Bio nebio, hlavně dobré a hodně, říká. Vaření ho nebavilo, přesto se stal kuchařskou hvězdou. Jak osud proměnil „rozeřvaného trpaslíka“ Zdeňka Pohlreicha v bezva parťáka se super hláškami?

Foto: FTV Prima

Popisek: Vyhlášený hrubián Zdeněk Pohlreich se postupně mění před očima

Vulgární rozeřvanec, vzteklý trpaslík… Během své kariéry si důsledností, tvrdohlavostí a nevybíravými způsoby vysloužil řadu nelichotivých přezdívek. Pro drsnější slovo sice nejde daleko, jakmile ale překročí práh domova, rázem se promění v úplně jiného člověka.

Provozuje několik restaurací, úspěch a veřejný zájem mu ale přineslo až účinkování v televizních show. Nemá problém říct na rovinu, když mu jídlo nechutná, a zpravidla si při tom nebere servítky. Zdeněk Pohlreich zkrátka není typ pro slabé povahy a názor diváků na jeho vystupování bývá většinou jednoznačný. Buď ho mají rádi, nebo ho prostě nemusí. Když ale jeho poněkud zemité chování překousnete, zjistíte, že vlastně mluví docela rozumně. Navíc s přibývajícími lety v showbyznysu se jeho styl dost výrazně změnil, kdysi neustále rozeřvaný hulvát, kterého ve střižně museli vydatně ‘vypívávat‘, jako by zkrotl. Nechci použít slovo zjemnil, protože by z něj nejspíš neměl ani trochu radost. Ale něco na tom bude. Možná je to zkušenostmi, možná věkem… Každopádně se dokáže před kamerou proměnit v docela příjemného, vtipného klauna, na němž je od začátku do konce patrné, jak moc ho jeho práce baví a že si ji užívá.

Netají se tím, že je celý život ‘masožravec‘, a dokonce absolvoval řeznický kurz v Drážďanech

Na svůj sen si musel počkat

Jeden z nejznámějších českých šéfkuchařů se narodil 10. dubna 1957. Původně měl jít na gymnázium, jenže s přijímačkami mu to nevyšlo, a tak nastoupil do učebního oboru kuchař. Zpočátku ho ale vaření ani trochu nebavilo. Po vyučení nastoupil do pražského hotelu Stop. Na přelomu 70. a 80. let byl členem reprezentačního československého baseballového týmu a po zájezdu do Nizozemska začal uvažovat o emigraci. V roce 1986 se definitivně rozhodl, realizoval ji ale až o tři roky později. Nejprve strávil déle než rok v Nizozemsku, pak se konečně dočkal povolení a odjel do australského Adelaide, kde mu v začátcích pomáhal strýc. Začínal jako Sous-Chef, tedy zástupce šéfkuchaře, v restauraci La Guillotine, v níž se později stal šéfkuchařem.

Čtěte také:

Dramatická změna zdravotního stavu manželky slavného šéfkuchaře. Jak bojuje Zdeňka Pohlreichová s rakovinou?

Po návratu z emigrace postupně pracoval na stejné pozici v několika luxusních pražských hotelech a až ve dvaapadesáti letech si konečně splnil sen mít svoji vlastní restauraci. Je podruhé ženatý. S první manželkou Naděždou má jediného syna Jana, podruhé se oženil 15. října 2011 s přítelkyní Zdeňkou na břehu Bodamského jezera. Na televizní obrazovce se představil v roce 2009 a od té doby si nejedna hospodyňka už nedokáže svoji kuchyň bez jeho receptů ani představit.

Svatba se Zdeňkou v roce 2011

Rád sází na jistotu

Pokud byste mysleli, že populární kuchař už doma na plotnu nepohlédne ani zdálky, hodně byste se spletli. Přípravy domácího oběda se ujme ochotně, na experimenty ho ale neužije. Raději se drží osvědčených receptů a chutí. A dokonce si potrpí i na snídani. „Jíst ráno jsem se musel naučit. Dost dlouho jsem to ignoroval, ale můj život už není tak hektický, takže mám čas najíst se. Buď si dám něco z vajíček, nebo müsli a kávu,“ prozradil v rozhovoru pro server Korzár.sk. A právě káva je jeho velká vášeň a během dne jí vypije opravdu hodně. Jeho manželka Zdeňka se stravuje mnohem střídměji. Pojala totiž svůj život komplexně a stará se stejně důsledně o své tělo i o duši.

Svoji ženu, která svádí boj s rakovinou, se Zdeněk snaží všemožně podporovat a ve stejně pozitivním naladění udržuje i děti. Starším je už šestnáct a čtrnáct, ale nejmladší Martin oslavil letos počátkem roku teprve sedmé narozeniny. „Malý se velmi bojí. Nemluví o tom, ale občas i děti mají slabou chvilku, kdy jenom sedí a dívají se před sebe a vy zhruba tušíte, o čem přemýšlejí. Ale snažíme se, aby platilo pořekadlo, že nás nic nezastaví,“ vysvětlila paní Pohlreichová, které se daří nad nemocí vítězit. „Ozdravuji celého člověka. Všechno, co dělám, se snažím dělat naplno a dobře. I když to nezní dobře, naučila jsem se to až díky nemoci,“ přiznala.

Se synem Honzou

Bio ani šetření svět nespasí

Pohreichovi si potrpí na kvalitní suroviny, nálepku bio ale mít nemusí. „Díky té nálepce se vytvořila mylná představa, že všechno, co ji má, je dobré. Nevěřím na biopotraviny ve formě, v jaké jsou dnes prezentovány. Je mi úplně jedno, zda je potravina bio nebo nebio, pro mě musí být kvalitní a musí jí být dost, abych s ní mohl pracovat,“ říká populární kuchař. „Stačí při jídle používat zdravý selský rozum. Kdybychom všichni jedli bio, planeta se nenakrmí,“ dodal. Stejný odpor má i k nyní módní raw, tedy syrové stravě, která se nesmí zahřát na více než 42 stupňů, a veganství. „Pro mě to není, já jsem celoživotní masožrout. Veganská svíčková je odporná věc, ale myslím si, že i vegansky a raw se dá vařit pěkně, jen to vyžaduje větší nápaditost a praxi.“

Během natáčení svých pořadů Zdeněk Pohlreich nahlédl do zákulisí stovky různých restaurací a to, co našel, bylo jen málokdy uspokojivé. Gastronomie v Čechách byla podle něj dlouhá léta v úpadku. Nikdo se nesnažil nic zlepšovat, provozní měli jediný cíl – vydělat co nejvíc peněz a utratit jenom nutné minimum. Právě to se podle něj podepsalo na úrovni veřejné gastronomie. „Tím, že se dlouhé roky nepohnula žádným směrem, se bude úroveň zvedat jenom velmi pomalu, ale je to na dobré cestě,“ myslí si vyhlášený televizní kritik a odpůrce všech nešvarů. „Konečně se začalo ukazovat, že kuchař, který chce předvést své umění, musí používat dobré suroviny a poskytovat kvalitní servis. Podniky, které jsou laciné, nemohou být velmi dobré,“ zdůrazňuje.

Zdeňka s dětmi

Ze škol vycházejí nepoužitelní učni

Během natáčení pořadů se Pohlreich nesetkává pouze s profesionálními kuchaři, ale i s učni, kteří by v budoucnu mohli být jako on. „Stále platí, že když jsi hloupý, půjdeš na kuchaře. To nevrhá dobré světlo na toto řemeslo, ale pravda je, že ze škol vycházejí nepoužitelní učni. Vždyť nemají téměř žádnou praxi a kuchařina se jinak než neustálým opakováním činnosti naučit nedá,“ zlobí se na špatně nastavený systém vzdělávání v našem učňovském školství. On sám považuje roky, strávené ve škole, za zajímavé, ale nejvíc mu v profesi daly odchod do zahraničí a především nekonečné hodiny, strávené v kuchyni.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská