Když zrovna neslouží ve špitále, vyrazí klidně až na druhý konec světa. A to je teprve masakr! Čeští pacienti si nemají na co stěžovat, říká válečný chirurg a vypráví, jak to chodí třeba v Afghánistánu nebo na Haiti

Foto: FTV Prima

Popisek: Český válečný chirurg Tomáš Šebek v Show Jana Krause

Válečný chirurg Tomáš Šebek pomáhá s týmem Lékařů bez hranic lidem po přírodních katastrofách a léčí válečná zranění. Na misi byl už čtyřikrát, těší se na další, tentokrát patrně do Afriky. A když zrovna nezachraňuje životy v cizině, slouží v pražské Nemocnici na Františku. Přitom ho vždycky víc než medicína zajímala technika, prozradil redakci iHned.cz lékař, který nedávno získal Cenu za statečnost od České lékařské komory.

„Nechtěl jsem být kosmonaut ani popelář, ale strojvedoucí po svém tatínkovi. Když mi ale maminka vysvětlila, že to není úplně ‘voňavá‘ práce, chtěl jsem být aspoň architekt nebo strojní inženýr. To se mě trochu drží dodnes a technické věci mě hrozně baví. Část medicíny se naštěstí vždy pojí s nějakými nástroji a technologiemi,“ libuje si sedmatřicetiletý lékař.

Musíte být i dobrý člověk

Jak se člověk dostane k tak prestižní organizaci, jako jsou Lékaři bez hranic? „Výběrové řízení je poměrně komplikované a několikakolové. Lékař bez hranic musí být dobrý člověk i odborník, aby odvedl kvalitní práci. Musí mít ukončené postgraduální vzdělání, praxi a zároveň prochází psychologickými testy. Tým také netvoří pouze lékaři, jsou zde i další zdravotníci a nakonec lidé, kteří sice nejsou tolik vidět, ale jsou jedni z nejpodstatnějších. Budují celý projekt, umějí ho spočítat, dohlížejí na finance, postaví nemocnici a podobně. Je tam celá armáda lidí a každý má svou roli,“ popisuje organizaci.

A jak dlouho mise trvá? „Liší se jednak podle povolání, například logistici na misi mohou strávit i několik dlouhých měsíců. Je to však různé i u lékařů: pokud jste člověk více zaměřený na urgentní medicínu, například anesteziolog, chirurg nebo porodník, pojedete spíš na kratší misi, která trvá dva až tři měsíce. Pediatři a internisté jezdí většinou na půl roku. První mise zpravidla bývá delší, protože si potřebujete ověřit, zda takovou práci dokážete dělat, a Lékaři bez hranic si zase potřebují ověřit, jestli to zvládnete. Poznáváte to, je to všechno nové a úplně jiné než doma,“ říká chirurg.

Poznáte víc, než kdybyste cestovali

„Je to strašně rychlé. Dnes tam pojedete a zítra jste zpátky, alespoň pocitově. Ten program je nabitý a práce intenzivní. Než se člověk ohlédne, už sedí ve zpátečním letadle. Je to ale část života, na kterou nikdy nezapomenete a do hlavy se vám zapíše minuta po minutě,“ popisuje své zážitky. Láká ho prý to, že sice nepozná exotické pláže, ale dokonale se seznámí s mentalitou místních. „Nemůžete sice projet Haiti nebo se podívat na Hindúkuš, ale je tam extrémní prostor pro to, poznat mentalitu lidí. Jste v každodenním styku s lidmi, byť v nemocnici. Interakce je obrovská a poznáváte víc než kdokoli jiný kulturu i lokální jídla, protože místní mají tendenci to s vámi sdílet. Jsme hodně pracovně vytíženi, ale troufám si říct, že si odvážím víc, než kdybych tři měsíce cestoval,“ libuje si Šebek. „Během několika dnů získáte přátelství, která většina z nás expertů udržuje po zbytek života nebo alespoň hodně dlouhou dobu po skončení mise, i když se jedná o velké vzdálenosti, které nás dělí.“

Rád jezdí dvakrát na totéž místo, aby mohl sledovat, jak se situace vyvíjí. „Jsem běžec na dlouhé tratě a mám rád kontinuitu projektů. Nejsem zasloužilý misionář, mám za sebou teprve dvakrát dvě mise. Pokrok, který pozoruji, přesně splnil moje očekávání. Je vidět velký rozvoj, v ideálním případě projekt skončí tak, že jej můžeme předat místním lékařům, oni jsou schopní hospodařit bez našeho zásahu a my naše know-how můžeme zase přesunout někam, kde je momentálně potřeba,“ vysvětluje.

Tomáš s kolegou Farúkem v Afgánistánu

V Česku máme vše – i proti Evropě

Jaký je rozdíl mezi naší medicínou a tím, s čím se setkává na misích? „V Česku máme vše, co potřebujeme, a je potřeba zmínit, že i pacienti mají vše. Díky tomu, že jsem pracoval kromě misí i v Irsku, mám možnost porovnávat. Český pacient si nemá vůbec na co stěžovat, i když to často dělá. Má špičkovou medicínu na dosah ruky a jistotu, že se mu dostane té nejvyšší možné péče. Přál bych všem pacientům, kteří si stěžují, aby se dostali například do toho Irska nebo Velké Británie. Tady čeká pár minut, tam třeba i deset hodin a je vděčný, když doktor přijde a věnuje se mu. Na druhou stranu vidím péči v základních podmínkách, kde je ten vděk ještě tisíckrát větší,“ srovnává své zkušenosti lékař.

Co se mu na misích nejvíc líbí? „Nejvíc se mi líbí týmová souhra, jednoznačně. Ta funguje přesně jako budík, od nejmenšího kolečka až po ručičku. Já jako chirurg nejsem solitér, ale týmový hráč, a spolupracuji s kolosem lidí. Nejedná se o mých šedesát minut slávy na sále, samotný výkon je propojen s péčí před a po něm, která někdy není vidět. V týmu Lékařů bez hranic je všechno trochu menší než doma, a tak můžu pozorovat, jak spolu vše souvisí a lidé jsou na sobě závislí. Když je špatný generátor, nerozsvítí se světlo na sále, když vodohospodář nemůže připravit kvalitní vodu, neumyjete si ruce. Ale neexistuje ani jedna věc, která by mi vadila,“ říká odmítavě.

Z letiště rovnou do nemocnice

Nebezpečné situace prý na misích nezažil, strach ale měl. „Dostal jsem se pouze do situace, kterou jsem očekával. Když jsem odjížděl na Haiti, počítal jsem s tím, že sem tam může být otřes nebo že se na ulici servou sousedé a místo pěstí použijí mačety. Když jsem jel do Afghánistánu, kde zuří občanská válka, očekával jsem, že se tam pravděpodobně bude střílet. Nemůžu říct, že by mě nějaká ze situací překvapila. Neznamená to ale, že bych neměl strach. Ale dokud mám strach, tak jsem zdravý a v bezpečí, protože strach člověka chrání,“ říká lékař racionálně.

Po návratu prý hned nastupuje zpátky do práce. „Když na misi odjíždím, už většinou plánuji, kdy budu mít službu v Česku. Někdy dokonce z letiště jedu rovnou do nemocnice a hned se zařadím zpět do systému. Možná je to také trochu mentální ochrana. Po návratu jsem stále plný zážitků a doznívá to ve mně, nikomu ale neprospěje, když si sedne mezi čtyři zdi a zpětně si promítá celou akci,“ vysvětluje.

Rodině neříkáme vše

Jak jeho ‘koníček‘ bere rodina? „Důležité je s blízkými komunikovat. Všem kolegům radím, když jedou na první misi, aby informace dávkovali. To znamená odjet na místo, za týden se ozvat s tím, že tam jste, za další týden prozradit, že se jedná o Demokratickou republiku Kongo, potom přiznat, že se tam trochu střílí a válčí, ale že jste vlastně za týden zpátky. Samozřejmě pro okolí je to složité, má o vás velký strach a vy zase o něj. Dá se to ale ‘zmanažovat‘. V dnešní době je na většině misí Lékařů bez hranic neomezená wi-fi, takže není problém být v každodenním styku s domácí komunitou,“ říká Šebek.

A kam dál? „Velmi rád bych vyrazil do Afriky. Už jsem byl na Západě i na Východě a Afrika byla vždy mým snem. Získal jsem nálepku válečný chirurg, a protože mě úrazová chirurgie skutečně baví a naplňuje, tak asi zase vyrazím na konfliktní místo, kde je nás potřeba. Asi bych se neuplatnil v očkovací kampani ani jako internista. Nejvíc mi vyhovuje kontakt s urgentní medicínou, takže mám v hledáčku právě Kongo, Kamerun a Čad,“ těší se lékař, jehož koníčkem je – asi nikoliv náhodou – akrobatické létání. Na tenhle životní styl člověk asi musí být vyznavačem adrenalinu.

Čtěte také:

Vyhlášený bručoun a náfuka má doma ženu se svatozáří. Celý život mu ustupovala, obětovala kariéru a na sebe začala myslet, až když děti vyrostly. Jak to ten Donutil dokázal?

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Dáša Vrchotová