Manžel alkoholik, dcera v ohrožení života… Život legendární Arabely, slovenské herečky Jany Nagyové, měl k pohádce na míle daleko. Tajnosti slavných
27.08.2015
Foto: archiv JN
Popisek: Seriál Arabela proslavil Janu Nagyovou po celém světě. Přesto se vzdala kariéry a stala se ženou v domácnosti.
Snila o kariéře operní pěvkyně, pak ji ale úspěšný seriál proslavil po celém světě. Přesto skvěle nastartovanou kariéru ‚odpískala‘ kvůli lásce a věřila, že jí vydrží celý život. Všechno bylo ale nakonec úplně jinak. Přesto by prý Arabelin kouzelný prsten nechtěla.
K postavě pohádkové Arabely se dostala víceméně náhodou, původně ji totiž měla hrát ‘osvědčená‘ filmová princezna Libuše Šafránková. Jenže ta roli odmítla ze zdravotních důvodů, a tak nakonec došlo na v Čechách doposud téměř neznámou Slovenku. Obrovský úspěch na sebe nenechal dlouho čekat, ale jak už to u většiny slavných hereček bývá, navždy poznamenal její soukromí. Když začala seriál natáčet, bylo jí teprve devatenáct, a krátce po natáčení se jí narodila dcera. A okouzlující blondýnka vzápětí dopadla z pohádkového obláčku na tvrdou zem a velmi rychle pochopila, že reálný život mívá k pohádce na míle daleko.

S Vladimírem Dlouhým v seriálu Arabela
Chtěla se stát operní pěvkyní
Narodila se 9. ledna 1959 v Komárně, a když ve třinácti letech začala hrát divadlo, měla o své budoucnosti zřejmě jiné představy. Na bratislavské konzervatoři začala studovat operní zpěv a hru na klavír a předpokládala, že se hudbě bude věnovat profesionálně. „V naší rodině sice žádného jiného herce nenajdete, otec však byl velmi muzikální, hrál na akordeon, všichni se rádi bavíme… prostě určitý umělecký šmrnc tam byl odjakživa. Po světě ale chodí spousta talentů, které nebudou nikdy objeveny. Samotný talent nestačí, musíte mít k němu ještě také trochu štěstí. A já ho měla,“ konstatovala spokojeně.

S Dagmar Patrasovou v kriminálce Smrt stopařek
S češtinou měla problém
U filmu začínala v komparsu, pak si troufla na větší konkurzy. První film Ďaleko je do neba natočila ve dvanácti letech v bratislavských ateliérech Koliba, tenkrát ještě se slavným režisérem Jánem Lackem. V sedmnácti dostala první větší roli v televizní inscenaci Sváko Ragan a vzápětí začaly přicházet další nabídky. Její třetí filmovou příležitostí byla účast v kriminálním dramatu Jindřicha Poláka Smrt stopařek, v němž se sešla poprvé před kamerou s Dagmar Patrasovou, budoucí princeznou Xénií. V téže době se už připravoval pohádkový seriál Václava Vorlíčka a Miloše Macourka Arabela. Poté co hlavní roli odmítla Libuše Šafránková, štáb narychlo zorganizoval konkurz a devatenáctiletá Jana v něm překvapivě zvítězila. Měla sice minimální zkušenosti, typově se ale dokonale hodila. Problémem byla pouze její čeština, protože měla výrazný slovenský akcent, a tak ji nakonec musela Šafránková předabovat.

Odvážná Jana Nagyová v roce 1980 v Triptychu o lásce
Těžký život s alkoholikem
Poprvé se vdávala velmi mladá, svatební šaty jí tehdy navrhl Theodor Pištěk, stejný návrhář, který oblékal Arabelu. Soužití s hokejovým trenérem Miro Kubovičem však dlouho nevydrželo. O jedenáct let starší manžel se totiž velmi často a rád díval na dno sklenice. Kvůli alkoholu také nakonec předčasně zemřel na rakovinu jater, detaily svého nepovedeného prvního manželství však herečka prozradila až po letech. „Když někdo žije s alkoholikem, tak ví, že takovému člověku je těžké pomoci. Navíc jsem se až časem dozvěděla, že nebýt manželových kamarádů, byl by možná naživu. Chtěli se ho zbavit, a tak ho upili k smrti,“ prohlásila. S touto skutečností se prý dlouho nemohla vyrovnat, trápilo ji hlavně, že pravdu neodhalila hned.

I při třetí svatbě vypadala jako princezna
Eliška Junková jí šla za svědka
Podruhé našla štěstí v náruči německého podnikatele Haralda Schlegela, který se stal otcem jejího druhého dítěte, syna Haralda. „Byl mou velkou láskou. Seznámili jsme se v Německu, na návštěvě u jeho otce. Byl přítelem Elišky Junkové, automobilové závodnice na vozech Bugatti, která žila v Praze na Hradčanech. Často jsme se u ní s Haraldem setkávali. Prý jsme u ní zplodili i našeho Harryho… Eliška nám za to přijela i na svatbu do Bratislavy jako svědkyně,“ zavzpomínala v rozhovoru pro slovenský deník Pluska. Právě v té době byla na vrcholu kariéry, pro lásku ale všechno obětovala. Sekla s herectvím a stala se ženou v domácnosti. „Nebylo snadné zvyknout si na takový život. Předtím jsem stále něco dělala, chodila na zkoušky do divadla, natáčela, a najednou se můj den točil pouze kolem vaření, nákupů, úklidu a péče o rodinu,“ prozradila.
Navzdory tomu všemu prý ale svého rozhodnutí nikdy nezalitovala. Až do roku 1991 byla dokonale šťastná, pak ale její rodinu začal ničit život v Praze, kam se přestěhovali. „Šťastný manželský život z Německa se začal proměňovat na život ve shonu velkoměsta, který se točil kolem kariéry, slávy, ale i peněz,“ povzdychla si. Napětí ještě vystupňovala anorexie starší dcery. „Kdo to nezažil, nedokáže si vůbec představit, jaká je to zákeřná a rychle se šířící choroba u děvčat v pubertě! Myslím, že právě Janina anorexie dopomohla k tomu, že jsme se s druhým mužem rozvedli,“ zauvažovala nahlas.

Se třetím manželem Tonim a nejmladší dcerou
Potřetí se nechala svést
Ani po dvou karambolech ale na lásku nezanevřela, její třetí manžel Toni Pulm je rovněž Němec. „Němci milují slovanské ženy, protože jsou krásné, šikovné, umějí uvařit, uklidit, ale také reprezentovat. A jsou pracovité,“ říká Jana. „Byla to láska na první pohled, ale z Tonkovy strany. Já jsem byla ještě vdaná, i když jsem už žila v manželství jenom kvůli dětem. Neměla jsem v úmyslu začít nový vztah v období rozchodu.“ V té době pendlovala mezi Prahou a Innsbruckem, kde druhý manžel pracoval v automobilové firmě. „Nechala jsem se svést. Byla jsem v pozitivním smyslu jako nadopovaná myšlenkou neztrácet smysl života, dát mu novou šanci.“
A také mu ji dala. Vdala se potřetí a ve třiačtyřiceti letech porodila třetí dítě, dceru Sophii Emmu, které doma říká Žofka. A právě ta nejmladší zdědila nejvíc jejího uměleckého talentu. Nejstarší Jana totiž pracuje ve Vídni jako fyzioterapeutka a Harald dělá barmana. Zato Sophie hraje na housle a zobcovou flétnu, jezdí na koni a prozatím vše nasvědčuje tomu, že jednou vykročí v matčiných stopách.

Umělecké vlohy po ní zdědila pouze malá Sophie
Arabelin prsten by nechtěla
Největším životním bohatstvím jsou pro ni partnerská láska, porozumění, a především zdraví. „Lidé se dnes rozčilují kvůli maličkostem, jsou podráždění a přenášejí to na děti. Zapomínají, že dítě potřebuje svůj svět. Když poznává svět kolem sebe, je to vlastně jako pohádka. Na to mnozí dospělí často zapomínají a nedávají dětem dostatečný prostor. Hlavním životním cílem jsou kariéra a peníze a nějak se nám vytrácí stará životní pravda, že leckdy méně může být lépe,“ říká. I když si vypila v životě svůj pohár hořkosti do dna, tvrdí, že by kouzelný prsten princezny Arabely ve skutečnosti ani nechtěla, i když by se jí býval mnohokrát hodil. „K čemu by mi byl? Točila bych s ním tak dlouho, dokud bych neměla všechno, na co bych si vzpomněla, a co dál?“ zeptala se sama sebe a dodala: „Takový život by mě zruinoval.“
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');.
Vložil: Adina Janovská