Z dvaceti dvou muslimských zemí není ani jedna demokratická; Turecko cestu k demokracii a svobodě opouští. Islám a demokracie nefunguje, soudí politologové. Co napsal expert, hlavně na adresu Arabů?

Foto: Youtube, repro

Popisek: Arabové, ilustrační foto

Vývoj na Blízkém a Středním východě leckoho nepříjemně překvapil. Mnoho lidí totiž očekávalo, že po pádu diktátorského režimu Saddáma Husajna, částečné porážce Talibánu a zejména po událostech Arabského jara nastoupí tyto země cestu k demokracii. Opak se však stal pravdou a tyto země jsou ještě méně svobodné a demokratické než byly dříve.

Aleš Rozehnal na serveru Hlídací pes rozebírá, co se stalo s demokracií na Blízkém a Středním Východě. „Ze všech zemí světa je možno 63 % označit za demokratické. Ze dvaceti dvou členů Arabské ligy však není demokratický ani jeden, i když Jordánsko a Maroko jsou v určitém smyslu liberálně autoritářskými státy. Další velká muslimská země, Turecko, svoji cestu k demokracii a svobodě zřejmě opouští,“ píše Rozehnal.

Potřebují islámské země diktátory?

Je vůbec možná koexistence islámu a demokracie? Mnoho politologů toto soužití označuje za nemožné, zdá se, že islámským zemím může vládnout pouze diktátor, jinak se propadnou do chaosu. Někteří arabští vládci jsou mimochodem dokonce demokratičtější než jejich podaní - když kuvajtský vládce uznal volební právo žen, bylo toto právo následně zrušeno demokraticky zvoleným parlamentem plným islámských kleriků. Když chtěl jeden ze saúdských princů zavést veřejnou debatu o oprávnění žen řídit automobil, byl umlčen celonárodním odporem.

Bible taky není demokratická

Jak je možné, že pětina lidstva nechce demokracii? Historicky má přitom islám k naší kultuře blízko, máme společné dědictví jak lékařské, tak i náboženské a právní. Kritici islámu tvrdá, že to je koránem, který s demokracií prostě není kompatibilní. Jenže to není ani bible a tóra. Nejosvícenější král všech dob – tedy biblický král Šalamoun – byl absolutním monarchou a idea demokracie mu byla naprosto cizí. Islámské svaté texty navíc podle Rozehnala obsahují mnohé odkazy, které by mohly být základem demokratického vládnutí. Je tím např. koncept konzultací, koncensu a nezávislého úsudku. Demokratické ideály svobody slova se navíc objevují i ve slovech samotného Proroka Mohammeda: Rozdílnost názorů uvnitř komunity je znamením Boží milosti.

Dodržování šaríi neumožní vytvořit moderní civilizaci

Jenže problém je v tom, že islám více než jiná monoteistická náboženství zasahuje do všech oblastí společenského života. „Islám nemá církevní hierarchii, a tudíž všechny výklady islámu jsou stejně legitimní. Mnoho věřících tak považuje muslimy, kteří nedodržují Korán doslova jako odpadlíky. Podle islámského práva šaríi se odpadlictví trestá smrtí. Dodržování šaríi neumožňuje islámské společnosti vytvořit moderní humanistickou civilizaci,“ argumentuje Rozehnal.

Islám neodděluje církev od státu

Islám tak vychází z ideje, že církev a stát jsou nerozlučitelné. Ježíš Kristus řekl, dejte to, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu, tedy nemíchejte světské a církevní záležitosti. Pro muslimy je však Bůh a císař to samé. Myšlenka oddělení církevní a světské moci je myšlení muslimských intelektuálů cizí a je to zásada zcela nepřijatelná jak pro ortodoxní, tak pro umírněné muslimy.

Problém je v arabském světě a myšlení

Problém však není v islámu, ale ve společenské a politické struktuře arabského světa. Obyvatelé západu mají často tendenci klást rovnítko mezi Araby a muslimy. Ale Arabové tvoří přibližně pouze jednu třetinu muslimů – tu nejhorší bohužel. V arabské společnosti totiž není téměř nic nového ani moderního. Arabové vyznávají hodnoty, jejichž původ sahá do doby pouštních kmenů, z nichž pocházel zakladatel islámu. Arabský svět je jako cesta v čase zpět do doby Mohameda. Samozřejmě, že ne všechny jejich hodnoty jsou špatné, jako např. důraz na soudržnost rodiny.

Otec vládne nade všemi

„Arabská sociální struktura je hluboce autoritářská. V arabských rodinách převládají patriarchální vztahy a hodnoty. Tyto hodnoty převládají i v práci, ve škole, v náboženských, politických a sociálních organizacích. Otec vládne nad všemi ostatními, má monopol na autoritu, očekává bezmeznou poslušnost a netoleruje jiné názory. Tento vzor se pak projektuje i na vládce, učitele, zaměstnavatele a další osoby, které jsou na vrcholku pyramidy moci,“ vysvětluje Rozehnal. Arabské myšlení tedy absolutně nepočítá s individualitou, která je životně nutná pro vytvoření liberální demokracie.

Nebezpečná hra Saúdské Arábie

Zásoby ropy v arabském světě, které některým zemím přinesly bezpracné zisky, zpomalily vývoj tržní ekonomiky a tím i rozvoj politických svobod, které ji obvykle doprovází. Demokracii také programově destruují některé státy. „Režim Saúdské Arábie hraje nebezpečnou hru. Aby si zajistil legitimitu, umožnil vládu nejextrémnějším klerikům. Saúdskoarabský vzdělávací systém je v rukou středověce myslících učitelů. Saudská Arábie financovala vytvoření madras a center, která po celém světě šíří rigidní, pouštní variantu islámu, která je vzorem pro většinu islámských fundamentalistů. Tyto madrasy vychovaly desítky tisíc polovzdělanců, kteří jsou fanatickými muslimy a kteří pohlížení na moderní a nemuslimský svět s velkým podezřením,“ popisuje Aleš Rozehnal.

Z Indonésanů „díky“ školám radikálové

Z tohoto důvodu jsou indonéští muslimové, kteří před 20 lety ani nevěděli, kde leží Palestina, nyní militantní podporovateli Palestinců v jejich boji proti Izraeli. I v zemích jako je Indonésie nebo Malajsie je potlačována místní kultura, protože je považována za nedostatečně islámskou – tedy arabskou.

Co stojí za Talibanem?

Své zkušenosti se saúdským modelem fundamentalismu má i Pákistán, kde tyran Zia ul-Haq zničil politickou opozici a potřeboval spojence. Našel je, jak jinak, v místních fundamentalistech. S pomocí saúdských financí a „odborníků“ zřídil madrasy po celé zemi. A co se stalo? Země je nyní plná ozbrojených radikálů, kteří nejdříve podporovali Talibán a nyní se snaží získat moc pro sebe. Tito džihádisté jsou většinou Arabové. Bez saúdských peněz a „učitelů“ by Talibán neexistoval a Pákistán by nebyl líhní fundamentalistů. Soupeření dvou nejvíce náboženských států na Středním Východě, a to Íránu a Saúdské Arábie, o to, kdo bude větší náboženskou sílou v islámském světě, vedlo k tomu, že se malý extremistický proud islámu, který byl dříve omezen pouze na část Středního východu, rozšířil po celém světě.

Otázka ale nezní, zda je liberální demokracie kompatibilní s islámským fundamentalismem, protože to očividně není, ale s islámem jako takovým. Země jako je Indonésie, která je největším muslimským státem na světě, nebo Mali, ukazují, že toto soužití možné je. Bohužel však v současné době zřejmě není slučitelný s demokracií arabský svět. 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Dáša Vrchotová