Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Julie měla absťák, zato nulovou šanci koupit si pervitin. Vzala ostrý nůž a začala se řezat… Na vlastní kůži tam, kde úřaduje smrt v jehle

27.06.2019
Julie měla absťák, zato nulovou šanci koupit si pervitin. Vzala ostrý nůž a začala se řezat… Na vlastní kůži tam, kde úřaduje smrt v jehle

Autor: Ivan Břešťák

Popisek: V Psychiatrické léčebně Bohnice mají pro závislé hned dva pavilóny...

REPORTÁŽ FOTO Podle zdrojů žije v ČR celkem asi 130 tisíc konzumentů drog. Z tohoto počtu patří mezi konfliktní a těžce závislé asi pět tisíc osob. Já jsem zaznamenal příběhy tří mladých lidí, ze kterých běhá mráz po zádech. Z jejich zmařených životů. Z toho, že hned první příběh končí definitivně – smrtí. Smrtí šestnáctileté Julie, která měla život před sebou.

S Julií jsem měl rande v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice. Uvnitř areálu je velká budova s chátrajícím divadlem a padající omítkou, kde se také zdarma promítají filmy pro pacienty. Funguje tu knihovna a Peer klub. A je tady také kavárna se zahrádkou s nekřesťanskými cenami pro pacienty a jejich návštěvy. Říká se jí Pátá kolona. Za ošizené kafe bez chuti zaplatíte 28 korun. Za miniaturní bramboráčky dáte 40 korun. Smažák s parametry dětské porce tu pořídíte skoro za stovku.

 

Zde jsme se tenkrát sešli...

Tak trochu jiné rande

Posadil jsem se na dřevěnou židli s rozviklaným stolem zhotoveným z prken na špalku a čekal. U dalších stolů seděli třeba schizofrenici a jinak závažně postižení pacienti, nově ´klienti´. Pro člověka, který sem zavítá poprvé, musí toto prostředí působit děsivě. Jeden mladík se tu hádal s půllitrem a něco mu vysvětloval. Druhý vymačkával z vajglů zbytky tabáku, aby si mohl ubalit z proužku novin alespoň jednu cigaretu. Od místních jsem se dozvěděl, že když jste na psychiatrii a máte příděl kávy a cigaret, koupíte si celý pavilon i s hosty Páté kolony. Jedna dívka obcházela osazenstvo a žebrala drobáky. Pak šla na bar, do půllitru si nechala nalít deci kofoly a zbytek dolila obyčejnou vodou z kohoutku. Pak se u mě objevila žena před čtyřicítkou. „Nemáš cigáro?" zeptala se a hodila na stůl kondom. Přes přísný zákaz navazování intimních vztahů se v areálu (hlavně v létě) provozuje sex od rána do noci. Na toaletě, za křovím, dokonce i u plotu nemocnice na trávníku, kam je z chodníku vidět.

Za branou ´Bohnic´ tepe život, kdo ale vstoupí sem, ocitne se v jiném světě...

Julie měla dorazit ve tři odpoledne. Přesně ve tři se rozezněl zvon zdejšího kostela sv. Václava, který po válce dokázali komunisti vyrabovat a přetvořit jej ve sklad brambor, aby se tento chudý svatostánek nakonec stal útočištěm jak pro pacienty, tak pro věřící z nedalekého sídliště. Už bylo hodně po třetí, ale Julie stále nikde. Jako krimi reportér s více než dvacetiletou praxí jsem si začal myslet, že se na schůzku prostě vybodla. Nikdy nevěř feťákovi, říká se... A to i přes to, že jsem jí dal na stanici metra I.P.Pavlova malou zálohu. Tam jsme se potkali poprvé. Řekl jsem jí, že chci napsat nějaký článek o drogách. Ale v půl čtvrté Julie kupodivu dorazila. Z dálky jsem viděl její nejistou chůzi, byla strašně hubená (po pervitinu nemáte hlad a nejíte). Oblečená jako z popelnice, hlavu měla omotanou nějakým špinavým hadrem. Na nohou měla vojenské kanady, na sobě jen kalhotky a celá byla zabalená v rozepnutém spacáku. Přes rameno měla cosi jako batoh plný krámů a hlavně ´nádobíčko´ a jehly. Na obličeji do krve rozdrápané pupínky. Posadila se ke mně. Koupil jsem jí něco k pití (v léčebně zásadně nealko). A pomalu jsme se dali do hovoru. 

Když si s vámi mozek pohraje

Julie začala popisovat jednu z nejstrašnějších halucinací, které se prý vracely stále častěji... Bylo nad ránem a ona stále nemohla usnout. V hlavě se jí honily tisíce myšlenek, bludy. Vzpomínky na události, které se nikdy nestaly. Její oči klouzaly po zdech, kde byly obrazy a zarámované fotografie. Slyšela hlasy lidí, kteří v pokoji nebyli. Měla absťák a neměla šanci zajít na ulici a něco si koupit. Neměla peníze, k tomu všechny cennosti prý rodiče pečlivě uschovali. Ale pár předmětů se jí podařilo prodat taxikářům, samo sebou hluboko pod cenou. Ale především se málem neudržela na nohou. „Já jsem si pak vzala nůž a začala se bodat do stehen. Byla to strašná bolest, ale alespoň na chvíli jsem přestala myslet na drogy." Zapomněla i na ten zpackanej život bez přítele, normálních kamarádů, bez kina a divadla, výletů, rodiny...

Kdyby zde, na detoxu v Bohnicích, Julie zůstala, vše mohlo být jinak...

Julie pak začala popisovat, co dalšího se té noci stalo. Na zdi jejího pokoje byl středověký rytíř na koni s kopím v ruce. A pak to přišlo. Kůň ožil, vyskočil z obrazu a rytíř jí zasadil kopím hned několik hlubokých ran. Nesnesitelná bolest a všude krev. „Začala jsem křičet a volat o pomoc. Pak přišel táta v pyžamu,“ popisovala. Křičela, že nechce umřít, a otci ukazovala kaluže krve. Samo sebou tam žádné nebyly a rytíř na koni z obrazu nadále visel na svém místě. Pak dorazila sanitka a doktor neváhal ani vteřinu. Za doprovodu policejní eskorty se jelo rovnou na detox Psychiatrické nemocnice Bohnice. Tady museli Julii přikurtovat. Dostala sedativa. Až po třech dnech pekla dostala hlad. Když jí sundali kurty, našla kuřárnu a vyžebrala cigaretu. Žádná ze spolupacientek toho moc nenamluvila. „Pak jsem se podívala ze zamřížovaného okna, byla to horší než v kriminále," řekla.  V kriminále byla třikrát kvůli krádežím luxusní kosmetiky. Nejraději by si jednu šlehla. Aby zapomněla...

Namísto léčby do náruče smrti

Potom následoval pohovor s lékařem. Když jí řekl, že hospitalizaci vidí minimálně na tři měsíce a že bude nutná také následná intenzívní péče, hlavou jí projela myšlenka, že zdrhne. To se jí nakonec podařilo. „Když jednou přivezli oběd, sestry nechaly otevřené dveře z chodby do kuchyně, a tam zrovna zvenčí skládali kontejnery s jídlem. To byla moje šance." Utekla a ještě týž den našla své kámoše, aby jí něco dali... Rodiče ji hledali, ale marně. Pár týdnů po útěku z nemocnice si šla pro ´materiál´ do Františkánské zahrady. Dealer jí prodal velmi silný heroin, tzv. afghán. Varoval ji, že je to strašná síla. Ona si hned ´dala´, okamžitě upadla do kómatu a za 10 minut zemřela na předávkování. Tento případ se dokonce objevil ve sdělovacích prostředcích s varováním, jak heroin z Afghánistánu dokáže snadno zabít. Jak jsem zjistil, ´běžný´ heroin má asi 10% obsah účinné látky. U ´afghánu´ je to 90%. Julie jednoduchou matematikou do sebe naprala skoro pět dávek.

Proč jen tu ta nešťastná holka nezůstala a neléčila se? Na to už nikdo odpověď nenajde...

K našemu dalšímu setkání a povídání tedy nedošlo. A už nikdy nedojde. Jako krimi reportér jsem zpracovával drogy a drogovou problematiku nesčetněkrát. Poznám na první pohled narkomany v počáteční či pokročilé až těžké fázi závislosti. Stejně tak jako feťák pozná feťáka. A dealera. Každý z nich má svoji ´klientelu´, cizím neprodávají. V kapse mají maximálně dávku ´pro osobní potřebu´, což není trestné. Když prodají, skočí za roh, kde parkuje oprýskaná škodovka s dalšími zásobami. S rozkoší pro závislé. Těžká závislost pak připomíná plachetnici, kterou mořský vítr odnese za obzor, odkud není návratu.

Byl jsem se podívat na pohřbu. Toho se zúčastnili jen rodiče a nejbližší příbuzní. Nikdo z ´kamarádů´ Julie nepřišel.

Pokračování, další příběh této třídílné reportážní minisérie o obětech tvrdých drog, přineseme v neděli.

 

 

Vložil: Ivan Břešťák

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace