Spadla do pasti a bojovali za ni Štěpánek i Höger. Někteří pro ni ale žádali trest smrti. Ztratila tak kus života i syna. Tajnosti slavných

Foto: Lucernafilm

Popisek: Jiřina Štěpničková v roce 1941 jako Marjánka v historickém dramatu Františka Čápa Jan Cimbura

Hrála ženy, které se umějí porvat s nepřízní osudu, aniž ji napadlo, jak moc tuto sílu bude sama potřebovat. Za přežití vděčila své nezdolné energii a smyslu pro humor. Cena, kterou ale zaplatila, byla neúměrná – její vztah se synem už pak nikdy nebyl jako dřív.

Do jediného televizního projektu se nikdy nemůže vejít úplně všechno, a tak se při psaní scénáře Bohémy na Jiřinu Štěpničkovou nedostalo. Přitom patřila za první republiky k nejkrásnějším herečkám a rozhodně nezaostávala za nejslavnějšími hvězdami ani temperamentem. Vždyť kdo by neznal například její Rozinu, hubatou manželku rozvážného mistra kata, v historické komedii režiséra Martina Friče z roku 1944 Počestné paní pardubické. Navíc jí lze rozhodně přičíst k dobru, že za okupace nehrála v jediném německém filmu.

S Gustavem Nezvalem v komedii Počestné paní pardubické

Měla našlápnuto i na zahraniční kariéru, na rozdíl třeba od Lídy Baarové a dalších kolegyň ale na druhé straně barikády a o pár let později. Až v druhé polovině 40. let působila nějaký čas v Londýně, kde se jí mimo jiné narodil v dubnu 1947 syn Jiří, s nímž se vrátila do Československa. A pak dostala dopis z Německa s nabídkou, která se neodmítá. Ani ve snu ji nenapadlo, že je to past, která jí na spoustu dalších let zničí život. Byla totiž vybrána jako odstrašující příklad v akci, nazvané Generální prevence.

Z Národního odešla

Narodila se 3. dubna 1912 v nepříliš bohaté rodině a její osobnost pomáhalo formovat sportovní prostředí na pražské Letné. Stejně tak ale k jejím zájmům patřilo i divadlo. S maminčinou podporou začala studovat herectví na pražské Státní konzervatoři a již jako studentka vystupovala v Osvobozeném divadle. V pouhých osmnácti letech pak díky nevšednímu talentu a zajímavému hereckému projevu dostala ještě před absolutoriem nabídku angažmá v Národním divadle. Krátce nato přišly i první nabídky od filmu a před kamerou debutovala nevelkými úlohami v komediích Muži v offsidu a Miláček pluku. Pak se ale práci před kamerou úmyslně vyhýbala.

Jako Helena Horáková v romantickém dramatu Hugo Haase Co se šeptá

Další příležitosti jí nabídl v roce 1934 režisér Josef Rovenský, který v ní objevil ideální představitelku venkovských dívek. Vyvrcholením jejich spolupráce bylo filmové zpracování mrštíkovského dramatu Maryša, v němž hrála titulní roli. Získala za ni Státní cenu v oblasti filmu a projekt se dočkal uznání i na filmovém festivalu v Benátkách. Maryšu hrála Štěpničková ostatně i v Národním divadle v nastudování z roku 1933 a za okupace se s ní na čas na jeviště Zlaté kapličky vrátila jako host. Národní divadlo opustila o tři roky později a přešla do Divadla na Vinohradech, kde strávila patnáct let. Ve srovnání s Národním divadlem si na jeho jevišti konečně užívala velké role, především v české klasice. Jestliže většina prvorepublikových filmových hvězd musela na svou kariéru rezignovat hned po osvobození, na Jiřinu Štěpničkovou si osud počíhal až o pár let později. A hodně tvrdě.

Útěk pod taktovkou StB

Její životní tragédie začala nevinně. V létě 1951 dostala nastrčený dopis od režiséra Františka Čápa z Německa, který jí údajně napsal: „Přijeď, holka, mám pro tebe práci.“ Doma měla nouzi o role, a tak se domluvila se sousedkou Růženou Daňhovou, že utečou společně. Jiřina bude hrát a Růžena pečovat o domácnost. Jenže jejich legální přechod přes hranice byl státní bezpečností předem naplánován. Jiřinu chytili na místě, Pro Růženu si přišli o pár dní později k její sestře do Vršovic. Byla souzena za špionáž a velezradu, na proces čekala v pankrácké věznici až do 2. prosince 1952. V režii ho měl obávaný soudce Rudý, přezdívaný Rudý kat, a trval pouhé dva dny. A neslavně se zapsal do životopisu řady herců, jež podepsali petici Vinohradského divadla, která pro ni žádala trest smrti.

Se synem Jiřím

Pro posílení atmosféry strachu bylo druhý den procesu popraveno jedenáct odsouzených z předešlého procesu – Rudolf Slánský, Vladimír Clemetis, Otto Fischl, Josef Frank, Ludvík Frejka, Bedřich Geminder, Rudolf Margolius, Bedřich Reicin, André Simone, Otto Šlink a Karel Šváb. Jiřina dostala patnáct let, Růžena čtrnáct. Herečka nakonec strávila v nechvalně známé pardubické ženské věznici necelých deset let. Po mnoha žádostech o milost, které střídavě sepisovali její sestra a někteří kolegové, byla podmínečně propuštěna v roce 1960, dva měsíce před prezidentskou amnestií.  Její osvobození žádali mimo jiné národní umělci Zdeněk Štěpánek, Zdenka Baldová a František Smolík, laureát státní ceny Karel Höger a přední herci Národního divadla Vlasta Fabianová a Jaroslav Vojta. V roce 1969 dosáhla úplné rehabilitace, mezitím dokonce v roce 1968 obdržela titul Zasloužilé umělkyně.

Generální prevence

V roce 1951 působila v Československu skupina sovětských poradců, kteří korigovali akce proti nepřátelům režimu. Akci, jejíž obětí se stala právě Jiřina Štěpničková, nazvala tajná policie Generální prevence. V rámci ní bylo třeba vybrat z každého oboru alespoň jednoho představitele a předhodit ho lidu. Předhazovaní nebyli předem přesně známí, nehledal se pachatel, ale osoba, pro kterou měl být později nalezen i čin. Ze sféry politiky byli exemplárně potrestáni Milada Horáková a Rudolf Slánský, z občanských organizací dvě početné skupiny skautů, za věřící byl učiněn průřez katolickou a dalšími církvemi a za kulturu se stala obětí názorné převýchovy mas právě Jiřina Štěpničková.

V roce 1969 v komedii Jiřího Hanibala Hvězda

Past, která na ni byla uchystána, dostal na starost agent StB Jiří. Měl vytvořit ‘skupinu‘ pro 22. říjen 1951. Hereččin přítel Eugen Hoffman vyzvedl po představení ji a tehdy čtyřletého syna Jiřího, kterého měl přes hranice nést. Vystoupili na zastávce Škviřín, na nástupišti na ně čekal převaděč Jiří. Rozhodl, že půjdou třikrát pět kilometrů. Najednou ale začala Růženina dcerka plakat, a tak se s ní Daňhová vrátila. Ostatní šli dál. V pohraničním prostoru Planá u Mariánských Lázní se postupně objevil potok, za ním louka a na obzoru dřevěná bouda. Jiří zavelel běžet a… zmizel. Vzápětí se ozvala střelba. Medializovaný proces se známou herečkou i související kampaň měly být varováním, že se režim nezastaví před ničím a před nikým. Po svém propuštění Jiřina Štěpničková velmi obtížně sháněla práci, nakonec se jí ale přece jen podařilo znovu uplatnit v oboru. Pomalu se začala objevovat na jevišti i před kamerou, už ale nikoli jako obletovaná hvězda, nýbrž jako umělkyně, která ví o životě své.

Syn skončil v domově

Po Jiřinině uvěznění byl její syn umístěn do dětského domova, čímž byl nenávratně zničen jeho vztah k „sobecké matce, která si šla bezohledně za slávou“. Až do roku 1960 ji vídal pouze jednou za čtvrt roku, v prostorách věznice. Po jejím návratu bydleli v jedné místnosti bez vody. Na svého syna byla herečka bezpochyby pyšná, slovy chvály ale nikdy neplýtvala. „Byla velmi nekompromisní a dovedla tnout do živého. Obstát v jejích očích bylo takřka nemožné. Věděl jsem ale, že je dokonalá profesionálka a že jakákoli její připomínka sedí,“ prohlásil o ní před časem Jiří Štěpnička pro Novinky.cz.

Naposledy před kamerou – s Renatou Maškovou a Ondřejem Havelkou v televizní inscenaci Boty

Nakonec se také stal hercem a hrdá matka si ještě stihla vychutnat jeho bohatě se rozrůstající filmografii, kterou začal psát první dětskou rolí již v roce 1961. Jiřina Štěpničková zemřela 5. září 1985 a její syn paradoxně pouhé dva měsíce poté natočil životopisný seriál o Klementu Gottwaldovi. Ztvárnil postavu, pojatou ve smyslu spravedlivého muže z lidu, který bojoval za blaho společnosti. „Odmítat role mě naučil Gottwald,“ prohlásil později. „Zvažoval jsem pro a proti, když to odmítnu. Určitě by mě nezastřelili, byla by to jen smrt profesionální. Rozhodl jsem se tehdy, jak jsem se rozhodl, a rozhodl jsem se blbě. Díky tomu jsem se naučil říkat ne.“

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská