Česká justice: Kocourkov, anebo spíše Lemplov? Čtěte neuvěřitelný příběh o chlapečkovi, který v 19 měsících ještě nemá ani jméno

Foto: Markéta Vančová

Popisek: Ilustrační foto

Myslíte, že je dnes v civilizovaných zemích nemožné, aby někdo oficiálně neexistoval - nepočítaje samozřejmě likvidační komanda tajných služeb? A vidíte, jde to. Stačí k tomu jen přemíra byrokracie a neschopná justice. Vítejte v srdci Evropy a Evropské unie, vítejte v České republice.

Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, v Evropské unii, která nám jinak rozkazuje, jak má být správně zahnutý rohlík a který banán je podle jejich regulí ještě vůbec banánem, nejsou české úřady schopny po více než jeden a půl roku vydat rodný list 19měsíčnímu dítěti. To tak oficiálně dosud vůbec neexistuje. Jen s malou mírou přehánění se tak může stát, že pokud by tento malý člověk zemřel, dostane se mu pohřbu jako zabijáku Šakalovi, známému ze slavné knihy (a filmu) Fredericka Forsytha: do neoznačeného hrobu a v bezejmenné rakvi.

Vinu na tomto příkladu typického českého Absurdistánu nese podle aktivisty Tomáše Knězka z Organizace pro pomoc uprchlíkům naše zastaralá emigrační politika a tristní stav české justice - tedy hlavně soudnictví. „Je to jasný případ selhání systému na úkor dítěte. Česká republika tím porušuje mezinárodní dohody,“ říká rezolutně Knězek.

Ke zveřejnění kauzy dochází navíc v době, kdy se ukazuje neochota českého státu - nebo jeho impotence - účinně bojovat za práva dvojice českých dětí, z hlediska mezinárodních zákonů nelegálně držených mimo dosah své matky v Norsku.

Paskvil, byrokratický bordel, nebo asociálnost úředníků?

„Syn uzbecké matky Lidije V. a občana Spojených států amerických Russela W. nemá ve svých 19 měsících jméno ani příjmení, což je situace zcela nepřijatelná a odporující závazkům České republiky, konkrétně článku 7 a 8 Úmluvy o právech dítěte, kde je stanoveno právo dítěte na jméno a státní příslušnost,“ řekl naší redakci občanskoprávní aktivista Knězek. Jeho názor nelze přejít jen mávnutím rukou, protože ještě nedávno Knězek pracoval na imigračním odboru ministerstva vnitra. Ve věci je už podle Knězka zapojena ombudsmanka Anna Śabatová.

Oficiální „neexistencí“ živého člověka - tedy stav, po kterém jinak touží všechny špionážní centrály světa - ale problémy dítěte a jeho rodičů podle Knězka zdaleka nekončí. „Kvůli tomu, že dítě dosud nemá ani státní příslušnost, nemůže být u nás zdravotně pojištěno, takže veškeré náklady na jeho léčbu musí rodina platit ze svého a cash. Dítě také u nás nemá povolení k pobytu, protože úředně ani neexistuje. Nemá tudíž ani žádný průkaz totožnosti a je omezeno i ve spoustě dalších věcí. Mimochodem, jeho matka na něj kvůli tomu, že oficiálně neexistuje, ani nemůže dostat rodičovský příspěvek, takže státní erár může být spokojený,“ dodal Knězek.

Pomalý úřední šiml

Jak se vše dokáže v samém středu civilizované Evropy a navíc v hyperrychlé komunikační éře 21. století vůbec stát? Vše přitom začalo jako z pohádky, svatbou mezi bohatým Američanem a popelkou z Východu na exotickém Barbadosu. Bohužel ale na oddacím listu chybí poznámka o příjmení budoucích dětí - tak jako to je třeba u nás. Po čase se však ve vztahu vyskytly vážné problémy a manželka od svého muže odešla. Přestěhovala se do České republiky, požádala o rozvod a navázala nový vztah s občanem Běloruska. Z něj vzešel její syn, který se narodil 19. dubna 2013. Vzhledem k tomu, že právní moc rozvodu má datum ještě o týden později, má dítě mít za papírového otce Američana. Ten se ale k němu nehlásí a je pro české úřady nedosažitelný. Proto ho nebylo možno zapsat ani do české matriky. Jenže: „Rodný list dítěte vydaly české úřady až 10. června, že je jeho otcem podle zákona Američan pak matrika zapsala ještě o více než dva měsíce později, 18. srpna,“ popisuje laxnost českých úřadů Knězek. Úřednice navíc v takové situaci podle Knězka pochybila tím, že měla sama podat oznámení soudu, aby určil dítěti jméno. „Je to uvedeno i v jejich dotazníku,“ nechápe Knězek.

Za této situace se matka obrátila na advokátní kancelář Sikora, Truneček a Rameš z Prahy. Ta se však podle Knězka také nepřetrhla, protože až po roce (!) podala návrh na určení otcovství s určením jména. Řízení u soudu pro Prahu 9 bylo zahájeno 16. června 2014, ale soud přes opakované urgence zoufalé matky, kterou musela živit její rodina z Uzbekistánu, reagoval jen tím, že se v září kauzy zbavil a poslal ji obvodnímu soudu Praha 1. „Oběma soudům, tedy pro Prahu 9 i pro Prahu 1, podala naše kancelář návrh na předběžné opatření - určení jména. To musí být ze zákona vyřešeno do sedmi dnů. Oba soudy ale vyslovily svou místní nepříslušnost a začaly si celou kauzu navzájem přeposílat,“ říká Knězek. Skutečný otec - Bělorus - se sice také snažil na dítě částečně přispívat, ale protože u nás sám žádal o azyl, jednalo se spíš jen o gesto, které matce a dítěti jejich nezáviděníhodnou situaci příliš neulehčilo.

Matka chce jen jediné: Pryč ze země

„Situace je tedy dnes taková, že dítě ve svých skoro dvou letech nemá určené křestní jméno ani příjmení. Uzbecká ambasáda mu z toho důvodu odmítla vydat pas a dítě je tak fakticky bez státní příslušnosti. Kvůli tomu si zde nemůže zažádat o pobyt, jak cizinecká policie, tak Odbor azylové a imigrační politiky Ministerstva vnitra mu nevystaví žádný doklad. Matce tak odmítli rodičovský příspěvek, protože dítě zde nemá povolený pobyt. Nemůže ani žádat o další sociální dávky. Syn nemůže být bez jména a pobytu zdravotně pojištěn, nemůže chodit do školky. Matka je zoufalá, příbuzní ji živí, má dluhy, kam se podívá,“ říká Knězek. Matka Lidija V. by přitom podle něj už chtěla od Čechů jediné - rychle určit jméno dítěte, díky tomu dostat pro něj od své ambasády pas a vrátit se s ním domů.

Vinu na celém problému nese podle Knězka bez jakýchkoliv pochyb především český stát a jeho instituce. „Nejdříve došlo k zásadnímu pochybení ze strany matričního úřadu, neboť po neurčení jména a příjmení ze strany rodičů nepodal návrh na určení jména k soudu. Podala ho až matka a dosud kvůli nečinnosti soudů ve věci nebylo rozhodnuto,“ dodal lidskoprávní expert.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.                        

Vložil: Petr Blahuš