Slušňák na první pohled. Jenže herec se nezdál – Švorcová se kvůli němu chtěla dokonce rozvádět. Co Zdeněk Řehoř skrýval pod svou nenápadností? Tajnosti slavných

Foto: ČT

Popisek: Nezapomenutelný Ždeněk Řehoř v roce 1982, v televizní inscenaci Plášť Marie Terezie

Tichý, zakřiknutý, jenom tu a tam něco špitnul… Nejspíš právě tím ženy okouzloval. Neodolala mu ani Jiřina Švorcová. Obrovské zklamání, které mu nakonec připravila, jí ale do smrti nedokázal odpustit.

Kdo by neznal tatínka Hanáka a jeho želvičky Poldinky z legendárního televizního seriálu Taková normální rodinka. Stejně jako před kamerou byl Zdeněk Řehoř tichý, plachý, tajemný a jakoby neustále tak trochu mimo realitu i v soukromém životě. Vášnivý filatelista a chalupář byl neuvěřitelných čtyřiačtyřicet let členem jednoho souboru – pražského Divadla na Vinohradech. Na jeho jevišti ztvárnil desítky postav a naplno uplatnil i svůj komediální talent. Jeho doménou byly role ušlápnutých, zakřiknutých a nenápadných mužů. Jaký ale byl ve skutečnosti? I pro lidi, kteří dlouhá léta pobývali v jeho blízkosti, je velmi nesnadné říci, jaký byl vlastně člověk.

Tatínek Hanák a jeho Poldinky

„Já jsem na Barrandově veden jen v kategorii úředníků, případně farářů. Vždy hraji takové zakřiknuté lidi, kteří sem tam něco špitnou. Mám myslím jeden světový rekord: asi v padesáti případech jsem dělal zkoušky na různé filmy a ani jednou jsem neuspěl,“ postěžoval si jednou. Jeho pravděpodobně nejznámější filmovou rolí byl potápěč a vodník Alois Vodička v komedii režiséra Václava Vorlíčka Jak utopit doktora Mráčka, kterou získal jako záskok za náhle zesnulého Jana Libíčka. Větší štěstí měl v televizi, kde často ztělesňoval historické postavy, například Vojtěcha Náprstka v seriálu Sňatky z rozumu. Nikdy ho neprovázely žádné skandály, a jak nenápadně žil, tak i tiše odešel. Kromě jeho rolí, zachycených na filmovém či televizním pásu, ho připomíná i tabulka na domě vedle brány v rodném Jičíně. Stejně nenápadná jako muž, kterého milovalo několik generací.

Místo kantořiny raději prodával noviny

Narodil se 30. srpna 1920 v rodině živnostníka v Jičíně, kde prožil dětství a po absolvování reálky začal studovat učitelský ústav. Po otcově smrti v roce 1938 se rodina přestěhovala do Prahy, kde Zdeněk Řehoř začal nasávat inspirativní kulturní atmosféru. Navštěvoval kina a divadla, dokončil pedagogické vzdělání a absolvoval dva semestry na filozofické fakultě. Za katedru ale jako učitel nikdy neusedl, raději se živil pouličním prodejem novin jako kamelot. Časem se dostal jako statista do Divadla E. F. Buriana a současně absolvoval hereckou průpravu u Loly Skrbkové.

S Jiřinou Švorcovou v Divadle na Vinohradech

Za války hrál v Dětském divadle Míly Mellanové a od roku 1942 byl členem mládežnického divadla Větrník, kde se jeho první rolí stala postava Limonádového Joea. Po osvobození působil až do roku 1947 v zájezdovém souboru Jindřicha Plachty a další tři roky hrál v Burianově divadle D 46. Nejvýznamnější a nejdelší angažmá ale prožil v Divadle na Vinohradech, v němž působil od roku 1950 až do smrti. Po začátečnických rolích milovníků se brzy přehrál do charakterních postav, jejichž základním rysem byla vnitřní síla, skrytá za zdánlivou bezbranností, podpořenou melancholickým výrazem tváře. Na jevišti ale výrazně předvedl i své komediální schopnosti. Většina jeho rolí vynikla umírněným civilním herectvím s prostupující citlivostí. Často hrál v hrách Karla Čapka, prosadil se ale i ve světové klasice a domácím repertoáru.

Na film si moc nepotrpěl

I když jeho filmografie obsahuje téměř devadesát rolí, k filmu nikdy neměl obzvlášť vřelý vztah. Mnohem raději se věnoval práci v televizi, která se pro něj od počátku 70. let stala stěžejní. Poprvé se mihnul před kamerou v malých rolích již za druhé světové války, mnohem víc začal natáčet ve druhé polovině 50. let, kdy hrál v několika filmech ročně. Jeho role nebyly nijak zásadní, často ztvárňoval různé úředníky, policisty nebo učitele. V 70. letech odstartoval svoji dráhu filmových tatínků a dědečků, zahrál si v řadě filmů pro děti, ale i v některých úspěšných komediích. Mezi jeho posledními rolemi výrazně vynikl například alkoholik profesor Zlámal v nezapomenutelném komediálním dramatu režiséra Dušana Kleina Dobří holubi se vracejí. Jeho definitivně poslední postavou se stal v roce 1993 potulný mnich v hororové komedii Svatba upírů.

Jiřinu Švorcovou nemiloval jenom jako zástupce vedoucího Vilímek v seriálu Žena za pultem,
ale i ve skutečnosti. Seriálovou láskou se prý scenárista Jaroslav Dietl Švorcové pomstil za to,
že mu ji do hlavní role vnutili.

S televizí spolupracoval od jejích počátků, již v roce 1953 si zahrál v jedné z prvních televizních her Nositelé řádu. Jeho bezesporu nejkrásnější a nejslavnější postavou se stal nesmělý tatínek Hanák v legendárním komediálním seriálu podle románu Fan Vavřincové Taková normální rodinka. Ztvárnil ale i nespočet historických postav v inscenacích a objevoval se i v pohádkách. Všechny děti ho dobře znají například jako hajného ve Večerníčku Krkonošské pohádky. Velmi často spolupracoval i s rozhlasem, kde účinkoval v desítkách her a pohádek.

Na co vlastně ty ženské lovil?

I když na to rozhodně nevypadal, patřil Zdeněk Řehoř k velkým oblíbencům něžného pohlaví. Jeho nesmělému, plachému úsměvu se prý jen těžko odolávalo. Poprvé se oženil v roce 1953 s Věrou Krpálkovou, manželství s o čtrnáct let mladší herečkou ale vydrželo pouhé dva roky. Důvodem rozchodu byl prý především fakt, že zatímco Zdeněk byl již ve stálém angažmá v Praze, Věra putovala po absolvování DAMU do Gottwaldova, dnešního Zlína.

S Iljou Prachařem ve Večerníčku Krkonošské pohádky

Velkou lásku potkal na prknech Divadla na Vinohradech, kde se zamiloval do tehdy již vdané kolegyně Jiřiny Švorcové. „Zamilovali jsme se, když jsme spolu hráli ve hře Neznámá hvězda. Byla to nádherná láska, a dokonce jsem se k ní tenkrát přiznala i svému manželovi Jindrovi. Řekla jsem mu, že se chci rozvést, protože mám ráda jiného. Byl to jeden z nejstrašnějších momentů, který jsem prožila. On se ale zachoval velice moudře. Nechal mě, aby to odeznělo,“ přiznala Švorcová v knize Žena za pultem a dodala: „Zdeněk mi to nikdy neodpustil. Z jeho strany to bylo velice vážné, chtěl si mě vzít. A když jsem se potom rozvedla kvůli Jirkovi Valovi, tak to mi už vůbec nemohl odpustit.“ Zdeněk Řehoř se pak krátce nato oženil podruhé s Janou Semrádovou, brzy však zjistili, že nemůžou mít děti, a tak v 60. letech adoptovali holčičku.

Hodný tatínek

V soukromí byl prý pan Řehoř stejný jako jeho seriálový tatínek Horák, nikdy nikomu neublížil, byl citlivý, nesmělý, klidný a spořádaný. Jenom namísto želviček choval pejsky, které pilně chodil venčit do Letenských sadů. Byl vášnivým rybářem a chalupářem, podobně jako Miroslav Horníček či František Filipovský si pořídil chalupu v severočeské Kytlici nedaleko Nového Boru. Nikdy nelitoval, že se nestal učitelem, ale podle kolegyně Stelly Zázvorkové „vytvářel postavy, které s námi mohly žít, i kdyby měly přijít z nebe“. Odešel nakonec z tohoto světa stejně tiše a nenápadně, jako po celý život žil. Zemřel 8. listopadu 1994, bylo mu sedmdesát čtyři let.

Milovaná chalupa Zdeňka Řehoře v severočeské Kytlici

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská