Vždycky působila jako energická žena, která zvládá kariéru i rodinu. Na to, jak to bylo doopravdy a proč málem musela se zpíváním skončit, vzpomíná Dagmar Pecková

Autor: Facebook

Popisek: Slavná mezzosopranistka Dagmar Pecková

Zpívat začínala s maminkou při mytí nádobí, pak se jí podařilo obrátit naši operní scénu vzhůru nohama. Jenže tak moc chtěla být ve všem dobrá, až skončila u psychiatra

„Pokud jsem nechtěla skočit z mostu, musela jsem to řešit,“ vzpomíná na dobu, kdy si prošla peklem, pěvkyně Dagmar Pecková.Dnes žije v Německu se svým druhým manželem, pozounistou Klausem Schiesserem, a vychovávají patnáctiletou dceru Dorotheu. Staršího syna Theodora, kterému je devatenáct, má pro změnu s violoncellistou. Vypadá to, že se jí v Německu daří, i proto, že ji tu nikdo nezná. A učí se alespoň trochu zvolnit. Potkal ji totiž syndrom vyhoření.

Pětatřicet let jela bez pauzy

Temperamentní operní zpěvačka zřejmě takzvaně doběhla sama sebe. „Já neměla pauzu pětatřicet let, ani mateřské dovolené: čtrnáct dní před porodem jsem měla poslední koncert a tři neděle po porodu jsem pokračovala. I s depresemi jsem musela fungovat, protože mi bylo jasné, že kdybych z toho rychlíku vystoupila, naskakovala bych strašně těžko – jestli vůbec. Jsem zpátky v tom živlu, v jakém mě každý očekává,“ říká dnes s úlevou. Nedávno ji ale potkal psychický kolaps.

Pomohla jí terapie. I tu podstoupila v Německu, kde si užívá anonymitu. Měla ale namále, trpěla těžkými depresemi a nebyla schopná vystupovat. Každé představení pro ni bylo utrpením, mnohdy prý měla problém vůbec vstát z postele. I pověstný humor ji přešel. „Myslela jsem, že budu muset skončit, ale vtipkovala jsem, až když jsem z toho byla téměř venku. Podstupovala jsem terapie u psychiatra, pana profesora Diddena. Potvrdil mi, že se nemůžu uzdravit mimo jeviště, když právě tam jsem měla problém. Musela jsem si uvědomovat, proč zpívám, jestli to povolání mám natolik ráda, že podstoupím všechno, abych mohla vystupovat,“ vzpomíná na dobu, kdy jí bylo nejhůř.

Snažila se všechno zvládnout

A čím se nemoc spustila? Snahou po dokonalosti, tak známou mnoha pracujícím matkám. „Žila jsem v poklusu, pořád jsem myslela na to, co bude. Kde a co budu zpívat, co zařídit doma, abych mohla odjet. Pořád jsem se někam hnala, neuměla jsem žít tady a teď. Přitom tady a teď si vytváříte, co bude. Když jsem byla doma, měla jsem výčitky svědomí, že nejsem na jevišti. A tam jsem měla výčitky, že nejsem s dětmi,“ přiznává.

Dohnala ji také kritika okolí, bulvární drby a česká závist. Vše prý ale překonala. „Už jsem všem odpustila. A vždycky, když mám na někoho vztek a do palice mi vjede šílená naštvanost, tak si řeknu: zklidni se, vždyť ten dotyčnej ti za to nestojí. To je taky svým způsobem odpuštění. Nechci být zahořklá bába. Všechno to podstoupit nebylo nutný jen kvůli zpívání, musela jsem se z toho dostat, pokud jsem nechtěla mít cukrovku, rakovinu a jiné nemoci, které vznikají ze stresu,“ popisuje.

Peklo zaživa

Prožila si své. „Bojíme se, abychom se po smrti nedostali do pekla, ale lidé s depresí už peklo prožívají zaživa, mají ho v sobě. Netušila jsem, že to může být tak strašný. Pokud nechcete skončit skokem z mostu, musíte něco udělat. Naučit se, že štěstí nejsou jenom prachy, úspěch a nejlepší auta v garáži.“ Podle svých životních zkušeností se nyní snaží vychovávat i své děti.

Je německá výchova jiná, než česká? „Ani ne, rozdíly nejsou tak velké. Já jsem pro to mluvit s dětmi jako s dospělými. Aby se naučily mít zodpovědnost, že když někdy něco provedou, má to následky. Co jsme nezvládli do puberty, to už nevylepšíme,“ směje se. Její současný muž tohle prý podcenil. „Do puberty na tatínka zamrkala veliká očička a on vždycky vyměkl. Teď kouká, že mu jeho holčička vyrostla, chce si prosazovat svoje a on se o ni bojí. Ze zlatého tatínečka je málem nepřítel. Tvrdím, že nemá cenu se hádat, řešit to silou. Umím v tom chodit, protože to znám ze své puberty. Takhle velké děti si poručit nenechají,“ konstatuje matka dvou teenagerů.

Peču, ale nejím

O Dagmar je už léta známo, že se odreagovává v kuchyni. Peče prý skvělé dorty – i to je svým způsobem terapie. Jenže Pecková je zároveň posedlá dietami. „Peču, ale nejím,“ přiznává. „Vezmu si jen tak centimetr krychlový, abych ochutnala. Podařilo se mi zhubnout tak tři gramy za ušním lalůčkem, tak by mi bylo líto porušovat režim. I vaření mám ráda. To každodenní mě moc nebaví, ale pokud připravuju něco svátečního pro rodinu nebo pro návštěvu, to si vychutnávám. Všechny ty rituály. Je to pro mě druh meditace,“ uzavírá zpěvačka, která si prošla peklem a dnes už zase plánuje koncerty a divadelní role.

Čtěte také:

Mattoni už není! Vypadalo to nadějně, nakonec ČT utopila miliony v trapné náhražce. Legendu proměnila v emocionálně porouchaného psychopata a výpravný seriál v přihlouplou telenovelu

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Dáša Vrchotová