+
´Padouch, nebo hrdina?´ Kdo všechno osvobodil v roce 1945 Prahu? Někdy před dvěma dny jsme u nás doma – díky Kolářovým poměrně ostrým výrokům – o tom dlouho mluvili. A ještě mnohem déle se nořili do Wikipedie, protože rádi diskutujeme na základě tvrdých faktů. A ty jsou, jako celé 20. století v našem geopolitickém prostoru, tragické, opakující se, někdy komické až k frašce, ambivalentní, složité, nejednoznačné… Aniž bych rezignovala na jasný názor, který mimochodem tak úplně nemám, nejlépe můj pocit vystihuje Jarek Nohavica – svým životním příběhem a geniální písní ´Těšínská´, v níž shrnul i ´moje dvacáté století´. Každý máme to své, má chuť, vůni i výrazný pach, poznáme ho po hmatu.
-
Lidovky konstatují: „Pomník připomíná osobu jednoho z osvoboditelů Československa v roce 1945, ale zároveň také muže, který řídil krvavé potlačení maďarského povstání v roce 1956, či se podílel se na sovětské okupaci v roce 1968, a radnice ho neodstranila, i když vyvolává kontroverze...“ Tak jak to je? Maršál Koněv byl podle Wikipedie za druhé války od května 1944, velitel vojsk 1. ukrajinského frontu, velel karpatsko - dukelské operaci sovětských a československých vojsk, která měla pomoci Slovenskému národnímu povstání, podílel se na osvobození jižního Polska, dobytí Slezska a Saska. 27. ledna 1945 osvobodil koncentrační tábor Osvětim. Jeho vojska se účastnila závěrečného útoku na Berlín. S maršálem Žukovem dne 8. května 1945 přijal německou bezpodmínečnou kapitulaci. Koněvova vojska poté vyrazila na pomoc Pražskému povstání, v průběhu pražské ofenzívy osvobodila severní, střední a východní Čechy a jako první spojenecká armáda se dostala v květnu 1945 do Prahy. Při bojích v Praze a v nejbližším okolí s německými jednotkami, především s Waffen-SS, včetně tankové divize SS ´Das Reich´, které pokračovaly v odporu a v masakrech civilistů, padlo 692 sovětských vojáků. Prokazatelně padlo a mnozí tak pomník vnímají spíše jako poctu jim.
Ivan Koněv: Padouch, nebo hrdina? Co takhle obojí?
Jenže Ivan Koněv byl i před válkou a po válce… Wikipedie konstatuje, že unikl Stalinovým čistkám v armádě, byl ale odsunut do Mongolska. Během čistek prý práskal Stalinovi na jiné velitele Rudé armády. Každopádně nesouhlasil s Chruščovem a jeho kritikou Stalinova kultu osobnosti. Krvavému potlačení maďarského povstání 1956 opravdu velel. Zato s okupací Československa prý nesouhlasil, „podle českého historika Povolného byl Koněv od roku 1963 mimo službu a jeho role při invazi byla tedy nulová,“ stojí na wikině s tím, že Koněvova reakce na vpád do Československa nebyla příliš nadšená - v roce 1970 si nepřijel do Československa pro titul hrdiny ČSSR od Husákovy normalizační vlády…
Řeknu vám jedno. Koněv osvobodil Prahu. Možná, dokonce s velkou pravděpodobností, by ji osvobodil velký frajer generál Patton, jenže vítězné mocnosti se na Jaltě dohodly na rozdělení sfér vlivu a my, želbohu, spadli pod tu sovětskou. A ještě jedno dodám. Do ruských a sovětských archivů nemají západní historici přístup. A žít v éře Stalina muselo být hotové peklo, stejně jako padesátá léta v Československu, akorát ten Stalin byl mnohonásobně větší satan než Gottwald… Naprosto se neodvažuji – díky oběma uvedeným důvodům – soudit činy jednotlivců v takové době.
Naše ´divné´ století a válka o něj
Jedno ale vím. Že bych fakt nechtěla učit dějepis. Díky své povaze mám sklon zkoumat věci z mnoha pohledů, pokoušet se chápat obě – i všechny další – strany, nesoudit zbrkle, nenechat se oblafnout ´pravdou vítězů´. Což mne naučil můj židovský tatínek. A také vím, že když člověk dospěje, chce-li se stát opravdu dospělým, musí se přijmout celý, se vším všudy, se svými přednostmi, ale i chybami, trapasy a průsery, které během života napáchal a již je nechce opakovat - zametání pod tepich je zaručenou cestou právě k jejich opakování, moji milí. A proto bych nechala Koněva na svém místě, stejně jako Stalina, kdyby ho neodstřelili. Jsou to naše dějiny a jedna štátue ve sběrných surovostech nám je neodpáře.
Neodpáře hrdinství legionářů i těch, co bojovali za Rakousko Uhersko, zbabělost udavačů za protektorátu, a že jich nebylo málo, ani statečnost letců RAF i vojáků Svobodovy armády, sebrané ze sovětských gulagů. Nezbaví nás Milady Horákové, co šla na smrt ´s hlavou vztyčenou´, ani idealistických mladých komunistů, kteří bojovali za svět, kde nikdo nebude hladovět a kde se ´zítra bude tančit všude´. Nevezme nám tu úžasnou naději Pražského jara, ani trauma z tanků v srpnu ´68 a normalizaci, v níž většina chtěla jen co nejslušněji přežít, zatímco hrstka statečných podepsala Chartu 77. Naše dvacáté století.
Je naše. Přijměme ho, konečně, se vším všudy. Vždyť už jsme velcí.
P. S. A co třeba takto? Socha sovětského generála Koněva v parku na Praze 6 již dekády vzbuzuje mezi obyvateli Prahy silné a protichůdné reakce. Piráti z Prahy 6 proto chtějí, aby o jejím dalším osudu rozhodlo referendum mezi obyvateli na Praze 6. Pomník je součástí veřejného prostoru, Piráti věří, že je fér, aby o jeho setrvání rozhodli sami obyvatelé. „Na nadcházejícím zastupitelstvu Prahy 6 navrhneme, aby se k otázce budoucnosti sochy na náměstí Interbrigády vypsalo referendum. To považujeme v tomto případě za legitimní prostředek, kdy si občané Prahy 6 mohou sami zvolit, v jakém prostředí chtějí žít,“ říká Ondřej Chrást, předseda zastupitelského klubu Pirátů na Praze 6.
|