Nejhůře placená, nejvíce zadlužená, přesto maximálně obětavá. Nemocnice na kraji Libně. A jak se poměřovat s Karlem Gottem? Co zaujalo Jiřího Macků
12.02.2020
Foto: Web nemocnice
Popisek: Nemocnice Na Bulovce
Nemám rád nemocnice už z principu, a navíc v určitém věku je člověku líto každého proleženého dne, byť jistě ne zcela zbůhdarma. Jenže se o mě otřela nějaká bakterie či virus a vnitřnosti se postavily na odpor po svém, potraviny vracely horem-dolem.
Na Bulovku se mi dvakrát nechtělo, jenže co naplat, bydlištěm do ní spadám. Nepsalo se totiž o ní v poslední době příliš sympaticky, ředitelé se v ní střídali jako svatí na orloji. Předposlední trestně stíhaná Andrea Vrbovská tam před dvěma roky prošustrovala přes 800 miliónů. Srovnávejte: částku ve výši šestnácti Čapích hnízd, a přitom zcela mimo zájem novinářů. Asi se tam teď musí hodně šetřit - neprojeví se to na službách?
Z chirurgie mě jen tak nepustili
Nemocnice má v současnosti velké dluhy a trápí ji nedostatek lůžek i zaměstnanců. „Jsme ze všech pražských nejhůře placená nemocnice,“ říká Jan Kvaček, jenž nyní řediteluje z horkého křesla zadlužené příspěvkové organizace, která je každoročně ve ztrátě 400 miliónů při obratu 3,2 miliardy. „Oproti Motolu dostáváme až o čtyřicet procent nižší platby, přesto poskytujeme lepší péči, než si lidé myslí." Nejlepší příležitost přesvědčit se…
Po příchodu do nemocnice jsem po čekárnách strávil celkem téměř deset úmorných hodin, které je však třeba rozdělit na čtyři + šest – o těch šesti bude řeč v příštím pokračování. Kratší časový úsek připadl na chirurgii, dokud nebyly vyvráceny obavy, zda by nemohlo ve vnitřnostech jít o záležitost operativního charakteru. Než se to potvrdilo, ´vymetli´ se mnou kde co z moderní výbavy, tolik prohlídek jsem neabsolvoval ani za několik posledních let dohromady: dvakrát RTG, dvakrát CT, sono, EKG, krev, moč. Vyhodnocené výsledky, které zaplnily dva papíry, mi přinesly pro zbývající roky uklidňující příslib zdravotního stavu – jenže taky definitivní přidělení lůžka na Klinice infekčních, parazitárních a tropických nemocí. S možností přesvědčit se na vlastní oči i organismus, jak to v současnosti s naším zdravotnictvím vypadá.
Ochota, obětavost, maximální snaha
Byli jsme na pokoji tři, se mnou ještě dva hodně staří a hodně nemocní pánové. Pacienti, jimž bylo nutné i třikrát denně kompletně vyměnit lůžkoviny („Vy už jste se zase pokakal?“), které bylo zapotřebí pokaždé očistit („Otočte se na bok, ať vám mohu umýt zadeček…“). V takových chvílích ovzduší na pokoji vždy věru notně zhoustlo. Ochotné sestry byly přitom kdykoli připravené obětavě se postarat, aby pacienti i v té bídě měli co nejvíce pohodlí, nikdy na sobě nedaly znát nějakou rozmrzelost, natož znechucení.
Kliniku jsem opouštěl těsně před tím, než do její karantény přivezli první Čechy ´importované´ z Číny s podezřením nákazy koronavirem a s dobrým pocitem, že naše zdravotnictví dělá skutečně obětavě vše, co je v jeho silách. Že však tak úplně vše ideální není, o tom ještě příště.
Lidi se rádi poměřují s uznávanými idoly
Zvláště v tom, v čem by byli jiní, tedy lepší, například než zvěčněný Karel Gott. Ivan Vyskočil (73) si naposledy přihřál polívčičku odcházející popularity poněkud neomaleným srovnáním: „Nejsem takový blázen, abych si, jako on, dělal sám sobě vlastní vnuky.“
Nuže pozapomenutý mistře: chce to vůbec někdo po vás? A přesto: což když se to s vaší novou o půlstoletí mladší přítelkyní náhodou podaří? Anebo už ne ani náhodou a je to pouze veřejně prohlášená z nouze ctnost? A proč do toho vůbec pletete Karla Gotta, jenž si pořídil celkem čtyři dcery, nejstarší ještě rok před narozením vaší exmanželky Anife a poslední, když vy jste byl o pět let mladší? Proč se třeba nepoohlédnete ve své herecké branži a za příklad si nevezmete dejme tomu Bolka Polívku? Zřejmě porovnání s asketickým ´božským´ Karlem přece jenom dodá víc potřebné sebedůvěry než s osvědčeným holdovačem alkoholu.
O poněkud zoufalé srovnání se pokusil i představitel gladiátorského životu nebezpečného (dle mínění některých sportovního) odvětví zvaného MMA, neboli smíšená bojová umění, Karel ´Karlos´ Vémola (34). Ten na své krví zbrocené cestě ke světovým výšinám v disciplíně spočívající ve fyzické likvidaci protivníka prohrál v listopadu v pražské O2 Aréně v takzvaném ´Utkání století´ (rovněž vstupenky století až do 34 990 Kč) se Slovákem Attilou Véghem. Odvaha vyzvat na souboj v kleci nositele jména hunského krále a dobyvatele Evropy zvaného Bič boží se nevyplatila už po dvou minutách.
„V takovémhle stylu, pokud se bavíme o penězích nebo čemkoliv, nevyprodal O2 Arénu ani Karel Gott,“ přesto si Vémola troufá do odvety. Nuže vypráskaný mistře, vsadím boty, že kdyby kdy organizátoři Gottova koncertu přislíbili, že v jednom rohu hlediště jen tak poteče krev, měli by tam – a to za výrazně nižší peníz – spoustu různých krvelačných diváků - a bylo by vyprodáno totálně.
Vložil: Jiří Macků