Nemocnice na kraji Libně. Za kolik se v ní riskuje život? Také něco málo o některých spoluobčanech. Co zaujalo Jiřího Macků

Foto: NNB / Facebook (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Nemocnice Na Bulovce

Když se člověk octne v nemocnici na lůžku infekčního pavilónu, drama z toho nedělá: no bóže, tak jsem někde něco od někoho chytil, od čeho máme antibiotika?

Jenže další souvislosti mu dojdou, když přelouská celý oficiální název tohoto nemocničního zařízení: Klinika nemocí nejen infekčních, ale také parazitárních a ke všemu i tropických. A to už je, jedno k druhému, jiný kalibr: ne nějaká běžná nákaza, třeba jen obyčejná infekce v rance po holení či běžná kapénková, ale lidské tělo jako obětní místo řádění virů, bakterií či parazitů.

Ve skutečnosti se tady schází všechno podobné svinstvo pocházející odkudkoli, od nakaženého partnera ze sousedství stejně jako epidemie z druhého konce světa. Nebylo toho v historii málo a není ani dnes: spála a plané neštovice u dětí, žloutenka, tuberkulóza, syfilis a další, které jsme si už zvykli brát jako součást všedního života, až k těm ´atraktivním z dovozu´, virovým a parazitárním, z nichž jde ovšem děs, protože hrozí epidemií či dokonce pandemií. Co si budeme poslední týdny povídat. 

Na Bulovce testují na koronavirus

Zdravotnictví máme zadarmo. Někteří v něm málem zadarmo i pracují

Ze zmíněného zařízení nemocnice Bulovka mě po vyléčení celkem běžného infekčního onemocnění dutiny břišní propustili koncem ledna doslova pár hodin před tím, než přivezli do karantény první podezřelé z napadení koronavirem. Do pracovního kolektivu lékařů, sester a dalšího personálu, kam všichni denně dojíždějí k mnohahodinovým směnám na bezesporu riziková pracoviště. A vlastně za kolik?

Vyzvídal jsem na dvou zdravotních sestrách, které si za celou denní směnu nestihnou málem ani sednout. Proto byly odpovědi stručné, i když vypovídající. První si posteskla, že už má přes šedesát, ráda by do důchodu, navíc ji čeká operace páteře, ale nemůže ani jedno, není za ni náhrada. „Dělala jsem původně uklízečku a myslela si, že si v nóbl nemocničním prostředí polepším. Opak je pravdou, dělám za 19 600 hrubého, zatímco kamarádka, která u uklízení zůstala, má dnes přes třiadvacet čistého - a pochopitelně za míň hodin…“ Zdálo se mi to přece jen příliš málo, ještě jsem si to chtěl ověřit u kolegyně s evidentně delší praxí. Ta mě v tom kvaltu doslova odbyla, aniž by se chtěla příliš chlubit: „Už se to v poslední době zlepšilo, ale pořád beru míň, než jedna moje příbuzná v kravíně…“

O příkladné přizpůsobivosti tzv. nepřizpůsobivých

A ještě jedno povídání z nemocnice, tentokrát už ne o platech, i když závěrem stejně taky o penězích. Se sestrou, obsluhou mobilního EKG, o životě v místě, odkud se pravidelně vydává na několik desítek kilometrů dlouhou cestu sloužit na libeňské Bulovce. O strastech života na jedné vsi kousek nad Litoměřicemi, kde by si měla užívat zaslouženého klidu, nabírat síly do práce, leč realita je opačná.

„Jsme malá vesnice, vždy jsme si vystačili s jedním starostou. Když se však tam nahoře našly peníze prý na zkvalitnění správy, pořídil si předseda k sobě dva placené místopředsedy. Pochopitelně ze svých známých… Jeden z nich, můj soused, mi skládá pod okny hnůj, nechá tam běhat krávy a psa, a když se ozvu, jenom se mi směje do očí… Když se budovalo osvětlení, přednost dostaly cesty, kde bydlí předsedovi příbuzní a známí. Takže dnes mám sice celou noc osvětlené pole, zato u domku stále tmu… Jistěže míváme schůze. Jenže když tam přijdu, jsem sama, ostatní již rezignovali. A proti mně za předsednickým stolem sedm nepříznivě naladěných tváří: když něco navrhnu, o něco požádám, na něco si stěžuji, vše přehlasují…

Nemocnice Na Bulovce slouží také jako jedno z odběrných míst na koronavirus

Máme ve vsi i dost těch, jak jim někteří říkají hnědočeši a pomlouvají je. Nejsou však tak nepřizpůsobiví ani líní, nemylte se. Umějí se dokonale přizpůsobit: nejdřív si zajdou na úřad pro podporu a hned potom vyrazí hledat nějakou práci na černo. A státní správě je to jedno, platí a platí, vlastně si je takhle vydržuje… Já tam už nějak dožiji, ale synům jsem řekla, aby po mém odchodu domek prodali cikánům, oni dobře zaplatí, mají z čeho, a potom ať odejdou někam hodně daleko…“

Vložil: Jiří Macků