Nekompromisní mladí muži mu šli výborně k vizáži i hereckému naturelu a ani ve snu ho nenapadlo, že na ně bude jednou doplácet. Hlavně na správňáka Honzu Hamrů. Tajnosti slavných

Foto: TV Nova

Popisek: Jaroslav Satoranský v seriálu Policie Modrava

Film mu moc nepřál, jeho nepřízeň si ale Jaroslav Satoranský dosyta vynahradil v televizi. Seriálový Hamr mu herecky seděl a v mladické naivině nemohl tušit, že mu v budoucnu málem zlikviduje další kariéru.

Kdo by neznal Kubu z legendárního Večerníčku Krkonošské pohádky. Mnohem širší záběr však Československá televize nabídla jeho představiteli v budovatelských seriálových projektech. „Měl jsem tu smůlu, že role nekompromisních mladíků šly výborně k mému hereckému naturelu i celkové vizáži. Nemohl jsem ve své mladické naivitě tušit, co ta role Honzy Hamra udělá s mou pozdější hereckou kariérou,“ posteskl si Jaroslav Satoranský před časem v jednom rozhovoru.

Kuba a Anče v Krkonošských pohádkách

Nejkrásnější dárek

Právě tak se narodil svým rodičům přesně týden před Štědrým dnem, 17. prosince 1939, v pražském Braníku a nejprve se vyučil rytcem. „Přivedla mě k tomu náhoda. Na horách, kde jsem byl se školou, jsme to přehnali s opalováním na sněhu, dostal jsem zánět ledvin a dlouho ležel v nemocnici. Studia mě moc nelákala a doktoři mi moji vysněnou profesi automechanika zakázali. Podle nich jsem musel pracovat někde v teple. Na pracáku mi dali vybrat mezi pekařem, rytcem a chemikem,“ prozradil v rozhovoru pro novinky.cz. Zároveň ale začal hrát amatérsky divadlo, což ho později přivedlo až k přijímačkám na pražskou DAMU, u nichž uspěl.

Studium herectví ukončil v roce 1961 a o dva roky později se dočkal prvního stálého angažmá v kladenském Divadle J. Průchy. Po třech divadelních sezónách pak přešel do pražského Divadla na Vinohradech. Před filmovou kamerou se objevil poprvé ještě během studia v roce 1959, v dětské detektivce Zpívající pudřenka, o něco větší roli pak dostal v rodinném psychologickém dramatu Osení. Po několika dalších filmech se konečně dočkal hlavní role v hudební komedii režiséra Antonína Kachlíka Bylo nás deset, za níž stála nezapomenutelná tvůrčí dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr společně s hudebním skladatelem Oldřichem Flosmanem. Během šedesátých let pak ztvárnil menší postavy v řadě dalších filmů, v komediích i dramatech.

V seriálu Nejmladší z rodu Hamrů mu hrála maminku Libuše Havelková

O holky se podělil s kamarádem

Svoji první a celoživotní lásku Libuši poznal již v ochotnickém divadle. „Do zákulisí přišly dvě dívky, to mi bylo sedmnáct a půl. Jedna blond a jedna černá. Kamarád ke mně přišel, kterou bych bral, tak jsem řekl, že třeba tu blondýnu. Za pár dnů jsem ji potkal v tramvaji, předstíral, že máme stejnou cestu a domluvil si s ní rande. V loděnici jsem si půjčil starou kánoi, vzal si s sebou kamaráda, aby seděl na háčku a vyrazili jsme ve třech na Vltavu,“ vyprávěl s tím, že je to především Libušina zásluha, že jim láska vydržela na celý život. „Když jsme se vzali, hned jsem šel na dva roky na vojnu, takže to nebylo úplně jednoduché. Tehdy v roce 1961 byla v souvislosti se studenou válkou výjimečná situace a já jsem dostal povolání rovnou k útvaru.“

Jedna z opor fotbalové Amfory

Osudový Honza Hamr

Od konce 60. let se začal objevovat v televizních seriálech. Jedním z prvních byla Záhada hlavolamu režiséra Hynka Bočana, která vznikla na motivy kultovního časopiseckého seriálu Jaroslava Foglara o Rychlých šípech. Dál točil také filmy, nejednalo se ale o žádné převratné projekty, takže většina z nich již upadla v zapomnění. Především ale spolupracoval s Československou televizí, která mu přinesla obrovskou popularitu velkými rolemi v seriálech Nejmladší z rodu Hamrů v roce 1975 a o čtyři roky později díky postavě inženýra Zbyňka Kořínka v projektu scenáristy Jaroslava Dietla a režiséra Evžena Sokolovského Inženýrská odysea. Kvůli společenské angažovanosti to ale byla popularita diskutabilní a časově omezená a tenkrát Satoranský ani nemohl tušit, že se mu o dvě desetiletí později vymstí, i když za postavu Jana Hamra dostal v roce 1976 televizní cenu Zlatého krokodýla. Nebo spíš právě proto.

Zcela opačný efekt pro něj měl slavný Večerníček Krkonošské pohádky, v němž si zahrál Kubu po boku Františka Peterky (Krakonoš) a Hany Maciuchové (Anče). Ve filmu se objevil naposledy v roce 1983 jako policista v dětské detektivce Třetí skoba pro kocoura a od té doby pracuje výhradně pro televizi. Naposledy jsme ho viděli loni v seriálu televize Nova Policie Modrava, v němž si zahrál šéfa místní kriminálky.

S vnuky Jakubem a Janem

S Hanzlíkem plánoval muzikál

V mládí hrál na klavír, skládal písničky a s kolegou z Divadla na Vinohradech Jaromírem Hanzlíkem tvořili společně pro děti. Dokonce chtěli napsat dětský muzikál, nakonec ale zůstalo jenom u několika písniček. „Měl jsem tehdy malou dceru, která je ráda zpívala. Když se na Vinohradech uváděla hra Pavla Kohouta August August, august, věnovali jsme po premiéře představiteli hlavní role Vlastimilu Brodskému šanson o stárnoucím klaunovi, který později nazpíval Waldemar Matuška,“ zavzpomínal. Muziku ale nikdy neopustil, mimo jiné například složil písničky pro své absolventské přestavení na DAMU či scénickou muziku do představení Valentýn a Valentýna. „Místo pianina mám teď doma klávesy, kde se dá nahrát skladbička s několika nástroji, čehož využívá moje dcera, učitelka ve školce. Když potřebuje udělat cédéčko k nějakému vystoupení, natočíme spolu hudební podklad,“ prozradil.

Jeho další láskou byl fotbal, který kdysi začínal hrát s kamarády na louce. „Hrál s námi třeba Václav Mašek, který se později stal ve Spartě slavným fotbalistou, internacionálem. Já jsem za žáky nastoupil jenom na první poločas, do druhého už mě nepustili,“ usmál se. Nakonec se stal členem týmu slavné Amfory, s níž procestoval kus světa. Podíval se mimo jiné i do Brazílie či Japonska. „Hrál jsem většinou někde v obraně, ale nebyl jsem nijak zvlášť spolehlivý. Hrozně rád jsem sice běhal, ale takovou techniku, jakou má ještě dodneška třeba Karel Šíp, tak to jsem neměl.“

S Hanou Maciuchovou v představení Divadla v Řeznické Ještěrka na slunci

Půl století na prknech

Letos je to právě padesát let, co Jaroslav Satoranský nastoupil do Divadla na Vinohradech. Hraje v něm dodnes, současně působí v Divadle v Řeznické a Divadle na Jezerce. „Na stará koleda tedy mám co dělat a pořád mě ta práce těší,“ dodal. „V jednom rozhovoru se mě ptali, jak reaguju na anonymy ohledně mého účinkování v normalizačních seriálech. Odpověděl jsem citátem z Puškina, že se s hlupáky nehádám. Pár takových dopisů opravdu přišlo, ale jenom jsem se nad nimi usmál. Vždyť ty seriály nemůžou nikomu ublížit. Každý pochopí, že je to výpověď o určité době. Pan Dietl to psal podle nějaké předlohy, takže v tom je kus pravdy. Něco jiného je, že tehdy všechno zaštiťovala mocná strana a vláda. Dneska už ale každý ví, že se to vrátit nemůže.“

Spousta věcí se mu nelíbila dřív a nelíbí se mu ani dnes, veřejně o tom vzhledem ke své profesi raději nepovídá. „Ale doma častokrát u televize nazývám věci i lidi pravými jmény. Víte, do divadla chodí spousta lidí s různým pohledem. Někdo se na to dívá zleva, někdo zprava. Takové rozdělování nesnáším, ale chtěl bych pro ně zůstat jako herec, ne přívrženec nějaké strany.“

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská