval pro al-Káidu, byl přítelem Anvára al-Avlakího (propagátor radikálního islamismu amerického původu, přezdívaný bin Ládin internetu) a pohyboval se kolem těchto skupin. Pak ho draftovala CIA, Britové, dánská tajná služba a on v tom všem tak proplouval. Nakonec Avlakího zabili, nikdo neví, zda to bylo Stormovou zásluhou, i když on tvrdí, že ano a že pak chtěli zabít i jeho. On o tom všem vydal knihu,“ vzpomíná Výborná.

Nevěřila jsem mu

Přesto jí něco nesedělo. „Ten člověk určitě nemůže být hloupý, když je pořád naživu, ale pro mne nějak nebyl uvěřitelný. Je to člověk, který se stal až fanatickým islamistou a najednou ze dne na den otočil. A v tomhle momentu rozhovoru jsem se ptala, jak se to stalo. A to vysvětlení bylo divné, musela jsem mu říci, že mu nevěřím. I tak byl ale rozhovor s někým, kdo vám dá nahlédnout do mentality těch, kteří jsou dnes draftováni teroristickými organizacemi, hrozně zajímavý,“ říká novinářka.

Moskva – chandra a hektolitry alkoholu

Na rok rádio opustila a odjela se svým mužem do Ruska, kde vedl tamní zastoupení České exportní banky. Jak se jí tam líbilo? „Žít v Moskvě je docela těžké. A žít bez práce je pro mě ještě pětkrát těžší. Ale na druhou stranu v sobě má Rusko a ruská duše nesmírnou hloubku a krásu a taky někdy nesmírnou chandru a nesmírné litry alkoholu – a to není klišé.“

Ruský projekt zkrachoval na financích

Původně chtěla pracovat i tam. „Měla jsem takovou hezkou představu, co by se tam dalo natočit. Sedm oblastí Ruska a z nich krásné příběhy sedmi různých lidí. Od tesaře ze Soloveckých ostrovů, člověka se zajímavým osudem a viděním světa, který žije v krásné přírodě s děsivou minulostí nejhorších gulagů. A dál po těch sedmi zastávkách až na Kamčatku, kde je úchvatná příroda, samozřejmě s ruským uměním možného. Tam jsem měla příběh fotografa, který posledních dvacet pět let nedělá nic jiného, než že chodí a fotí medvědy. Všech sedm příběhů podobně úchvatných. Jenže to je projekt, který vám žádná televize jen tak nezaplatí. A na shánění peněz a grantů, to já nejsem,“ vysvětluje, proč se projekt neuskutečnil. Lucie prý byla ráda, že se vrátili do Prahy, život bez práce si nedovede představit.

Surfuje na Havaji

Krom práce ale žije i sportem a to čím dál tím intenzivněji. Část roku tráví na Havaji, kde surfuje. „Jezdíme na Oahu, tam si mě adoptovali. Před čtyřicítkou jsem tam přijela s rodinou poprvé a chtěla si zkusit surfing, protože to vypadalo tak snadně a krásně. Půjčila jsem si prkno a různě jsem se tam s ním topila a dostávala v oceánu rány prknem do hlavy. A možná, když viděli, jak jsem umanutá, tak si mě místní trošku vzali za svou,“ směje se Lucie.

S manželem si vyká

Nemají o ní doma strach? Manžel ji prý zná a už neřeší. „Lezte, kam chcete, ale nechtějte, abych se u toho na vás díval,“ to je věta, kterou Lucii řekl, když byli před svatbou v Adršpachu pod skalními věžemi. Ano, Lucie si s manželem vykají. Její muž, ekonom, je bývalý sportovec, vicemistr světa v sumó. „Do posilovny bychom spolu mohli, ale dlouhý pochod horskými údolími, to už není jeho hobby. Vážím si toho, že to přijal a nepřemýšlí, jestli náhodou někde nespadnu,“ říká Lucie.

Nechci umřít, ani riskovat

Víc to prý řeší pubertální dcera. „Dcera mě prosila, ať si dávám pozor. Je v pubertě, takže by mne určitě občas ráda vůbec neviděla, nějaký strach ovšem má. Ale já nechci umřít ani nijak riskovat, chci vyprávět příběhy a chci je vyprávět ještě dlouho. Navíc si při výpravě s Honzou Říhou na Čo Oju ani nemůžeme dovolit, aby se cokoli stalo. Pokud nezasáhne vyšší moc v podobě laviny či dalšího zemětřesení, tak to bude dobré. Jsem obklopená lidmi, kteří v lezení něco znamenají,  a Honza má vodiče, který je zkušený, skvělý profesionál a má cit na lidi.“ Lucie naráží na to, že při letošní výpravě na osmitisícovku s nimi jde nevidomý Jan Říha.

Jak leze slepec?

Jaké to je, lézt se slepcem? „Tím, jak  má Honza skvěle vyvinuté další smysly, nepotřebuje být ani na laně, pokud se nepohybujeme v extrémním prostředí. Daw, zkušený horský vůdce, jde první, pak Honza, za ním já. Ve chvíli, kdy začneme lézt a dostaneme se na nějakou ostrou hranu, kde je díra vlevo, vpravo, jsme navázaní na laně. Honza cítí tah lana, má hůlky nebo cepín v rukách, a když je zapíchne vedle sebe, tak ví, že tam nic není. Navíc má skvělou rovnováhu. A když je nějaký složitý úsek, tak mu ho popíšeme,“ vysvětluje Výborná.

Stojí ho to víc sil

Úplně lehké to ale nebude. „Podle toho, co jsem viděla, terén, často ten přístupový, kde je spousta kamenů. Když je nějaké skalní žebro, tak si ten přístup buď nahmatá, nebo mu řekneme, že „na druhé hodině je dobrý chyt“. Ale terén, kde se neleze, ale šlape, jsou tam velké kameny, vratké a mezi nimi díry, to je těžké a navíc vyčerpávající. Já když vidím, že nějaký kámen může být vratký, tak na něj nešlápnu, ale on na něj šlápne a tělo musí začít reagovat a vyrovnávat. Stojí ho to víc sil,“ říká parťačka nevidomého horolezce.

Vlastně je ráda, že dcera není po ní. „Ona se „nepomamí“, je spíš po tatínkovi. Má krásné logické uvažování a umí dobře hodnotit rizika, což uměla už jako hodně malá. Do riskantních pohybů se pouštěla jen tehdy, když cítila, že je máma nablízku a může ji chytit. Doufám, že jí tohle zdravé hodnocení rizika zůstane,“ směje se hrdá matka. 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Dáša Vrchotová