Popravčí místo, kde zastřelili české studenty, není pietně označeno, je z něj skladiště! Jak veteráni bojují s úředníky a který ministr dostal přezdívku Savo?

Foto: Petr Blahuš

Popisek: Takto nyní vypadá ruzyňské popraviště.

Ani 75 let po masakrech v ruzyňských kasárnách, kde bylo v listopadu 1939 a po příchodu říšského protektora Heydricha během I. stanného práva popraveno kolem 250 odbojářů, není toto popraviště pietním místem. A to přesto, že právě zde v těchto místech byla bez přehánění vybita elita českého národa. Zdi s dodnes zachovalými děrami po německých kulkách, které prošly těly českých vlastenců, zdobí jen infantilní nápisy vojáků Armády České republiky.

Situaci chce nyní změnit skupiny historiků z pražského magistrátu a Asociace nositelů legionářských tradic (ANLET). Podle informací redakce se chtějí obrátit tiskovou zprávou určenou pro ČTK, která by informovala média a veřejnost o desítky let trvajícím tristním stavu popraviště v Ruzyni. Zahájili už také přípravné a dokumentační práce celého projektu.

„Popravčí místo v bývalé jízdárně nejen že není pietně označeno, ale je z něho skladiště. To mě ovšem naplňuje pocitem znechucení. Cítím zklamání, protože rodiče mě vychovávali v úctě k hrdinům. Že mám být hrdý na to, že jsem Čech. Popravdě řečeno, jsem současnou českou společností, plnou pokrytců a závistivců, hluboce zklamán,“ řekl redakci emotivně známý historik, publicista, frontman skupiny Taxmeni a skaut Foglarova 2. oddílu Jaroslav Čvančara, jinak též člen předsednictva ANLET. Na otázku, co se s tím dá podle něj dělat, krčí Čvančara rameny. „Nevím, nic mě nenapadá. Někdy mám pocit, že většina Čechů jsou už jen líným stádem. A vidím to každý den: ve sdělovacích prostředcích, na některých našich čelných představitelích. A prosím, to jsou prý ti nejlepší z nás. Rád bych se mýlil, ale připadá mi, že český národ prostě zhloupnul,“ je zklamaný Čvančara.

Historik, publicista, frontman skupiny Taxmeni a skaut Foglarova 2. oddílu Jaroslav Čvančara

Úplně bez sebe je ale ze zhanobení popraviště hloupými rytinami vojáků současné AČR. „Po příchodu Heydricha do Prahy zde byla zavražděna řada československých generálů a vysokých důstojníků odbojové organizace Obrany národa. Ty nápisy na zdi, tak jak prolétly střely skrze těla hrdinů, považují za prasárnu. A že tohle udělali zrovna vojáci, mně připadá až neuvěřitelné. Jsem hořce zklamán! Kam jsme to proboha dospěli?“ nechápe Čvančara. „Tihle vojáci mají bránit naši vlast, až bude v nebezpečí? Tahle počítačová, změkčilá populace, která čmárá po zdech a ničí posvátná místa nebude schopna bránit ani sebe, své blízké- natož vlast,“ je nekompromisní historik.

Kdy se pohne ministr obrany?

Poněkud smířlivější oproti Čvančarovi je prezident ANLET a novodobý válečný veterán Jaroslav Houška. „Ředitel Odboru pro válečné veterány ministerstva obrany Eduard Stehlík má ve své gesci evidenci válečných hrobů a dotace na jejich údržbu, stavbu nebo uchování,“ řekl redakci Houška. „Objekt v Ruzyni je armády, evidovaný válečný hrob to není, ale lze tam vytvořit Vojenské pietní místo s ukázkou rozstřílených stěn. Dodat pamětní desku, informační tabuli nebo tam realizovat mikromuzeum a dát tomu náležitou osvětu a reklamu. Zvláště pak při pietním aktu na den 17.listopadu by shlédnutí tohoto místa bylo pro pohlaváry působivé,“ sdělil Houška s tím, že ani text současné desky v ruzyňských kasárnách neodpovídá skutečnosti. „Řešení je zdánlivě jednoduché: vyhlásit objekt za národní památku, protože 17. listopad již před 75 lety vstoupil do českých dějin. Nařídit armádě, aby budovu opravila a zřídila tu Vojenské pietní místo. Evidovat ho jako válečný hrob, respektive tento statut rozšířit, protože jako válečný hrob kasárna bývalého 1. dělostřeleckého pluku Jana Žižky (kde sloužila i legenda československého odboje podplukovník Josef Mašín - pozn. red.) už objekt figuruje,“ dodal prezident ANLET.

Zvedla by se prestiž armády 

Právě toto - aktivovat vlastence, odborníky, média a obrátit se na politiky i státní orgány se žádostí na zřízení pietního místa - chce i historik a publicista Vojtěch Šustek z Prahy. „V případě vojenského objektu ruzyňských kasáren se domnívám, že tohle je záležitost armády, která, jak se domnívám, celý objekt vlastní. Tam nejspíše ani město Praha o ničem nerozhoduje, protože není majitelem objektu,“ sdělil Šustek. Inspirací pro ministra obrany by se ale podle Šustka mohl stát nedávno vztyčený pomník popraveným odbojářům v Resslově ulici, byť na něj dala peníze Praha a ne ministerstvo obrany. „V posledních letech se společnost pomalu vrací k etickému odkazu našich hrdinů, ať odbojářů a vojáků z II. sv. války, nebo k legionářům. Typickým příkladem je právě tento velmi důstojný památník 294 vlastenců povražděných v koncentračním táboře Mauthausen, který prosadil  ředitel pražského Archívu Václav Ledvinka. Navíc blíží se 70. výročí konce 2. světové války a tak by zřízení tohoto pietního místa mohlo získat sympatie veřejnosti pro armádu. A také pro ministra obrany. Proto doufám a věřím, že ministr a jeho spolupracovníci se podobně velkoryse postarají o památník se jmény vlastenců vražděných Němci v ruzyňských kasárnách.,“ uvedl Šustek. „Osobně postrádám, že na současném památníku, který je mimochodem úplně jinde, než kde tito vlastenci umírali, nejsou uvedena jména, profese, u vojáků vojenské hodnosti, a data narození i popravy obětí těchto vražd. Vlastenci tam zavraždění se pak totiž stávají pouhou statistikou. Památník obětem vražd, pokud neznáme jejich jména, neplní svůj účel – připomenout ty lidi, že žili, bojovali a násilně zemřeli,“ je přesvědčen Šustek.

I on má zcela jasno v tom, jak situaci do budoucna řešit. „Navrhoval bych okamžitě udělat z bývalé jízdárny, kde Němci vraždy našich vlastenců páchali, pietní místo. S pamětní deskou nesoucí jména a data obětí a trvalou expozici s fotografiemi a životopisy alespoň některých vlastenců, kteří tam byli povražděni,“ říká Šustek. Podle něj se na tuto iniciativu historiků zatím vedení VHÚ dívá s pochopením.

Říká se, že naděje umírá poslední a že pravda zvítězí, ovšem my u toho už být nemusíme. „Věc je v běhu už od roku 2011, kdy jsme vypracovali pro vlastníka objektu, což je generální štáb Armády České republiky, projekt. Míč je teda na jejich straně. Všechno to je otázkou peněz, musí se prostě čekat, až budou prostředky na opravu objektu skladu,“ sdělil redakci šéf VHÚ Aleš Knížek.

Ministr Vondra, zvaný Savo...

Armádní mluvčí Magdaléna Dvořáková potvrdila Knížkova slova s tím, že armáda si podle ní plně uvědomuje historický odkaz ve vojenském areálu Ruzyně, „které za 2. světové války nacisté využívali k popravám české vojenské elity a osobností z řad domácího odboje“. Potvrdila však zároveň, že ačkoliv plán byl předložen už před skoro čtyřmi roky tehdejšímu ministru Vondrovi, ten s tím vůbec nic neudělal.

A zatím to nevypadá, že by nové vedení resortu chtělo na postoji svého předchůdce, kterému se za jeho panování na úřadě říkalo Savo (podle iniciál jména, ale prý i způsobu jednání ke každému, kdo mu nebyl po chuti - pozn. red.). „Proto byla památná místa ze strany AČR zakonzervována tak, aby byl uchován jejich původní vzhled a ohraničena, aby v rámci postupných oprav budovy nebyl změněn stav míst poprav. Protože ale musely být kvůli dlouhodobému snižování rozpočtových prostředků rezortu přehodnoceny priority investičních projektů, včetně investic do nemovité infrastruktury, nebyly zatím z úrovně ministerstva obrany vyčleněny finanční prostředky, aby mohla být zahájena rekonstrukce,“ potvrdila poněkud složitě Dvořáková Knížkova slova a fakt, že „prostě nejsou peníze“. Příští rok se ovšem rozpočet obrany má navýšit; nezbývá tedy doufat, že na slova mluvčí Generálního štábu konečně opravdu dojde. „Ti mrtví si to zaslouží,“ dodává badatel Čvančara.                                                                                                                  

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.          

Vložil: Petr Blahuš