Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Chraňme si holé zadnice, řitě nahé jako sama pravda… Na některých evropských plážích se nesmí nosit plavky, zahalující celé tělo. Pozor, abychom tentokrát nezašli až příliš daleko, varuje komentátor

26.08.2016
Chraňme si holé zadnice, řitě nahé jako sama pravda… Na některých evropských plážích se nesmí nosit plavky, zahalující celé tělo. Pozor, abychom tentokrát nezašli až příliš daleko, varuje komentátor

Autor: Markéta Vančová

Popisek: Burkini, ilustrační foto

„Souboj o nahá či téměř obnažená tělíčka na březích vod mořských či vnitrozemských, stejně jako na všelijakých pódiích, plátnech či obrazovkách, trval v Evropě řadu desetiletí. Hlavně ženy chtějí působit sice slušně (dřív se říkalo „cudně“), ale zároveň i lákavě. Na toto téma žertoval již Jaroslav Hašek, a to v jeho časech společensky akceptovatelný koupací úbor skutečně ještě zakrýval většinu povrchu těla jak mužů, tak především u jejich krásnějších protějšků,“ píše ve své glose Jan Opravil. A pokračuje…

Argument, podle kterého v případě muslimských „burkin“ nejde o cudné skrytí, nýbrž o vyjádření dominantně utlačovatelského nároku na kontrolu dívčího těla a tím i duše, je docela relevantní. Není se zde čemu vysmívat, vnucený způsob odívání skutečně může být sofistikovanou surovostí. Ponechme teď stranou prekérní debatu o tom, jestli podle islámu žena vůbec nějakou svou originální duši vlastní, k tomu si můžete na internetu přečíst spoustu všelijakých kravin sami.

V nahotě máme nezanedbatelný čurbes

V nahotě máme ostatně v euroatlantickém prostoru nezanedbatelný čurbes, přece z fasád a sousoší různých těch klasických, klasicistních, historických a historizujících architektur kouká na nás bradavek i nepříliš realisticky vyvedených klínů něúrekom. Říkávali tomu antická inspirace, kumšt nebo umění, výtvarno a estetika. Členka ctihodného stavebního výboru, vyhrnula-li by si však na veřejnosti sukénku až tak, že by ukázala to, co různé karyatidy, víly a najády fasádně exponují furt, dostala by se do řečí aji do cely, policejní nebo spíš blázinecké. Cvok, ale spíš nevěstka, řeklo by se.

Řečtí a římští skulptoři údajně původně víceméně jen dokumentovali reálný stav. Nahota – a to i nahota úplná – se občas mohla a směla, například při sportovních závodech. Přesněji řečeno, hlavně u chlapů. Ale moc praktické to nebylo. Elegance klasických soch je navíc poněkud zkreslená. Znalci dávno vědí, že proporce, křivky a anatomické detaily byly silně idealizovány, tělům například obvykle chybí kostrč… Lidé – a zejména opět ženy – si brzy všimli, kterak mírná rafinovaná zakrytost působí vlastně mnohem přitažlivěji, než full frontal nudity.

Evropan(-ka) furt myslí na sex

Postupně se z tohoto tématu vyvinula, po až nepřiměřeném zatažení morálně-filosofických kritérií (na čemž se od svatého Augustina podílela celá řada myslitelů), pěkná kolektivní obsese. Evropan(-ka) furt myslí na sex a Američan nesmí zahlédnout ani nevyvinutou dětsky dívčí bradavku, která je přece úplně stejná, jako ta chlapecká, dílko Boží, Kalvíne, Kalvíne…

Pokud si však pod vlivem „historických“ filmů a různých zábavných řečiček průvodců po hradech a zámcích myslíte, že středověký a novověký katolík nahotu odmítal, ulpíváte v hlubokém omylu. Lidé se svlečení koupali, spali, v některých případech též pracovali, oděvů bývalo málo a drahých, musely se z úsporných důvodů šetřit. Dominik Tatarka dokonce z časů svého dětství vzpomíná na milostné hrátky mládenců s děvčaty, za určitých okolností docela veřejně prováděné a tolerované.

Nudisté na Na Brněnské přehradě 

Konvencemi stahovaní měštěníni a měšťky si naproti tomu v oboru rozmnožovacím, libostném a milostném postupně vyvinuli tolik zábran a problémů, že je pak Sigmund Freud i jiní rozmotávali a rozplétají do dneška, konce pořád nenašli. Do toho všeho ještě ti různí umělci, potemnělí secesionisté, brutální realisté, anebo na druhé straně zas rafinovaní a dráždivě komerční kýčaři…

A tak dále, dějiny lidské sexuality nejsou zde dnes tématem. Ještě slavný četník ze Saint-Tropez v 60. letech organizuje zátah proti plážovým nudistům, vyhledávajícím skryté kouty poblíž prestižních francouzských turistických lokalit. Nebudete tomu věřit, ale komunisté v Brně projevili naopak kdysi mnohem progresivnější přístup. Napsal bych „svobodomyslnější“, ale to mi s komunismem jaksi nejde dokupy. Na Brněnské přehradě spáchali nejprve plážoví obnažovači o své vůli a spontánně zhruba to, co v Saint-Tropez. Postupně zabrali dvě místečka, o kterých později všichni ve městě věděli. Kdo chtěl, ten tam chodil. Soudruzi, vzpomínám si, nejprve několikrát na Prígl poslali zelené mužíky s červenými výložkami, neboli příslušníky tehdejší Veřejné bezpečnosti. Ale i těm přišlo hledání osobních dokladů za účelem perlustrace neboli „zjištění podezřelé osoby“ v oklopení ptáčky a bobříky jako blbá zábava. Výsledkem byl malý komunistický zázrak, tolerovaná nudistická pláž Osada a její menší komplement na protějším břehu v Rokli.

Tradice, překračující dějinné epochy, trvá zde nerušeně dodnes. Opalování a koupání bez mokrých oděvů je fajn, obavy z rakoviny kůže na tom nic nezměnily, máme krémy. Nudisté tady navíc sehráli pozoruhodnou společensko-politickou roli, neznámou a netušenou: Za totality prolomili zásadu, podle níž se ve společnosti nic spontánního nesmělo odehrát, jedině pod korouhvičkou nějaké té „společenské organizace Národní fronty“. No a v současné době, typické posedlostí přebujelého byrokratického aparátu v oborech „vyhláškování, zlegislativňování, regulací a sjednocovací normatizace“, funguje – světe zboř se – nudismus na Príglu BEZ jakékoli vyhlášky. Tak nějak sám od sebe. – Teď se lekám, že když sem tuto informaci napíšu, nějaký ten zákonodárný bobr se hned do té problematiky pustí, ptáček financí ji zdaní a podřídí elektronické evidenci!

Nechť tvá svoboda končí právě tam, kde začíná svoboda druhého

„Slunečních pláží“ máme ovšem v republice mnohem víc a možná všechny jsou oázami občanské a tělesné svobody a tolerance, tak jako v Brně. Možnost svléknout, stejně jako se naopak v jistém stylu obléknout, patří tedy mezi důležité občanské hodnoty. „Nechť tvá svoboda končí právě tam, kde začíná svoboda druhého člověka,“ je heslo, které by nudisté asi podepsali. Byť, pravda, obnaženost staršího a povadlého těla může někdy hraničiti s atentátem (naštěstí jen estetickým).

Rozhořčení nad „burkinami“ je třeba chápat právě v kontextu citlivosti vůči lidské svobodě. Jsou tímto způsobem muslimské ženy omezovány? Autorka toho oděvu tvrdí, že právě naopak: Mohou se koupat, jinak by seděly doma. Časové zařazení je ovšem rovněž důležité, koupací hábity se objevují krátce po brutálních teroristických útocích, které navzdory vší toleranci či pochopení jistě s islámem souvisí a je jedno, jestli s „pokřiveným“ nebo „autentickým“. Lidé je tedy chápou coby jistou formu nevhodné demonstrace.

Marné pokusy o definici

Zase jsme se možná nechali zavést až kamsi, kam bychom se nechat zavést nikdy neměli. Snahy regulovat povedou k trapným a marným pokusům definovat, co že by to vlastně mělo být regulováno. Nastane známé vymezovací a formulační právnické peklo, snaha nacpat ježka do pytle. Nesvlečeni se přece mohou koupat též lidé s kožní citlivostí, osoby, kterým obnažování na veřejnosti jde proti jejich jinak zcela pacifistickému filosofickému přesvědčení, a ostatně také my, neanticky vyhlížející nepřátelé atentátnictví libovolného druhu, vrátanie estetického. Karikaturisté už na tohle téma vtipkují: „Do x kg zákaz burkin, nad XX kg povinnost!“

Až vlna emocí pomine, měli bychom se veškerých omezení v oboru koupací módy co nejrychleji zbavit. Ani jsme si totiž nevšimli a skutečně jsme zde – v tomto bizarním koutě veřejného prostoru – narazili na opravdické „evropské hodnoty“. Boj za veřejně tolerovanou nahotu, nebo aspoň miniaturní plavečky, zaměstnával evropské a americké státy po celou jednu emancipační epochu. Výsledek máme teď tu, a ten zní: „Noste si do vody, co chcete, pokud to není hygienicky závadné! Řiť a ohanbí však exponujte na k tomu vyhrazených či navyklých místech, i bez vyhlášky, v Rokli a Osadě a tak dále. A prsa mezi sebou rozděluje Atlantik, na glóbusovém levu „no breasts!“ napravo „klidně je ukaž, pokud na to máš odvahu“.

Ani atomová smrt nebyla přece nikdy sexy

Pojmenovat mikroplavky podle chudáka atolu, který vojenští experimentátoři rozstříleli na kusy jistým druhem velmi ošklivých a nezdravých technologických výdobytků, byl rovněž podivný nápad. „Bikiny“ nezní líp než „burkiny“. Měli bychom to uznat. Ani atomová smrt nebyla přece nikdy sexy.

Pokud je pravda, že muslimští muži ovládají ženy a zbavují je jejich osobní svobody, je pláž tím nejhorším místem, kde bychom měli – v zájmu euroatlantických hodnot – začít pracovat na nápravě.

Vidíte, milí čtenáři, konečně jsme tady nečekaně objevili jednu skutečně univerzální společnou filosoficko-ideální evropskou hodnotu: Totiž tuhle naši holou zadnici, řiť nahou jako sama pravda… 

Jan Opravil

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Anička Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace