O své tajné misi nikomu neřekl, jeho žena na ni přišla úplnou náhodou až o padesát let později. Osud nenápadného muže, který zachránil 669 životů. Tajnosti slavných

Foto: archiv

Popisek: Sir Nicholas Winton loni v říjnu při návště Prahy. Za svou největší životní prohru považoval, že poslední transport 'jeho dětí' do cíle nedorazil.

Místo na dovolenou do Alp vyrazil na tajnou misi do Čech, zachránil život 669 židovským dětem a považoval to za samozřejmost. Poslední transport už ale nedojel, a to ho do smrti nepřestalo trápit. Sir Nicholas Winton zemřel v úterý 1. července ve věku 106 let.

Stal se největším hrdinou všech dob, i když nikdy nevzal do ruky zbraň. V jeho životě šlo o relativně krátké období, stalo se ale klíčovým pro ty, které zachránil. Před druhou světovou válkou strávil Sir Nicholas Winton v Praze jenom několik týdnů, díky nimž ovšem dnes žije po celém světě asi 6000 lidí, kteří mu vděčí za život – zachráněných a jejich potomků.

Místo školy si užíval s kamarády

Malý Nicholas se narodil 19. května 1909 v Londýně v rodině německo-židovského obchodníka Wertheimera. Rodina se přistěhovala do Anglie již v roce o dva roky dříve a změnila si příjmení na Winton. Rodiče na své židovské víře příliš nelpěli a nakonec byla celá rodina ze židovské komunity vyloučena, ale svůj původ nikdy neskrývala. V době, kdy Nicholas studoval v Hampsteadu, ho nechali rodiče pokřtít, a tím se židovské víry definitivně zřekli.

Jeho studia dále pokračovala na vyšší odborné škole ve Stowe, měl však problémy s pravidelnou docházkou, a tak dostudoval dálkově. Mezitím žil Německu, kde získával praxi v různých bankách v Hamburku, Berlíně a nakonec i v pařížské Národní bance, studoval německý jazyk a nejraději trávil co nejvíc času ve společnosti přátel. V roce 1938 dokonce dostal za úkol vybrat britský olympijský tým v šermu, ale nakonec vše překazila válka. Evropu začala obcházet hrozba nacismu, a tak se k rodině do Londýna začalo stěhovat příbuzenstvo a Nicholas si začal uvědomovat zlo, které přichází.

Dovolená nabrala nečekaný směr

V roce 1938 měl se svým přítelem Martinem Blakem odcestovat na dovolenou do švýcarských Alp, ještě před odjezdem ho ale Blake informoval o záchraně politiků a umělců do Anglie před fašistickou hrozbou. A tak místo na lyže za ním Winton vyrazil do Prahy a stále měl na paměti, že nevyřešenou otázkou jsou židovské děti. Začal na svém obtížném plánu pracovat, nebyl to jednoduchý úkol, naopak velmi riskantní, ale přinášel ovoce. Jeho rodina a přátelé si mysleli, že je na dovolené, a tak využil situace a sjednal si pár dní navíc.

„Dozvěděl jsem se, že existuje organizace, která pomáhá starým lidem vystěhovat se na Západ. Jenže o děti se nestaral nikdo,“ vysvětlil Winton rozhodnutí založit dětskou sekci výboru. A tak vznikla Dětská sekce BCRC (British Committee for Refugees from Czechoslovakia – Britský výbor pro uprchlíky z Československa), kterou Winton řídil z Londýna. Záchranu dětí organizoval jako soukromá osoba, zaštítil se ale výborem pro uprchlíky a spolupracoval s Čedokem. Pro každé dítě do sedmnácti let bylo nutné získat náhradní rodinu ve Velké Británii a kauci ve výši zhruba 50 liber. Pak již nebyl problém získat pro ně britské vízum a povolení k pobytu. S pomocí své matky a několika dalších dobrovolníků vyhledával Winton adoptivní rodiče, vyřizoval adopce u britských úřadů a získával příspěvky na kauce, všechno vedle své normální práce. V Praze mezitím Trevor Chadwick, nový vedoucí pražské pobočky BCRC, shromažďoval potřebné dokumenty od rodičů, kteří měli zájem poslat své dítě do Anglie, a vyřizoval u německých okupačních úřadů povolení k vycestování pod neustálým dohledem gestapa.

Posledních 250 dětí nedojelo

První Kindertransport (dětský transport) z Prahy byl vypraven 14. března 1939 s pouhými dvaceti dětmi. Nejpočetnější byly transporty červnové,^, každým mělo odjet sto až dvě stě dětí. Často se jednalo o děti židovských uprchlíků z Německa a obsazeného Rakouska, kteří hledali před Mnichovskou dohodou azyl v Československu. Ti si uvědomovali závažnost nacistického nebezpečí mnohem víc než čeští Židé a současně už často neměli dost prostředků, aby mohli vycestovat s dětmi, protože oficiální kauce za dospělého činila 200 liber. Navíc získat vízum uprchlíka bylo mnohem složitější než vízum pro dítě, adoptované v Anglii.

Poslední úspěšný dětský transport byl vypraven 2. srpna 1939 a celkový počet zachráněných dětí dosáhl 669. Úplně poslední vlak s 250 dětmi byl vypraven 1. září 1939, v den, kdy vypukla druhá světová válka, a tak byl zastaven a poslán zpět. Za své nejsmutnější zážitky Sir Winton považoval dojmy z utečeneckých táborů, v nichž živořili lidé z obsazeného pohraničí. Ještě horší prý ale byla chvíle, když se dozvěděl, že poslední transport nedorazí. Z dětí, které jím měly odjet, pravděpodobně nepřežilo holocaust ani jedno.

V penzi pečoval o seniory

Již v roce 1933 získal Winton kvalifikaci pilota, a tak v roce 1942 nastoupil do RAF (Anglické královské letectvo). Na post pilota měl ale velmi slabý zrak, a tak působil v administrativě a v roce 1945 byl propuštěn v hodnosti Flight-lieutenant. Po válce se vrátil ke svému dřívějšímu působení v bankovnictví, ve dvaašedesáti letech odešel do důchodu a pak se naplno věnoval charitativní práci, především pro organizaci Abbeyfield, spravující domy pro seniory. A nebýt jeho manželky Gretchen, o jeho mimořádném humanitárním činu se možná lidstvo nikdy nedozvědělo.

Za svůj život vděčí Wintonovi například bratr rabína Karola Sidona Julius, sestřenice bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albright Dagmar Šímová či režisér Karel Reisz. Svůj velký skutek nicméně považoval za samozřejmost, a tak o něm nikdy nikomu neřekl. Až v roce 1988 jeho manželka našla náhodou při úklidu na půdě všechny dokumenty a poznámky o zachráněných dětech, které si schoval. Winton je chtěl vyhodit, jeho žena to ale nedovolila a předala je historičce Elizabeth Maxwel.

Každý muž má před svou ženou tajemství

Známá britská historička pak na Wintona ‘ušila fintu‘ – zorganizovala jeho setkání se zachráněnými dětmi ve studiu BBC, o čemž však Winton do poslední chvíle neměl tušení. Když pak nastala chvíle zvratu a zjistil, o co jde, napětí a dojetí mu vehnaly slzy do očí. Na otázku, proč o svém skutku nikdy neřekl ani své ženě, odpověděl, že „přece každý muž má před svou ženou nějaké tajemství“, a dodal: „Ty děti potřebovaly pomoc a já byl schopen jim ji poskytnout.“

Wintonovy činy připomněl slovenský režisér Matej Mináč, když natočil v roce 1999 film Všichni moji blízcí. Podruhé mu vzdal hold o tři roky později dokumentem Síla lidskosti a potřetí v roce 2011 snímkem Nickyho rodina. Dne 28. října 1998 přijal Nicholase Wintona k soukromé návštěvě na Pražském hradě prezident Václav Havel a udělil mu řád T. G. Masaryka. Britská královna Alžběta II. mu propůjčila titul nejvznešenějšího řádu britského impéria, takže od té doby jeho celé jméno znělo Sir Nicholas Winton. V roce 2010 dostal od bývalého britského premiéra Gordona Browna medaili Hrdina holokaustu. Sté narozeniny oslavil v roce 2009 mimo jiné i na českém velvyslanectví v Londýně, kde se oslavy zúčastnily desítky lidí včetně zhruba deseti jeho ‘dětí‘. Podobně oslavil i loni 105. narozeniny. Dne 28. října 2014 mu prezident Miloš Zeman udělil Řád Bílého lva a Sir Winton byl ještě v tak dobré fyzické kondici, že si pro něj do Prahy osobně přijel.

Svými skutky chtěl lidi povzbudit

Poslední měsíce života strávil Nicholas Winton v Mainheadu u Londýna, kde o něj pečovala dcera s vnuky. „Občas si doma zahraje s přáteli bridž, chodí za ním přátelé a jeho ‘děti‘,“ prozradila médiím při příležitosti jeho 106. narozenin před šesti týdny Barbara Winton, jež o životě svého otce napsala knihu, která vyšla i česky pod titulem Není-li to nemožné. O smrti Sira Nicholase Wintona informovala agentura AP s odvoláním na jeho zetě. Podle listu Maidenhead Advertiser zemřel ráno klidně, v přítomnosti dcery Barbary a dvou vnoučat. Wintonův syn Nick k odkazu svého otce podle BBC uvedl, že jeho skutky by měly povzbudit lidi, aby uměli rozlišovat a nečekali, „až se něco stane nebo někdo něco udělá“.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská