Do manželství doprovázím i nepokřtěné, říká evangelická farářka, která experimentální bohoslužby pořádá i v Rock Café

Foto: Adéla Rozbořilová

Popisek: Farářka Alexandra Jacobea

ROZHOVORY NA OKRAJI, FOTOGALERIE: Alexandra Jacobea je rodačkou z Brna a náleží do řad Českobratrské církve evangelické neboli CČE, která je nejpočetnější evangelickou církví v ČR. Kdysi k ní dokonce patřili někteří členové rodiny Masarykovy, Benešovy (Edvardův bratr Vojta s dcerou Hanou) či Milada Horáková. O profesi paní farářky, životě jejího sboru i velikonočních svátcích si pohovoříme v následujících řádcích. A více si řekneme také o projektu tzv. Nekostela, jenž nese podobné znaky jako snažení katolíka Marka Orka Váchy, či o svatbách, které její církev vstřícně umožňuje rovněž nečlenům církve, což není v českém prostředí rozhodně běžnou věcí.

Paní farářko, co vás vlastně v životě přivedlo až k rozhodnutí nastoupit duchovenskou dráhu? A šlo o vaši první profesní volbu, nebo jste se k duchovenství propracovala postupnou cestou?

Studovala jsem sice evangelickou teologii, ale na to, že bych se mohla stát farářkou, jsem nepomýšlela. Myslela jsem si, že budu spíš časem učit na gymnáziu. Při studijním pobytu v zahraničí mě spolu s dalšími studenty oslovil způsob, jak o povolání ke službě v církvi mluvil jeden z našich pedagogů. A podobně jako moji švýcarští kolegové, začala jsem o možnosti stát se farářkou vážně uvažovat...

Což se nakonec stalo realitou, ne ovšem ve „Švýcarech“, ale až u nás v Česku, že?

Ano. Po návratu do ČR jsem absolvovala nejprve třítýdenní praxi, po úspěšném dokončení studia pak ještě roční „vikariát“ vedle vzácných kolegů Jaroslava Vítka a Ondřeje Koláře. To už jsem měla sama docela jasno – moc bych o farářování stála! Když se ukázalo, že církev nemá nic proti a stojí z druhé strany ona o mě, farářkou jsem se skutečně stala.

Pokud vím, tak farářky nebyly ještě před 100 lety v českých zemích běžnou součástí života vaší církve. Kdo a kdy byl onou první průkopnicí a kolik dnes cca slouží ve vašich řadách žen-duchovních?

První neordinovanou kazatelkou se stala v roce 1925 Růžena Nováková (později Opočenská). První ordinace kazatelek v ČCE (ordinace znamená uvedení do služby) se konala 13. prosince 1953 v Poděbradech. Pro službu vikářek byly ordinovány Alena Srnková (později Šounová), Antonie Slámová, Eva Peroutková (později Nechutová) a Jarmila Jeschkeová (později Hartová). Další ordinace absolventek bohosloví brzy následovaly. K poslednímu březnu letošního roku zaměstnávala ČCE 233 duchovních, vikářů a pastoračních pracovníků, z toho 79 žen (z nich 2 na rodičovské dovolené) a 154 mužů. Tedy žen-duchovních je zhruba jedna třetina.

A teď se zeptám za ty, kteří nebudou znát pojmy. Jak se liší ordinace tzv. vikářky od farářky? Chápu vikářství správně jako první stupeň farářské služby u vás? U katolíků je naopak vikář nadřízeným více farářů…

To jsou ty naše „vnitrocírkevní“ pojmy! Jeden z toho může mít zmatek… (úsměv)  V ČCE jsou v současné době vikáři a vikářky vlastně praktikanti. Vikariát je povinná roční příprava, po které se teprve člověk může stát farářem či farářkou. Ordinaci přijímá až po úspěšném absolvování vikariátu a poté, co si jej některý sbor ČCE zvolí za svého budoucího kazatele či kazatelku.

Setkáváte se i u vás někdy s opozicí proti tomu, aby žena kázala ve sboru, nebo je to už dávná minulost? A co muži-duchovní z konzervativnějších společenství, když spolu přijdete do kontaktu? Respektují váš duchovenský status?

Ve sboru, kde jsem dříve sloužila, jsem měla moc hezký vztah s jednou ženou, která dodneška říká, že podle ní ženy „na kazatelnu“ nepatří! Ale prý jsou i výjimky… (úsměv) Teď bez legrace: s projevy nesouhlasu s ordinací žen k duchovenské službě se osobně takřka nesetkávám – a to ani v ekumeně. Snad je to dobrá zpráva, že se učíme respektovat druhé a jejich odlišnosti.

Jak se vám daří kloubit vaší práci s rodinou? A působíte jako farářka na plný úvazek, či se věnujete ještě jinému povolání, jako někteří evangeličtí faráři?

Pracuji na plný úvazek a jsem za to ráda. Neznamená to ale, že bych pracovala pouze ve svém domovském sboru, věnuji se i úkolům v jednom celocírkevním poradním odboru, jsem členkou týmu projektu Nekostel, dřív jsem se částečně věnovala též oblastní práci s mladými lidmi.

Kloubit „farářování“ s rodinou není vždycky snadné. Hodně často pracuji večer, sloužím většinu nedělí a svátků – tedy v časech, kdy mívají lidé spíše volno. Moji rodiče a bratr se ženou bydlí v Brně, tak musíme plánovat, abychom se vůbec potkali. Kolegyně a kolegové ale mívají početné rodiny a s duchovní službou jim to jde dohromady. Třeba moje vzácná kolegyně ve sboru, Magdaléna Trgalová, má děti čtyři. 

S těmi svátky máte pravdu. Svým známým od „farářského řemesla“, které mám napříč různými církvemi, se bojím přát příjemné prožití jakýchkoli svátků, protože si říkám, že to s ohledem na pracovní vytížení v této době budou brát jako škodolibost... (úsměv) Jak byste mimochodem čtenářům v kostce představila vlastní církev, u vědomí, že dnešní člověk už často nezná ani katolíky, takže např. srovnání s nimi nemusí být pro současného člověka sdělné? A v čem se cítíte být úspěšní? A co se vám možná až tolik nedaří a mohlo by se dělat jinak?

Jedním z typických rysů evangelíků je (alespoň podle mě) jejich úsilí o pokoru, takže začít těmi úspěchy není snadné! (úsměv) Jsem vděčná, že ČCE zřizuje Diakonii. I když už je to veliká organizace, která svou „matku“ církev dost přerostla, řídí se hodnotami – milosrdenství, fortelnost, společenství, naděje – které z toho, jak se v ČCE čte Bible a hledí na život a svět, jednoznačně vycházejí. Ledaskde se daří zřizovat i dobré školy v rámci Evangelické akademie, na mnoha místech je v ČCE přítomná touha po společenství otevřených i těm, kdo se necítí být součástí církve, živá je i tradice společenské odpovědnosti, ať už na rovině politické nebo ekologické. Pro mě je důležité, že se za ČCE obvykle nestydím. Někdy si povzdychnu, někdy nesouhlasím, někdy mě jednotlivosti rozčilují. Ale nemám důvod ke studu ani k úvahám o odchodu do jiné církve. – A kde nás obrazně řečeno tlačí pata? Myslím, že stále máme rezervy v nakládání s dědictvím duchovním i hmotným – tu a tam jsme k něčemu příliš připoutaní a nedovedeme si představit věci jinak, nově. A ne vždycky dovedeme být církví tzv. pro všechny, i když bychom o to vlastně stáli.

Působíte v pražských Dejvicích. Jak vypadá v praxi život vašeho sboru a které aktivity nabízí, třeba i pro širší veřejnost?

Každou neděli dopoledne a o všech svátcích se scházíme k bohoslužbám, ve kterých mají svoje místo děti stejně jako dospělí, po nich zůstáváme na společné setkání u kávy, někdy při něm gratulujeme jubilantům mezi námi. Během týdne se konají různá setkání – zkouška swingové kapely, odpolední setkání nad Biblí, večerní setkání pro dospělé, zkouška skvělého pěveckého sboru, dopolední setkání pro rodiče s nejmenšími dětmi, jindy zase klub pro seniory, každý týden se schází středo- a vysokoškoláci, k tomu probíhá občasná příprava jídla pro lidi v sociální nouzi nebo různé porady pracovních skupin… Podporujeme Diakonii ČCE, lidsky i finančně, několik členek našeho společenství tvoří opatrovnickou radu jedné z nás, ženy, která má kvůli svému handicapu omezenou svéprávnost… Myslím, že je to bohatý a pestrý život, jsem za to moc vděčná. Zájemce z řad veřejnosti by mohla přilákat právě muzika, příležitostná přednáška… Nebo, jak se to také děje, živé společenství, kde člověk může navázat vztahy, nebýt sám, zapojit se.

Čím je typická evangelická bohoslužba a může na ni přijít jako host úplně každý?

Myslím, že se dá říct, že obvykle má poměrně střídmou liturgii, důraz je kladen na kázání jako interpretaci biblického textu pro současného posluchače. Pro mě je takovým typickým znakem evangelických bohoslužeb společný zpěv – když jsem v dospívání poprvé přišla do evangelického kostela, někdo z laskavých místních mi podal zpěvník s nalistovanou písničkou, jako pozvání, abych se také přidala. Dost mě to tehdy zaskočilo.

Ovšem pro všechny čtenáře, kteří by byli zaskočení jako já – rozhodně zpívat nemusíte! Přijít na bohoslužby může opravdu každý. Není potřeba se předem ptát, stačí zkrátka přijít. Člověk nemusí být pokřtěný, věřící, to důležité je, že přijít chce.

Všiml jsem si, že patříte k pořadatelům tzv. Nekostela. Jakou podobu má váš „Nekostel“ a s jakým ohlasem se setkává?

Nekostel je projekt, v jehož rámci se konají především experimentální bohoslužby v klubu Rock Café v Praze. Snažíme se při nich snižovat práh pro ty, kdo se o víru zajímají, ale z různých důvodů by do kostela spíše nešli. Bohoslužby se třeba nekonají v neděli ráno, ale ve všední den večer, v klubu, s živou hudbou, člověk může přijít a zase po chvíli snadno odejít, pokud zjistí, že ho obsah neoslovuje.

Často zveme hosty – osobnosti české (i slovenské) duchovní scény, které vnímáme jako oslovující a srozumitelné i necírkevnímu člověku. S kolegou Sašou Flekem kážeme v dialogu, při modlitbě mnohdy zveme účastníky, aby se sami zapojili. Po bohoslužbách je možnost zůstat v rozhovoru, dát si občerstvení… Nekostel zanedlouho uzavře čtvrtou sezónu, někteří lidé se vracejí, někteří mu z dálky fandí (funguje v Praze, bez přenosů či záznamů), dlouhodobě má podporu naší církve. Je to pro mě radost.

Váš Nekostel mi připomněl aktivity římskokatolického duchovního Marka Orka Váchy, které byly nedávno upomínány také v médiích, a nejen v souvislosti s postojem vedení církve, a zvláště arcibiskupa Graubnera k nim. Tyto akce byly totiž přenášeny i televizí Noe a prezentovány jako zajímavá novinka či inovace. Vy se snažíte na podobném poli, ale veřejně to příliš známo není. Tady si říkám, jestli vás televizní média poněkud nespravedlivě neopomíjí?

Pocit nespravedlnosti nebo odstrčenosti nemáme. Jako členové týmu dostáváme opakovaně pozvání do Rozhlasu či rádií, na Nekostel se ptají i v různých rozhovorech, třeba Aleš Palán ve své knížce „Ten farář je nějakej divnej“, o farářkách nemluvě. Samotný Nekostel běží offline, tady a teď, já jsem za to ráda.

Z které věkové kategorie pochází pro zajímavost nejvíce nových věřících vaší církve či vašeho sboru? Jsou to spíše mladí, nebo naopak lidé staršího věku?

To je těžká otázka. Když přemýšlím o sboru v Dejvicích, nové tváře jsou nejčastěji lidé už dospělí, ale ještě v aktivním věku. Znám ale víc lidí, kteří do církve přišli (nebo se do ní vrátili) až na prahu důchodu, s tím, jak měli více času o životě uvažovat. Pokaždé je ta cesta trochu jiná. Ale tím také je inspirativní i pro druhé – není to tak, že se musím do církve „narodit“, někdo může přijít v dospívání (jako tuhlecta farářka) nebo v průběhu dospělosti, třeba skrze pěvecký sbor nebo přes děti, které pošlu na tábor, nebo klidně až v důchodu.

Jak mimochodem vypadá taková svatba v evangelickém kostele? Co obnáší? A je pouze pro členy církve? Co když se přihlásí někdo, kdo k žádné církvi nepatří, ale přesto takzvaně v „něco nad námi“ věří. Musí se dát nejprve pokřtít?

Většina párů, které jsem doprovázela do manželství, nepatřila mezi členy církve, často nebyl pokřtěný ani jeden ze snoubenců. Obvykle také nešlo o svatbu v kostele, ale někde na louce, na terase, na lodi… Takové svatební bohoslužby trvají něco přes půl hodiny, je v nich přítomné čtení z Bible, kázání, modlitba, požehnání – jako v kostele. Důležitou součástí obřadu je svatební slib, který snoubenci obvykle formulují sami a mají tak možnost přemýšlet o tom, co slíbit dovedou, co třeba ne. Svatbě předchází několik setkání, některé páry mě s prosbou o svatbu oslovují právě kvůli nim, stojí o společnou přípravu.

Tohle bylo pro mne celkem velké překvapení. Nesetkal jsem se s tím, že by křesťanské církve běžně oddávaly i nepokřtěné osoby. U římských katolíků či pravoslavných si totéž představit nedokážu.  – V té souvislosti bych upomněl pojem římskokatolického pátera Tomáše Halíka „něcisté“  – v něco věříme, ale do církve nechceme nebo nechceme věřit přesnému vyznání víry, ale máme svůj pohled na věc…. Někdo dokonce tvrdí, že něcistů už bude v Česku dokonce mnohem víc než organizovaných křesťanů. Něcista má zkrátka u vás šanci, když ho neláká světský obřad na radnici, jak jsem pochopil…

Já jsem za tu možnost oddávat i lidi mimo církev vděčná. Civilní obřady se státními úředníky jsou často spíš úřední akt, nikoliv rituál. Dává mi to smysl, myslím, že to tak má být. Jenže co když člověk stojí o víc? Právě o ten rituál? Obecní šamany nemáme, právo formálně uzavřít sňatek má jen omezené množství církví a náboženských společností. Někteří lidé uzavřou manželství jen se svědky na úřadě a o svatební „obřad“ pak požádají třeba kamarády. A jiní hledají cestu, jak ten rituál uskutečnit, třeba i včetně přípravy, a osloví farářku nebo faráře. Když je to trochu možné, s vděčností za důvěru je do manželství doprovázím.

V tomto období slavíme svátky velikonoční. Jak vypadá oslava Velikonoc u evangelíků a co je pro ni typické? A přicházejí na velikonoční bohoslužby i nečlenové církve, jako tomu bývá u vánočních bohoslužeb? Nebo Velikonoce na rozdíl od Vánoc Češi a Moravané tak trochu ignorují?

Netroufám si říct, co je typické pro evangelickou oslavu Velikonoc. ČCE a její sbory jsou pestré, co najdeme v jednom sboru, není nutně pravidlem v jiném. V Dejvicích se na Zelený čtvrtek scházíme k večeři podobné té sederové (která patří k židovským velikonočním tradicím), připomínající vysvobození z Egypta. Na Velký pátek budeme číst Pašije (vyprávění o utrpení a smrti Ježíše), každý rok čteme podle jednoho evangelisty. Odpoledne jsou Dejvičtí zváni na křížovou cestu, kterou organizujeme v krajině s Nekostelem. O neděli Vzkříšení se scházíme ke slavnostním a radostným bohoslužbám, pro mě to bývají jedny z nejsilnějších a nejdůležitějších v celém roce.

Na svátky přicházívají i ti, kdo jindy nepřijdou – třeba partneři nebo dospělé děti členů sboru. Vážím si toho, že své blízké doprovodí, i když se třeba k víře nehlásí. Že by ale přišlo větší množství lidí úplně bez vazby na církev, to se obvykle nestává. Ani na ty Vánoce. Náš kostel totiž není dominantou obce, respektive naší čtvrti, možná je to i tím.

Jaká slova byste adresovala našim čtenářům v době sváteční?

Velikonoce jsou trochu jiné svátky než Vánoce – nabízejí možnost konfrontovat se s tím, co se mi v životě nedaří i s vlastní smrtelností a projít až k nečekané radosti nedělního rána, ke Vzkříšení. – Pokud ten příběh neznáte, zkuste se k němu přiblížit. Třeba zažijete, proč jsou Velikonoce veliké. A pokud ten příběh naopak znáte velmi dobře, ať se v jeho hloubce obživí radost, naděje a odvaha žít v tomto světě!

Děkuji za příjemný rozhovor. A našim čtenářům přeji hezké prožití svátečních dnů, ať už si je připomínají v duchu jakémkoliv, křesťansky, zcela sekulárně anebo se v jarní době chystají na oslavu zcela jiného svátku, židovského, buddhistického či dalšího, jejich srdci blízkého…

Vložil: Radovan Lovčí