Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Tátu mu odsoudili k smrti, bratry neviděl spoustu let. Krásná francouzská manželka čekat nevydržela, režisér se oběsil a po revoluci ho zklamali čeští přátelé. Milan Kňažko si nedá pokoj, má to v krvi

29.07.2016
Tátu mu odsoudili k smrti, bratry neviděl spoustu let. Krásná francouzská manželka čekat nevydržela, režisér se oběsil a po revoluci ho zklamali čeští přátelé. Milan Kňažko si nedá pokoj, má to v krvi

Autor: Divadlo Na Jezerce

Popisek: Milan Kňažko

Měl angažmá ve francouzském divadle, kde kdysi hrával i Gerard Philipe a krásnou francouzskou manželku. Přesto se z emigrace vrátil. „Asi bych byl průměrný francouzský herec, ale tohle bych tam nikdy nedokázal,“ říká Milan Kňažko o své roli v sametové revoluci. Byl jejím charismatickým hlasem, pak se dal do kupy s Vladimírem Mečiarem, naštěstí se včas vzpamatoval. Politiky se ale nevzdal, kandidoval na prezidenta, a když to nevyšlo, tak alespoň na bratislavského primátora. Do toho jezdí do Prahy hrát divadlo, točí a nedá si pokoj, i když mu je 71 let.

Milan, nejmladší ze třech bratrů, se od dětství musel prát s nepřízní osudu. V létě 1950 mu bylo pět let, když vtrhli do bratislavského bytu cizí lidé a otce odvedli do vyšetřovací vazby, kde ho drželi dva roky a čtyři měsíce. Následoval vykonstruovaný proces a odsouzení za rozvracení republiky a spolupráci s americkou rozvědkou. „Takže jsem byl od začátku správně orientovaný, věděl jsem, na které straně je dobro a kde zlo. Od pěti let,“ vzpomíná dnes Kňažko v pořadu 13. komnata. Matka sama musela uživit tři syny ve věku od pěti do jedenácti let. Tvrdě pracovala a manžela ve vězení podporovala. Otce, byť nepracoval na místě, kde by se mohl setkat se státním tajemstvím či poskytovat informace zahraniční rozvědce, nejdříve odsoudili k trestu smrti, nakonec na třináct a půl roku. Odseděl si sedm a půl roku a pustili ho na podmínku v roce 1957. Vrátil se však cizí člověk a Milan se ve svých téměř třinácti letech už jen těžko přizpůsoboval jeho výchovným požadavkům. „Já už kouřil, měl jsem svůj život bez něj. A když mi začal vykládat, co můžu a co ne, nebral jsem to. Nikdy jsme si už nebyli blízcí.“

Bratři emigrovali

Matka se brzy s otcem rozvedla, protože potřebovala oporu, když stát rodině po odsouzení otce zkonfiskoval polovinu domu a uvalil na zbytek domu vysokou daň. Milan získal nevlastního otce a brzy i nevlastního bratra. Milan nastoupil na herectví, v srpnu 1968 dokončil školu a měl nastoupit do divadla, ale nedokázal jen nečinně přihlížet vstupu sovětských vojsk do Československa. „Tehdy bylo ještě možné normálně odjet jako student. Měl jsem domluvenou studentskou stáž v Paříži, vláda mě ještě legálně pustila, na rok,“ vzpomíná. Když v listopadu přijel domů zlegalizovat svůj pobyt ve Francii, zjistil, že dva jeho milovaní bratři emigrovali, jeden do Kanady, druhý do Austrálie. Režim je v nepřítomnosti odsoudil za opuštění republiky a zbavil je občanství. „Byl to pro mě šok, nerozloučili jsme se a pak se léta neviděli.“

Měl práci snů, krásnou babu – a vrátil se do Československa

Ve Francii dostal prestižní práci, roční smlouvu v Théatre National Populaire, tedy v divadle, kde patnáct let předtím zářil slavný Gerard Philipe (který měl mimochodem českou babičku)  a taky francouzskou přítelkyni, krásnou herečku Michele Montantino, prostě život snů. „Jenže já neuměl žít venku, neuměl jsem si představit, že bych se už nemohl vrátit. Bratři byli oba pryč a rodiče nemocní, do toho mi pořád psal jeden režisér, ať se vrátím, že má pro mě hlavní roli…Tak jsem se vrátil,“ říká Kňažko.

Režisér se oběsil na tkaničkách od bot

Jenže nic nebylo tak, jak z Francie vypadalo. Role nebyla – režisér Pavlovič spáchal sebevraždu. „Přímo na place se oběsil na tkaničkách od bot,“ vzpomíná Kňažko. Druhý den po příjezdu Kňažka odvedli na vojnu. Po svobodné Francii byly kasárna šok.  Michele  brzy přijela za ním. Dokonce se vzali. „Jenže to nezvládla, vůbec nechápala, jak žít v reálném socialismu. Tak odjela zpátky.“ Byli spolu sedm let, většinu z toho ale jen na papíře.  „Koncem roku 1975 mne lámali ke spolupráci s StB. Když jsem to odmítl, vzali mi pas. Měl jsem ale štěstí, že se za mne zaručil ministr kultury Miroslav Válek. Asi tři nebo čtyři roky podepisoval záruky, abych mohl do zahraničí, že se budu chovat, jak se na socialistického občana patří. Nakonec jsem vrátil titul zasloužilého umělce, ale to už bylo v devětaosmdesátém.“  Milan přišel o pas. Když za tři roky přijel za přítelkyní, měla už jiného partnera. „Promiň, nevydržela jsem čekat,“ to bylo vše, co k tomu řekla. Francouzka.

Vrátil jsem zasloužilého umělce

Přes problémy s režimem rozjel Kňažko slušnou filmovou kariéru. Sklízel úspěchy, např. za film Papilio režiséra Jiřího Svobody, nebo za film Dobří holubi se vracejí Dušana Kleina. Byl známým hercem, členem Národního divadla, ale byl také známý svým kritickým postojem vůči totalitnímu režimu. Tři roky před listopadovým převratem mu byl udělen titul zasloužilého umělce, ale on ocenění přes všechna rizika vrátil. „Vrátil jsem titul, nemohl jsem to mít napsané před jménem. A pak začalo Několik vět. Já si vzpomněl na řádění poválečných revolučních gard, naštval se, podíval se, za co kolegy vlastně odsuzují – a podepsal to taky. Děj se vůle boží.“ Byl už ale natolik známý, že se ho to nedotklo. „Zakázali mi sice práci v rozhlase, ale bylo už znát, že se doba mění.“¨

Vyhrožovali malému synovi

A pak se rozjela revoluce. V té době měl malého synka, konečně se dočkal, po dvou neúspěšných manželstvích mu třetí, s tanečnicí Eugenií, vyšlo. A právě kvůli synovi se asi prvně v životě bál. „Byly to telefonáty, dopisy, které zřejmě produkovala StB, v tom čase ještě velmi aktivní. Šlo o výhrůžky, ve kterých popisovali, kde ho zabijí, co s ním udělají a tak dále," zavzpomínal Kňažko. Šestiletého syna proto bez meškání ukryl, aby se mu nic nestalo.

Čím naštval Čechy?

Politika vstoupila do jeho života víc, než chtěl. Stal se poradcem Václava Havla a brzy seděl za stolem s Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem, jejichž debata skončila rozdělením Československa. Odvíjela se jeho politická kariéra, kterou ukončil v březnu 1993 odchodem z vlády. Jako zarytý mečiarovec v Česku tehdy výrazně ztratil na popularitě. Jiří Bartoška, který v té době aktivně podporoval ODS, dokonce poznamenal: „Nejsem Klausův Kňažko." Co na to Kňažko?  „Mrzelo mě to. Já jsem tady v Čechách hodně pracoval. Navíc jsem tu měl i osobní vazby - moje první manželka byla Češka. Prostě jsem měl k Čechům dobrý vztah. Když mi někdo řekl, že jsem nacionalista, prohlásil jsem, že se zbláznil. Nikdy jsem se k nacionalismu nehlásil, mám rád i českou kulturu," uvedl po letech v knize Jak praskaly švy.

Odhalil jsem mečiarismus!

S Mečiarem se rozešel ve zlém v roce 1993 a začala jeho postupná cesta na pravici. Aktuálně.cz ke svému ´mečiarovskému´ období řekl: „Byl jsem první, kdo od Vladimíra Mečiara odešel, a první, kdo řekl, že lež je jeho pracovní metodou. Bylo to ještě před tím, než vznikl takzvaný mečiarismus. Privatizace strany jejím sponzorem, nacionalistická rétorika, porušování demokratických zásad, únos prezidentova syna Michala Kováče mladšího a tak dále. Výrazně jsem se pak s kolegy v opozici přičinil o Mečiarův pád."

Neúspěšné kandidatury

Vstupoval do vlády a zase se vracel do opozice, neboť se nechtěl podílet na žádných špinavostech, trval na svém přesvědčení. Jakmile se praktická politika začala rozcházet s jeho postoji, vytrácela se diskuse a přednost dostala autoritativní řešení, odcházel. Nechtěl být v politice proto, aby získal osobní, ekonomické nebo mocenské výhody. Pokusil se o návrat do politiky po dvanácti letech, protože se obával o budoucnost Slovenska, když dvakrát kandidoval do funkce prezidenta republiky a také na primátora Bratislavy. Neuspěl. Nakonec z politiky odešel úplně a opět se věnuje herectví. Častěji než na Slovensku ale hraje v českých filmech. I v českých divadlech – momentálně zkouší hru o politické korektnosti.

Zkouší hru o politické korektnosti

Jde o hru kanadského autora Marka Leirena-Younga, Shylock. A Kňažko bude na jevišti sám, dvě hodiny. „Já jsem vybral tuhle hru z důvodu tématu. Jejím uvedením bychom rádi zdůraznili naše odhodlání bránit svobodu a demokracii. Je namířena proti antisemitismu a přehnané politické korektnosti, což jsou dvě věci, které v současné době ovlivňují světové dění. Mám obavu, abychom nepřišli o svou svobodu, kterou považuju za jednu z nejcennějších věcí, jaké člověk může mít,“ vysvětluje uvedení hry principál divadla Jan Hrušínský.

Zaskočil za zraněného Jana Třísku

Kňažko ale nebyl jeho první volbou. „Není tajemstvím, že původně měl tu roli hrát Jan Tříska, který měl havárii v Los Angeles a později to vzdal. Já jsem chvíli nevěděl, jestli se k tématu vrátit, ale jediné, co mi bylo jasné, že pokud má někdo Shylocka hrát, musí to být člověk, který je nejen vynikající herec, ale i mimořádně silná osobnost s osobním kouzlem a charismatem. A tím, jak jsem se přesvědčil Milan Kňažko stoprocentně je. On dokáže zaplnit sám jeviště tak, jako kdyby nás tam bylo dvanáct. Klobouk dolů, budu to určitě zážitek,“ dodal Hrušínský.

Podléháme autocenzuře?

Podle Kňažka si s politickou korektností nevíme úplně rady. „Postava Shylocka, zlého Žida ze Shakespearova Kupce benátského, se po čtyřech stech letech objeví a my s tím máme problém. Co je korektní? K čemu je nám svoboda, která nám skrze předsudky a eufemismy brání říci pravdu? Začínáme podléhat autocenzuře, protože se bojíme, že bychom se něčeho či někoho dotkli. Co už je rasismus, antisemitismus, antifeminismus a co ještě umění,“ rozohnil se Kňažko v rozhovoru pro iDnes.cz.

Budeme pálit knížky?

„Abych citoval autora hry Marka Leiren-Younga: „Mark Twain byl jedním z nejliberálnějších autorů své doby a dnes je rasista, protože v Huckleberry Finnovi použil slovo negr.“ Co s tím teď uděláme? Budeme pálit knížky? Vytrhávat urážlivé listy z dramat? To je problém, se kterým se dnes potkáváme. Jsme vůči sobě dost pokrytečtí. Antisemitismus je jen taková rozbuška. Když je nějaký zloduch, který je zároveň Žid, prohlášen za zloducha, tak je to antisemitismus. Ale když ten zloduch Židem není, tak je to v pořádku a může být zloduch. A na tom stojí dnešní problémy s muslimy, Romy nebo vůbec jakoukoli menšinou,“ říká herec, který se evidentně oklikami neustále dostává k politice. Má to v krvi, pořád je v něm pětiletý kluk, kterému režim nespravedlivě zavřel tátu. 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Lucie Kolouchová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace