Rozumím lidem, kterým může být protivný můj pokročilý věk, a proto jim upřímně přeji, aby se ho nedožili, říká Jiří Suchý. Celou řadu událostí hodnotím úplně jinak než v minulosti, přiznal, a pak prozradil…

Foto: Divadlo Semafor

Popisek: Jiří Suchý zakotvil se svým Divadlem Semafor na Praze 6.

Kabaretiér, zpěvák, herec, výtvarník a básník Jiří Suchý nedávno oslavil 85. narozeniny. A k této příležitosti vychází knižní rozhovor, který se zakladatelem divadla Semafor vedl Karel Hvížďala. Ukázku z něj přinesl magazín Dotyk.

„Když jsme začínali, byli jsme taková čistá tabule a netušili, jaká úskalí nás mohou čekat. Co to vůbec obnáší. Kdybych to tenkrát věděl, určitě bych se některejm věcem vyhnul,“ vzpomíná na své divadelní začátky zakladatel slavného Semaforu Jiří Suchý.

Nevyřizuji si staré účty

Jak vnímá pokročilejší věk? Změnil se nějak? „Jsem svobodnější v tom směru, že se chci daleko intenzivněji držet svejch starejch zásad a nenechat se zviklat. Nerad bych svobodu ventiloval tím, že bych si začal vyřizovat účty z minula. Mně to připadá nedůstojný. Přestože existuje snaha z mnoha míst, abych poodhalil pozadí různejch sporů, moje svoboda spočívá v rozhodnutí, že je nepoodhalím. Spíš se pokusím zpytovat situace, naznačit vlastní pochybnosti, nedostatky a svůj vztah k nim, než osočovat. Stáří člověku jasněji vyjeví, že za většinu problémů si mohl sám,“ usmívá se Suchý.

Dneska jsem už shovívavější

V něčem se prý přece jen změnil. „Před pár lety, a není to tak dávno, jsem si všiml ve svý povaze dosti převratných změn. Celou řadu událostí hodnotím úplně jinak než v minulosti. Jsem shovívavější k lidem, kteří mě v životě podtrhli a podrazili, protože jsem si uvědomil, že neznám jejich pohnutky. To je dost klíčová věc,“ říká divadelník. „Nebyla to však má zásluha, ale genetická dispozice. Proto jsem potíže šedesátých let i těch dvaceti let normalizace a poslední ekonomické krize překonal poměrně snadno a dodneška mně tenhle pohled na život pomáhá řešit různý problémy,“ dodává.

Peníze rád nemám

Mění se prý i jeho vztah k penězům. „Mám je čím dál méně rád, i když si nemohu stěžovat. Jejich přísun je poměrně slušnej, ale daleko nižší, než kdybych se do toho obul a vrhl se na vydělávání. Určitě bych měl desetkrát tolik,“ směje se. „Zajímavé je, že různí přátelé z kapitalistických oblastí to nemohou pochopit a někteří mi to i vyčítají. Říkají: Támhle sis nechal ujít lukrativní příležitost! A když nějakou nabídku přijmu a dostanu za ni větší honorář, vzápětí ho za něco utratím. Koupím si třeba do sbírky vzácnou přilbu.“

V krizi jsme měli podporu

Dobrou stránkou prý je, že je kvůli tomu v určitých kruzích respektován. „Když jsme měli v divadle nedávno ekonomickou krizi, postavila se za nás řada pozoruhodných osobností. A podobně tomu bylo i v šedesátých, sedmdesátých i osmdesátých letech. Ale na druhý straně se vynořili lidi, kteří se snažili situace využít, aby nás potopili. Je to půl na půl,“ říká.

Magistrát nám snížil dotace

Co se vlastně v Semaforu stalo? „Začalo to tím, že mi v roce 2002 magistrát navrhl, abychom se zprivatizovali. Slíbili nám, že budeme dostávat deset milionů ročně, jako v době, kdy jsme byli zaměstnanci magistrátu, posílali mu faktury a nic nás nepálilo. Přistoupil jsem na to, ale nebyl jsem tak chytrej a ostražitej jako ředitelé divadel z druhé vlny privatizace, kteří řekli: Dobře, vy nám to slíbíte, ale přijde jiná garnitura a ti už se do toho tak nepohrnou. A skutečně: druhá garnitura nám snížila grant na osm milionů, dál to klesalo a teď dostáváme necelých pět milionů na rok,“ vysvětluje.

Peněz bylo málo a chodily se zpožděním

„Provoz divadla nás stojí milion tři sta tisíc měsíčně. Polovinu z toho si vyděláme, ale i když máme většinou plno, stejná částka nám měsíčně chybí. Navíc magistrát nám grant posílá s pětiměsíčním zpožděním. Tak žijeme na dluh, když nám peníze pošlou, dluhy zaplatíme a na další provoz nám nezbyde,“ popisuje, jak došlo ke krizi. Naštěstí divadlo uspořádalo několik beneficí a pomohla i městská část Praha 6 a momentálně je divadlo finančně stabilní.

Musím vycházet se všemi

„Tomuhle státu kultura nikdy neležela na srdci,“ krčí Suchý rameny. „A já musím vycházet se všemi stranami, které rozdělují granty. Když mi pošlou peníze, těžko do nich můžu šít hlava nehlava. Nehledě na to, že tohle nikdy nebyl můj styl. Navíc některá jiná divadla magistrát skrouhl daleko víc než nás. Až se stydím, že nám dávají pět milionů a některým méně tradičním scénám jen statisícové částky. Prostě, jak říkám v jedné naší inscenaci: Kapitalismus je mnohem lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal,“ reaguje bonmotem.

Politická revue měla úspěch

Politickou hru napsal jen jedenkrát. „Revue Děti kapitána Granta jsem spíchl za pět dní jako reakci na tehdejší grantovou politiku magistrátu. Ta byla skutečně pochybná. Richter přišel s tím, že bude dávat granty divadlům, která jsou výdělečná, jako odměnu za to, že ho nepotřebují. Zprvu jsem si říkal, ať jim je dají, když na to mají. Ale oni na to neměli, a tak je brali těm divadlům, která bez nich nemohla přežít. Nejen my, ale další grantová divadla se ocitla před krachem,“ vzpomíná Suchý.

Radního Richtera jsem do sálu nepustil

Revue měla úspěch. „Hráli jsme to všehovšudy pětkrát a bylo to nejúspěšnější představení v dějinách Semaforu. Po premiéře trval potlesk půl hodiny. To se nám ještě nestalo. Ta hra nebyla zlá, byla jen přiměřeně ostrá. Jak satira má být. V sále seděl starosta, ministr kultury a jiní hodnostáři a publikum jim dávalo najevo, že stojí za námi. Když chtěl přijít na premiéru i radní Richter, řekl jsem mu, že ho tam nepustím, protože bych mu nedokázal zajistit bezpečnost,“ popisuje.

Jsme generační divadlo pro čtyřicátníky

A proč hru tak rychle stáhli?  „Protože magistrát nám vzápětí grant poslal,“ krčí rameny divadlení principál. A co hlasy, že se Semafor přežil? I na ty má odpověď. „Nechť mladí usilují o své generační divadlo. Ale proč by nemohlo existovat generační divadlo pro starší? Rozumím ale lidem, kterým může být protivný můj pokročilý věk, a proto jim upřímně přeji, aby se ho sami nedožili…“.

Nejsem spokojený stařec

Jaká je vlastně realita stáří? „Když jsem byl mlád, bylo mně šedesát nebo tak, vytvořil jsem si představu stáří, na které jsem se těšil. Viděl jsem kdysi fotku spisovatele Chestertona, kterej mě dost ovlivňoval, jak sedí v ušáku a má skotský pléd přes kolena. Myslím, že dokonce držel v ruce šálek s čajem. A takhle jsem si představoval, že budu jednou sedět v křesle, lidi ke mně budou chodit na návštěvu, budeme si povídat, pak si chvilku zdřímnu a přijde zase někdo jinej,“ vzpomíná.

Píšu básně o smrti

„Stáří je úplně jiné, než byla má představa, ale určitě jsem se ho nikdy nebál, taky proto, že bylo vzdálený. Dneska nemůžu říct, že bych se ho bál, ale zajímavý je, že když jsem si prohlížel s odstupem poslední tři svý knihy básní, v každý z nich je několik básniček o smrti. Při psaní jsem si to neuvědomil. I tyhle básně mají ale trpce humornej tón, a tou skutečností jsem se sám překvapil,“ směje se Jiří Suchý.

Mládí vpřed, to je dnešní doba

Dnešní doba podle něj o stáří nestojí, naopak všudypřítomný je kult mládí. „Myslím si, že kult mládí vzniká ruku v ruce s kapitalistickým myšlením. Předesílám, že nemám socialistické sklony. Snažím se na kapitalismus dívat tak, abych rozlišoval klady i zápory. Kapitalismus se pragmaticky dívá na mladý jako na potenciální pracovní síly a hlavně spotřebitele. Vše je podřízeno materialistický rovině. Starý lidi jsou pro kapitalismus ti, co jsou už v důchodu a chodí krmit ptáčky a hledí se na ně jako na umělce a jiné blázny, který není třeba brát v úvahu,“ říká trpce.

V politice je hodně lidí, kteří by tam být neměli

Přesto všechno ještě stíhá sledovat i politiku. „Starám se o politiku asi tak jako jiní o hokej. Sleduji velice napjatě, kdo se dostane navrch, kdo dá gól v pravej okamžik. Ale když si situaci začínám rozebírat svým laickým apolitickým mozkem, na všech stranách vidím průšvihy. Mám pocit, že do politiky vstupuje hodně lidí, kteří nejsou na výši toho úkolu,“ tvrdí Suchý v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Demokracie umožňuje, aby rozhodovali blbci

„Winston Churchill řekl, že nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem,“ popichuje a pokračuje. „Je hrozný, co teď řeknu, ale demokracie umožňuje, aby o celým národu rozhodovali voliči, kteří nemají ponětí o morálních hodnotách, kteří jsou dokonce někdy i hloupí a kterým jde jen o to, aby se jim vedlo dobře. Těch je bohužel nejvíc. Za tuto cenu jsou ochotní nalítnout každýmu politickýmu tlachalovi a spolu s ním pak rozhodují o menšině, která to má v hlavě spořádaný a ví, co chce. Je mi z toho úzko, ale je to tak,“ říká Jiří Suchý.

Suchý má řešení

A má i řešení. „Ideální by bylo, což ale není technicky možný, kdyby před volbama musel každej člověk projít prověrkou politického IQ. Dostal by body: když by byl totálně blbej, tak by dostal jeden bod, a kdyby byl naprosto v obraze a uměl se orientovat, dostal by pět bodů. A podle toho by jejich hlasy měly váhu, aby nemohli nerozumní lidé přehlasovat lidi, kteří mají jasnou hlavu.“

Dostal řád od Miloše Zemana

Sám před několika lety dostal dnes tak kontroverzní vyznamenání, Řád TGM, od prezidenta Miloše Zemana. „Když bylo zveřejněno, kdo má být vyznamenán, dostal jsem několik e-mailů a dopisů, ve kterých mně lidé, které jsem neznal, ukládali, jak se mám zachovat. Někteří z nich trochu přitlačili na pilu a oznamovali, že jestliže vyznamenání přijmu, přestanou si mě vážit. Protože jsem do té doby netušil, že si mě váží, nevadilo mi ani, že s tím přestanou. Spíš mi vadilo, že se snažili mě, člověka svéprávného, zmanipulovat, abych dělal, co by rádi viděli. To bych si já vůči nikomu nedovolil,“ konstatuje Suchý.

Proč jsem přijal?

„Kdyby mě oslovil prezident, kterého podržely ve funkci sovětské tanky, zachoval bych se stejně, jako když jsem podepsal 2000 slov, odmítl jsem svůj podpis odvolat, a pak jsem za to pykal, podepsal jsem Několik vět, a zase jsem pykal, odmítl jsem podepsat antichartu, podepsal jsem petici za propuštění Václava Havla, a jelikož si člověk zvykne i na pykání, brojil jsem dál. Odmítal jsem nabízené zasloužilé umělectví,“ říká.

„Tentokrát to byl prezident, kterého si zvolili mí spoluobčané, kdo se rozhodl udělit mi řád. A v doprovodném certifikátu nestálo, že je mi udělován za podporu politiky prezidenta Zemana, stálo tam, že Řád T. G. Masaryka je mi udělen za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie. A demokracie má zaručovat pluralitu názorů, nebo se mejlím? Zkrátka názory prezidenta zvoleného v demokratickém státě respektuji, protože i já si chci myslet, co chci. A těm, kteří se mě ať preventivně, nebo následně zřekli, bych připomněl počínání zavedené v minulém režimu, kdy myslet si něco jiného, než se mělo, bylo trestné,“ končí Jiří Suchý. 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Dáša Vrchotová