Nemocnice na okraji Libně a její očistec. A jedna výzva: Dominátore, vrať se k ledu! Co zaujalo Jiřího Macků
19.02.2020
Foto: Nemocnice na Bulovce
Popisek: Čekárna na Bulovce; ilustrační foto
Jak jsem již v předešlém díle spočítal, jednodenní návštěva Nemocnice Bulovka se po čekárnách natáhla celkem na deset hodin. Na chirurgii dělali, co bylo v silách nepočetného kolektivu tří ordinací, a na infekčním už mě závěrem vlastně jenom přijali do stavu. Než mně však přidělili lůžko, ještě mne poslali na vyšetření na neurologii. A s tou se naopak pojí ty nejhorší zážitky a dojmy z této nemocnice na kraji Libně.
Personál zřejmě nepoučený o významu kliky pro tiché obcování s dveřmi a opomíjející pravdivost úsloví druhdy visícího ve všech zdravotnických prostorách: Ticho léčí. Podél jedné strany dřevěné lavice na střídačku s plastovými sedačkami a na nich pět spoluobčanů čekajících podobně útrpně na vyšetření.
Dlouhá chodba s mnohými dveřmi coby veřejná čekárna
Zadek za chvíli od sezení pálí, navíc přetrvávající křeče nutí k procházkám. Během jedné padne oko zcela náhodně na ceduli v tu chvíli okamžitě beroucí naději na rychlé vyšetření: ´Čekací doba na neurologii je šest až osm hodin.´ A k tomu dodatek ve smyslu, že jakékoli reklamace u personálu a diskuse vedené zvýšeným tónem rozhodně ke zkrácení čekání nevedou.
Po první hodině už tělo neví, jak by si ulevilo. Při sezení je střídavě namáhána jedna půlka po druhé, při ležení se vybaví vzpomínka na vojnu a celodenní strážní službu: dvě hodiny pochůzka s kvérem kolem muničního skladu, poté stejně dlouhé vartování u strážnice, až konečně dvě vytoužené hodiny spánku na tvrdé pryčně.
Jenže tady spánek na tvrdé lavici nepřichází. Kdysi v dětství jsme počítali ovečky přecházející po lávce, dokud se oči neunavily, na chodbě s boucháním dveří to však nezabírá. Zkusím tedy alespoň sekundy: jedna, dvě… sedmnáct… čtyřiatřicet… šedesát – hurá! Jedna minuta je za mnou, zbývají už jenom, v tom lepším případě, minimálně tři stovky.
Čas se vleče, ještě nikdy hodina tak dlouho netrvala
Na chvíli jsem navzdory všemu zřejmě přece jenom usnul, protože mě míjí procesí známých tváří v bílých pláštích: Sova, Blažej, Strossmayer, Čeňková, Huňková, lepá Ina a do očí se mi šklebící Cvach. Halucinace, totální beznaděj. Na infekčním mě přijali se zánětem tenkého střeva a neurologie mi v tomto očistci dává veškeré průvodní jevy této nemoci vyžrat do mrti. Pacient deptaný, znechucený, odevzdaný a rezignující, byť v našem zdravotnictví neplatící.
Už vás to moje čekání a fňukání nebaví? Dobrá, přeskočíme pár hodin, stejně byly jedna jako druhá, nudná a k nepřečkání… Tak tedy už i na mě konečně došlo. Zvědav, v čem spočívá zřejmě čímsi mimořádná audience, doložená posunem jednoho vyšetřovaného za hodinu, nejprve odpovídám doktorovi na zcela triviální dotazy, které už má stejně před sebou v papírech. Potom stání na jedné noze, poslepu ukazovákem na špičku nosu, poklepání kolena kladívkem – a konec! Sotva patnáct minut toho nejbanálnějšího vyšetření, jaké lze podstoupit, neuroložka na klinice si se mnou dává větší práci…
Jsem rozmrzelý až vzteklý a hledám v duchu odpověď, proč mě toto odborné pracoviště zbůhdarma připravilo - počítám-li průměr šesti odtrpěných hodin - o 360 minut života.
Milý Hašane, vzpamatuj se!
Dominik Hašek (55) je skutečným Dominátorem našeho hokeje, mj. olympijským vítězem z Nagana. Znám ho už dlouho, psal jsem o něm jako o talentovaném dorostenci již na začátku 80. let, a poměrně nedávno jsme se sešli v naší hospůdce a debatovali na téma koncepce Síně slávy čs. hokeje v pražské O2 Aréně. A tak si dovolím následující: „Milý Hašane, vzpamatuj se, v poslední době na svoji sportovní slávu kydáš politickou špínu. Přátelsky radím: už jsi toho zkusil tolik, tak se zase uklidni a vrať se k ledu. Tedy myšleno symbolicky: hrábni do mrazáku, udělej si ledový obklad na hlavu a přemýšlej, kdo tě to chce nastrčit do politického soukolí a obětovat jako svého sportovního koně, bílého jako ten led.“
Vložil: Jiří Macků