Helena Třeštíková: V politice je neúměrně mnoho slov v poměru k činům
20.04.2013
Foto: Diana Zehetner
Popisek: Režisérka a někdejší ministryně kultury Helena Třeštíková
CO TOMU ŘÍKÁTE, PANÍ TŘEŠTÍKOVÁ? Helena Třeštíková, které se říká první dáma časosběrného dokumentu, má na svém kontě i zkušenost politickou. Ještě nedávno držela prvenství coby ministryně s nejkratší dobou působnosti, pak ji předběhla Karolína Peake. Že by se ženy do vysoké politiky nehodily?
Paní Třeštíková, co si o tom myslíte? Proč ženy obecně v tak vysokých funkcích dlouho nevydrží?
Nevidím to jako ženský problém. Některé ženy jaou v politice dlouho, někteří muži brzy odcházejí....
Jak na své působení v křesle ministryně kultury vzpomínáte?
V té době byla hodně aktivní v různých filmařských organizacích a Lidovci, ktrří měli Ministerstvo kultury tehdy obsadit, hledali kulturní osobnost. Původně to mělo být na půl roku, protože vše nasvědčovalo tomu, že ta vláda nezíská důvěru v Poslanecké sněmovně. Tu pak získala a já se velmi brzy ve své funkci setkala s takovými intrikami, se kterými jsem se nemohla smířit. Měla jsem nést odpovědnost za něco, co jsem nemohla ovlivnit, a to jsem odmítla.
Neměla jste být takovou nastrčenou loutkou?
Kdybych to připustila, tak bych jí byla.
Na to zřejmě doplatila Vlasta Parkanová...
Vypadá to tak. Každá funkce přináší velkou odpovědnost, a to nelze přijmout bez možnosti chod věcí ovlivňovat. Já si nemohla ani vybrat své spolupracovníky. Tak jsem od toho co nejrychleji odešla. Druhý problém je, že cesta nějakého záměru k realizaci je v politice strašně pomalá. Já sice dělám časosběrné filmy, ale nějaké výsledky tu přeci jen jsou. V politice je neúměrně mnoho slov v poměru k činům. A to je frustrující. Byla to zajímavá zkušenost, ale líp se cítím u své filmařské práce. Byla to zkrátka doba velkého zoufalství.
Co vás nejvíc zaskočilo?
Především celý systém práce se státními zakázkami. Teď se řeší kauza zámku v Buštěhradu a takové podobné kauzy se tam řešily. Byl to propracovaný systém, aby to vždycky vyhrály předem vybrané firmy. Davida Ratha teď zřejmě musí hodně štvát, že zrovna jeho chytili, je to pravděpodobně dost zajetý systém a najednou zrovna na něj to prasklo.
Není tedy kuriózní, že to odnesl jen on?
To ano. Já si ale říkám, že není poslední.
Myslíte si, že se ostatní bojí, že začne mluvit?
Je to možné.
Kolik lidí z české politiky má podle vás stejné máslo na hlavě jako on?
To fakt nedokážu odhadnout.
Podala jste trestní oznámení?
Já tam nepřišla jako nějaký investigativní pátrač. Svůj odchod jsem uzavřela tím,že kdyby po tom kdokoliv chtěl začít pátrat, tak měl dostatek indicií.
Jak vlastně vnímáte současnou vnitropolitickou scénu?
Pokud budete dělat anketu na ulici a kohokoliv se zeptáte na jeho názor na současnou českou politickou scénu, zaznamenáte znechucení a pesimismus. Já tyto pesimistické fámy nechci rozmnožovat. Jistým pozitivním trendem bezpochyby je, že se některé kauzy, které vypadaly zabetonovaně, začínají řešit. S tím souvisí zmíněné všeobjímající téma korupce a její následky, které jsou samozřejmě morálně strašně devastující a to, že se to začíná řešit, společnost oživí a určitě jí to pomůže. Také doufám, že do politiky vstoupí mladí lidé, vybijí kmotry a ty, co politiku konzervují a změní náhled občanů, že politika je svinstvo, k čemuž je nám den co den předkládána spousta důkazů. Skoro každý den se v novinách dočtete o nějaké kauze, která vás nadzvedne a řeknete si, že takhle to snad ani být nemůže. Věřím, že k tomu dojde, ale bude to pomalý běh na dlouhou trať. Musí se tady budovat nějaká politická kultura, která je v zemích, kde realita byla přece jen stabilnější a politika tam je čistší. Nemůžeme pořád žít v marasmu a nadávat. Říká se, že by každý měl přispět svou troškou do mlýna a snažit se něco dělat, tak snad se něco dít bude.
Jste optimista...
9 lidí z 10 mi na to řekne, že jsem idealista a naivka a já se tak samozřejmě také cítím, ale na všem a politiku z toho nevyjímaje, se snažím vidět pozitiva. Bezbřehé stěžování si a nadávání totiž nikam nevede. Drobné věci se dějí. Když bych měla použít příměr z mého filmu „Život s Kašparem“, tak v roce 89 jeho protagonista Jakub Špalek, jeden ze studentských vůdců revoluce, řekl, že jediný člověk může strašně moc, ale musí jednat. A po dvaceti letech na demonstraci před magistrátem, která žádá průhlednější financování kultury a divadel, dotyčný říká: „Musíme něco dělat, protože kdybychom nic nedělali, tak s námi každý zamete." A po nějaké době ve filmu zazní, že magistrát se s udílením grantů zlepšil. Tam je aktivita, která dvakrát za sebou k něčemu vede. Z toho vyplývá jediné: nedat se.
Kdybyste měla dvacet let sledovat nějakého politika a natočit s ním časosběrný dokument, byl by tam někdo, o kom byste chtěla točit?
Já bych se politikou nikdy ve filmu zabývat nemohla. Profesionální politik ve své podstatě nemůže být upřímný. V politice je spousta věcí, která se řeší mimo kamery. A být zcela upřímný by toho člověka odrovnalo. To, že vznikl film Občan Havel o Václavu Havlovi, byla naprosto výjimečná souhra okolností. Jednak to byla taková doba, kdy se jistá nadšenecká politika pěstovala a fungovala. Václav Havel byl výjimečný člověk, byla tam dohoda, že veškerý materiál si filmaři budou pečlivě archivovat, aby se nedostal ven, a že film bude uveřejněn až 5 let po skončení Havlova mandátu. Díky této důvěře on mohl být tak otevřený a vznikl z toho dokument. Já bych se ale nikdy do projektu s politikem nepustila. Aby to bylo, tak já si představuju, lidsky otevřené a zajímavé, tak to prostě nejde.
Jana Vlková