Proč média a politici urážejí a zesměšňují právem vyděšené občany? Uvědomují si vůbec, co je posláním státu a že vedení EU sedí na sudu střelného prachu?

Foto: Daniela Čunková

Popisek: Snímek z demonstrace na Náměstí Míru 17. 11. 2015

Den po státním svátku se na titulcích médií údajní xenofobové, islamofobové a fašisté ocitli na pranýři více než kdykoliv jindy. Zastánci zřejmě jediného správného názoru se cynicky vysmáli oprávněným obavám vyděšených spoluobčanů. Je celkem logické, že v době, kdy v Evropě vraždí teroristé, se mnoha lidem moc nechtělo oslavovat sametové výročí, ale spíše projevovat své obavy. I když by určitě by rádi věřili všem těm „sluníčkářům“ se srdcem na dlani, že jim nic nehrozí a nemají se čeho bát. Jenže obyčejný rozum a pud sebezáchovy je nutí naslouchat varovnějším hlasům.

Pod svícnem největší tma

Mimo jiné se veřejnost  například nyní dozvěděla skutečně šokující zjištění, že elita Evropské unie  doslova sedí na sudu střelného prachu. Ve městě, kde sídlí většina institucí EU, se totiž téměř deset let ukrývá  bašta evropského terorismu a řídí odtud jeden atentát za druhým. Policejní vyšetřování  jasně ukázalo, že atentáty v Paříži jsou spojeny s bruselskou čtvrtí Molenbeek. A jen kousek opodál sídlí v luxusních kancelářích skvěle placeni evropští úředníci, kteří již celé měsíce prokazují neuvěřitelnou míru impotence.  Teroristy nechají volně cestovat po EU s falešnými pasy nebo zcela bez nich, převážet auta se zbraněmi a výbušninami, létat pravidelným linkami, ubytovávat se v hotelích, apod…

Selhání státu

Teprve po krutém masakru v Paříži se belgický ministr vnitra nechal slyšet, že si na tuto čtvrť „posvítí“. A ti, kdo muslimské ghetto znají, dobře vědí, že se tam léta bojí chodit i policisté. Bezpečnostní poradce Andor Šándor tento neuvěřitelný fakt označil v rozhovoru pro ČT 24 za naprosté selhání funkce státu. Připomeňme, že jedním z  hlavních úkolů státu je zajištění jeho vnitřní a vnější bezpečnosti. Tu však představitelé většiny států EU trestuhodně zanedbávají. Přesto, že vyplouvají v souvislosti s pařížskými atentáty na povrch děsivé věci a veřejnosti je sdělují renomovaní odborníci, především z oblasti bezpečnostních institucí, evropská reprezentace  má stále na starosti více blaho nelegálních imigrantů než občanů EU. 

Němci se bojí říci svůj názor

Česko - německý politolog Petr Robejšek uvádí, že evropské mocnosti se chovají tak, jako by měl právo na vstup do EU každý, v jehož zemi panují nepokoje, což se může týkat stovek milionů lidí. A dodává, že západní hodnoty, práva a blahobyt patří v první řadě občanům tohoto kontinentu, kteří po generaci tvrdou prací  a disciplinovaností vytvářeli evropský civilizační projekt.  V rozhovoru pro Právo Robejšek také vyslovil názor, že situace v Německu je jiná, než jak ji zprostředkovávají hlavní média. Navíc potvrzuje to, co se šušká, totiž, že většina Němců se bojí otevřeně říci svůj názor. Přesto ale z výzkumů vyplývá, že stranu kancléřky Merkelové by nyní volila přibližně pouze jedna třetina obyvatel Německa a výrazně posilují strany, které se vymezují proti masovému přílivu imigrantů, jako je například Alternativa pro Německo.

Zločin vlastizrady - vlastenectví?

Z mnoha reakcí, které se objevují na webech, je zřejmé, že Češi mají mnohdy  rozumnější názory a postoje, než evropští i domácí politici a úředníci. Příkladem je příspěvek našeho čtenáře Antonína: „Zločinem vlastizrady je dnes vlastenectví. Dozvídám se, že tahle země nepatří nám, Čechům, ale patří všem, celému světu. Dozvídám se, že o svém osudu nesmíme rozhodovat my, ale za nás myslí EU, OSN, NATO,  lidskoprávní organizace a mezinárodní soudy. Dozvídám se, že národy, které dobře hospodařily, mají své bohatství odevzdat těm, kteří hospodařili špatně. Mnohým z nás padli prarodiče a rodiče v obou světových válkách dvacátého století, když bojovali za svobodu. Bojovali proto, aby jejich rodiny mohly žít ve svobodných Čechách. Dnes se dozvídám, že není správné bránit vlast, je lepší se sebrat a odejít. To samozřejmě neznamená, že nechci pomoci potřebným. Učili mě, že mám být velkorysý, laskavý a štědrý. Pokud někdo o pomoc požádá a já mohu pomoci, mám to rozhodně udělat. A dělám to. Dělají to všichni, pokud ovšem ten, kdo pomoc potřebuje, si ji nevynucuje silou a nechce víc, než mu můžeme dát. A nerozhodují o tom byrokrati, ale naše srdce.“ 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Adéla Hofmanová