Proč na jednom místě památníky bouráme a na jiném stavíme, a co si o tom myslí občanští demokraté. Co zaujalo Jiřího Macků
13.05.2020
Foto: Jiří Macků (stejně jako fota v článku)
Popisek: Na památník polských vojáků se nezapomíná, i když s osvobozováním Prahy neměli nic společného
Kdybych to neměl denně před očima (dokonce několikrát, při venčení psa či návštěvě obchodu), asi bych se už k tomu nevracel. Ke dvěma památníkům na události oněch májových dnů, které stávaly na našem ďáblickém sídlišti kousek od sebe. Každý v sousedství jedné školy, snad aby si děti připomínaly, jak to bylo tenkrát, kdy jejich dědové ještě nechodili ani do první třídy. Na konci té velké války, která končila právě v zemi jejich dědů, zásluhou příslušníků tolika národů, že by je ani ti chytřejší školáci nedokázali z fleku aspoň ze třetiny vyjmenovat.
Jenže dnes stojí už jenom jeden z nich, ten u ZŠ Žernosecká, pravidelně ošetřovaný, a právě v tyto jubilejní dny aktuálně ozdobený věnci a květinami. Nápis na něm připomíná málo známou událost:
V rámci pražské operace sovětských vojsk jednotka 2. polské armády gen. Świerczewského dosáhla 11. května prostoru mezi Ďáblicemi a Čakovicemi a zakončila zde po boku Sovětské armády bojovou cestu polských vojsk při osvobozování Československa.
Zmíněný prostor mezi Ďáblicemi (myšleno starými, stejnojmenné sídliště ještě další čtvrtstoletí nestálo) a Čakovicemi, snad někde v místech dnešního Nákupního střediska Letňany, je přitom od památníku vzdálený dobré dva kilometry.
Holešovičkami k Němé barikádě
To památník druhý, postavený jižně sotva dvě stě metrů vzdušnou čarou u ZŠ Burešova, ozdobily květy naposledy někdy před dvaceti lety, možná ještě později. Byl pěkný, masívní žulový, věnovaný Rudé armádě, která se nedaleko odsud přihnala od Veltrus na hranice Prahy (ano, pozdě, až v noci na devátého, víme…) po nedaleké silnici (tenkrát Rumburské, dnes Ústecké), aby se v Kobylisích rozdělila na dva proudy, jeden směrem k holešovickému mostu s Drdovou Němou barikádou, druhý do Libně. Trasa druhá, pocuchaná pásy tanků od kobyliské vozovny až na Palmovku, se potom až do roku 1992 jmenovala Třída Rudé armády.
Zato památník Rudé armádě zmizel nejen z povrchu města, kterému přijela na pomoc, ale i ze vzpomínek kolemjdoucích
Nu, zavinili si to molodci sami
Přijeli pozdě, a kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Jako omluva se nebere ani fakt, že jim při tom spěchu od Drážďan zkřížily cestu ke všemu odhodlané zbytky armádního seskupení Střed generála polního maršála Schörnera, jež z Milovic kvaltovaly do azylu americké armády. Koněv dal Němcům radiem tři hodiny času, aby kapitulovali, odpověď však nedostal. Až potom byl vydán rozkaz k pokračování rychlého postupu na Prahu. Jednotky 3. a 4. gardové tankové armády byly na cestě celou noc a na předměstí Prahy se objevily 9. května brzo ráno. Čas, kolem něhož se dnes znovu odvíjí nekonečná diskuse: Sověti dorazili, když už sice nebylo co osvobozovat, přesto dílčí boje pokračovaly.
Wikipedie to připomíná: Velitel protektorátního wehrmachtu generál Toussaint podepsal odpoledne 8. května kapitulaci a jeho vojsku byl tím umožněn volný odchod z Prahy na Plzeň, který pokračoval až do ranních hodin následujícího dne. Někteří příslušníci jednotek Waffen SS se však této dohodě nepodřídili. Ve městě poté pokračovaly střety mezi jednotkami Rudé armády a zbytkem německých vojsk, kterým se nepodařilo z Prahy uniknout. Během dne byla navíc Praha zbavována fanatických esesáků, kteří z vyšších pater budov nebo ze střech ostřelovali vojáky i civilisty v ulicích. Přesto už v devět hodin ráno 9. května mohl maršál Koněv hlásit nejvyššímu vojenskému velení Sovětského svazu „Praha byla plně osvobozena a očištěna od nepřítele“.
A v tom hlášení, či spíše v jeho následných interpretacích, je asi zakopaný pes, zde bude zdroj nedorozumění. Rudá armáda Prahu fakticky neosvobodila, ta ji však po řadě místních střetů, které se neobešly bez obětí, definitivně od nepřítele očistila a tím pádem plně neboli definitivně osvobodila. Podle mě termíny ´osvobozena´ a ´plně osvobozena´ nejsou tak zcela synonyma. A u tohoto vysvětlení, snad uspokojujícího obě strany, by možná bylo rozumné historicky zůstat…
Zbyly dvě zrezivělé připomínky
Ale vraťme se ještě k oběma ďáblickým památníkům. Ten polský dál stojí, v těchto dnech navštívený slavnostní delegací a obklopený věnci a květinami, ačkoli zbloudilá kolona nadporučíka Maruszaka se sedmi obrněnci dorazila na kraj Prahy až 11. května, do žádných bojů nezasáhla a již druhý den se vrátila do Mělníka k ostatním složkám 2. polské armády generála Świerczewského k absolvování slavnostní přehlídky.
Ten druhý, postavený původně na připomínku Rudé armády, která se nedaleko odtud přihnala do Prahy, už neexistuje. Po ´Listopadu´ přehlížený postupně nenápadně mizel, buď se někomu nehodila ta připomínka, nebo naopak někomu hodil mramor. Už není ani základní deska, jako memento zůstaly jenom dva zrezivělé stožáry, ale ani na nich už vlajky dávno nevisely. Dlužno dodat, že pomalé a snad i záměrné upadání do zapomnění se konalo pod dohledem na radnici Praha 8 léta vládnoucí ODS.
Po památníku Rudé armádě zbyly jen dva stožáry
No, co naděláme. Někde se pomníky bourají, jinde pod stejnou značkou staví, ulice se přejmenovávají, doba je prostě bouřlivá a chce své. Zcela v duchu moudrého výroku jistého historika, shodou okolností poslance rovněž za ODS: „Historie se vyvíjí“.
Každopádně pohled na ni určitě…
Vložil: Jiří Macků