Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Tichý zabiják, deprese: Pokaždé si jen říkám proč, proč? Manželka Ivana Trojana prozradila, jak žije s vážnou psychickou nemocí a válčí s myšlenkou na sebevraždu. Jak dochovala tátu až do konce i jaké to je s pěti chlapy

30.07.2016
Tichý zabiják, deprese: Pokaždé si jen říkám proč, proč? Manželka Ivana Trojana prozradila, jak žije s vážnou psychickou nemocí a válčí s myšlenkou na sebevraždu. Jak dochovala tátu až do konce i jaké to je s pěti chlapy

Autor: ČT / repro

Popisek: U herečky Kláry Pollertové-Trojanové se deprese poprvé objevily v roce 2001

O depresích mluvila ve 13. komnatě proto, že to stále je společenské tabu. Deprese ale není depka a pouhá špatná nálada. Klára Trojanová vůbec ráda boří tabu. Nedávno promluvila i o smrti svého otce. A jak se žije s pěti chlapy? Čtěte...

U herečky Kláry Pollertové-Trojanové se deprese poprvé objevily v roce 2001. Dva měsíce trval stav, který dosud neznala: Ztratila náladu i zájem o cokoliv, byla unavená, sebemenší maličkosti ji rozhodily a vytáčely do nepříčetnosti. „Zničehonic se dostavovaly nekontrolovatelné záchvaty pláče, a to kdekoliv, doma o samotě i na veřejnosti mezi lidmi. Vyvrcholilo to v létě, kdy jsem byla na návštěvě u rodičů. Hodně (a bezdůvodně) jsem křičela na své dva malé syny, kterým bylo deset měsíců a dva roky. Pak jsem jen tak vracela časopis sestře -  a rozplakala se. Sestra – protože si předtím prošla něčím podobným – vzala telefon a objednala mě u svého psychiatra,“ vzpomíná herečka. Ten stanovil diagnózu - klinická deprese.

Tichý zabiják

Lékaři často nazývají depresi tichým zabijákem. Neléčená deprese totiž končí sebevraždou. Přitom společnost ještě pořád bere depresi na lehkou váhu, ne jako vážnou nemoc. Každý občas řekne, že má „depku“, zatímco opravdová deprese přináší stavy beznaděje, absolutní ztráty chuti k životu, pocity naprosté únavy, kdy se člověku ani nechce vstát ráno z postele. Největším problémem deprese je, že není vidět.

Za den jsem snědla půl housky se sýrem

Psychiatr několikrát Kláře nabídl hospitalizaci – a to pokaždé, když se její stav zhoršil. Ona vždy odmítla a brala „jen“ prášky, které jí předepsal. Doma pak zažívala pocity beznaděje. Byly dny, které by nejradši celé prospala. „Jela s kočárkem po parku a únavou mi padala hlava,“ popisuje.  „Přestala jsem jíst, neměla jsem na nic chuť, za den jsem snědla třeba jen půl housky se sýrem. Normálně jsme hubená, ale tehdy jsem zhubla pod padesát kilo,“ vzpomíná. Manžel mezitím pracoval a ona se tím pádem musela starat o rodinu. Neměla nikoho na pomoc, nemohla odjet někam na týden a být v klidu. Na druhou stranu ji právě rodina nabíjela. „Mám pro co žít,“ říkala si.

Nejradši bych zalezla pod peřinu a nebyla

Po čase jí psychiatr doporučil psycholožku. Klára sice věděla, že jí léčba pomáhá, ale návštěvy psycholožky se pro ni stávaly noční můrou. „Hlavně první dva měsíce terapie, kdy jsme se při sezeních dostávaly až na dřeň. Pomalu jsem si přiznávala spoustu věci, které jsem si do té doby odmítala přiznat. Po hodině u psycholožky jsem byla tak vyčerpaná a rozhozená, že bych nejradši zalezla pod peřinu a nebyla. Zároveň to však bylo očisťující a osvobozující,“ popisuje své terapie.

Smíření s nemocí

Na určitou dobu brát prášky přestala. Ale tím problémy úplně neskončily, deprese totiž vyléčit nejdou. Problémy se opět vrátily o Vánocích 2010. Vrátila se k lékům. „Pomalu se smiřuju s tím, že jsem nemocná a že se budu léčit do konce života. S panem doktorem jsme vypozorovali, že se mi dostavují pravidelně, a to jednou za rok na podzim. Minulý rok byl ten nástup tak silný, že jsem už myslela, že to nezvládnu. Dva měsíce mi bylo hodně špatně. Pokaždé si jen říkám proč, proč? Vím, co je spouští, ale těžko na tom něco změním. Mám silný vnitřní motor, všechno zvládnu a jedu, jedu a jedu. Jenže moje tělo to najednou přestane zvládat a ten můj motor se začne zadírat,“ popisuje.

Vždycky si říkám, že to zvládnu, ale

Dokáže poznat signály, že se deprese blíží? „Už ano, ale vždycky si říkám, že tentokrát to zvládnu. Je to nesmysl, nikdy to nezvládnu sama. Jsem vyčerpaná, hlava mi přestává přijímat informace, začnu být popudlivá, agresivní, vytáčí mě maličkosti. Dobré je, když to včas dokážu zarazit a zvolním. Řeknu Ivanovi, že jsem unavená a vypnu. Jenže zvolním na dva dny, oklepu se a pak jedu zase dál. Je to stejné, jako když máte horečku. Lehnete si, ale jakmile vám klesne, vrátíte se do stejného rytmu jako předtím.“

Léky vám hlavu nevymažou

Tehdy začne brát prášky? „Já už beru léky pořád a v těch těžkých obdobích zvyšuju dávky. Antidepresiva nemění vědomí, jen narovnávají nedostatek serotoninu v mozku. Není potřeba se bát, že po lécích člověk nebude sám sebou. Naopak, když se začnete léčit, zase budete moci být sami sebou,“ říká s tím, že je úleva si konečně přiznat, že je člověk nemocný.

Proč se dala dohromady s Basikovou?

Momentálně moc nehraje. Z angažmá ve Švandově divadle odešla už před narozením třetího ze čtyř synů. „Já si své odpracovala, ještě s prvními dvěma dětmi jsem chtěla pracovat hodně a bavilo mě to, ale s Vašíkem a Toníkem jsem si to užila naplno,“ svěřila se MF Dnes. „Strašně mi to vyhovuje, být doma pro rodinu. Teď chystám i divadlo, daly jsme se dohromady s Bárou Basikovou, přibraly pár kamarádů a vymyslely hru do La Fabriky. Hra bude mapovat osud Barrandovských teras a to, jak vzkvétaly a pak upadaly. Bude tam i živá hudba, zpívání. Moc se na to těším, ale zaplať pánbůh, že na tom nejsem závislá,“ směje se.

Táta umřel doma

Nemyslí jen finanční závislost. Od dětství točila, hrála, v posledních letech ale přehodnotila priority. „Zjistila jsem, že jsou opravdu důležitější věci. Třeba doprovodit tátu až na úplnej konec. Pro mě jeden z nejsilnějších zážitků v životě. Táta byl těžký rakovinář - přes dvacet let měl různé druhy rakoviny, které vždycky nějak přežil. Doktoři mu říkali, že musí jet na nějaký jiný pohon, jinak to není možné. Ta poslední ho už ale skolila. Byl půl roku v nemocnici a potom si ho k sobě vzal brácha. Chodili jsme za ním skoro každý den a starali se o něj. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi nechápala mámu, že dokáže babičku umývat. Pak mi s tátou nepřišlo nic přirozenějšího, bylo to naprosto automatické,“ vypráví.

Neodložili jsme ho někam

Jak došlo k tomu, že otec zemřel doma? „Když tátovi před lety onemocněla jeho máma, hodně se o ni staral. Bylo to pro něj dost náročné a často byl na konci sil. Tehdy jsem mu radila, ať ji dá do nemocnice, že babička už je stará a prostě umře, ale my ho ještě potřebujeme silného. Pak jsme se do stejné situace dostali my, ale ani nás nenapadlo, že bychom ho měli někam odložit.

Byla s ním až do konce

Byla i toho, když zemřel. „Domluvili jsme se ten den s bráchou, že ho spolu osprchujeme, a když jsme přišli, viděli jsme, že se blíží konec. Zůstali jsme tam, táta zemřel a držel se s námi za ruku. Nejdřív měl v očích zvláštní děs, ale potom zavřel oči a usnul. Tehdy jsem si uvědomila, že smrt není nic strašidelného. Bylo to všechno tak, jak to má být. Byl s námi, potom jsme ho umyli a převlékli. V tu chvíli je to takový zvláštní stav, asi aby to člověk zvládnul, protože pak to na mě samozřejmě všechno dopadlo později,“ říká herečka.

„Měli jsme se hodně rádi a já zjistila, až když jsem se o něj začala starat, jak ho mám ráda. Dřív jsme si to ani moc neříkali, a už vůbec ne napřímo. V posledním období jsem mu to říkala často. Vždycky se úplně rozzářil,“ usmívá se skrz slzy.

Nevejdeme se do jednoho auta

Sama má čtyři děti – samé kluky.  Nechtěla by ještě holčičku? „Už ne, jsme starý. Kdybych zjistila dřív, že ta velká rodina je takhle fajn, tak možná bychom pět dětí měli. Navíc nesouhlasím s tím, že čím víc dětí, tím míň starostí. O každé dítě se musíte starat a každé dítě potřebuje svůj prostor. Jen organizovat společný čas pro všechny je čím dál náročnější. My se ani nevejdeme do jednoho auta.“ Kvůli dětem museli také koupit dům, do té doby bydleli v bytě na Ořechovce.

Ty nejsi v menšině, mami

A jaké to je, mít doma samé chlapy? Klára to uvede příkladem: „Nedávno jsme se s dětmi o něčem dohadovali a já jim říkám, že takhle to prostě bude. Nejstarší František namítal, že to je blbost. To je možný, Franto, ale já si to musím prosadit, protože jsem tady v menšině, říkám mu. On se na mě tak podíval a říká mi: „Ty tady nejsi v menšině, mami. Ty seš tady sama.“  Někdy je té mužské energie příliš. Je sice neviditelná, ale je strašně silná a já najednou začnu cítit, že chci být sama. V tu chvíli potřebuju, aby šli všichni pryč,“ říká Trojanová

Chorobně zatížená na pořádek

Navíc si potrpí na pořádek – a to taky se čtyřmi kluky nejde dohromady. „Na spoustu věcí jsem musela rezignovat a prostě si to zakázat, protože bych se zbláznila. Přestaly mi vadit rozházené dětské hračky. Ty se dají jednou za den posbírat, vytřídit do krabic a hotovo. I když byly doby, kdy jsem uklízela i třikrát denně. Co ale dodnes nepochopím, jsou ty zastrkané špinavé talíře od jídla pod matrací, papírky od čokolád v posteli smotané s použitými ponožkami. Jednou jsem se už opravdu vzbouřila. Nakoupila jsem jim velké proutěné koše a řekla jim, že všechno, co nebude na svém místě, hodím do toho koše. A dodržela jsem to. Jenže místo toho, aby je to štvalo a nutilo k uklízení, byli hrozně spokojení. Kdykoliv něco nemohli najít, věděli, že to mají v tom koši, takže si to vždycky jen přehrábli, našli, co potřebovali, a šli dál,“ rezignovaně popisuje stav domácnosti.

Většinou mi to nedá

„Když se narodil František, měla moje sestra už dvě děti. Říkala mi, že prvnímu dítěti budu dudlík vyvařovat, druhému omývat a u třetího už to nebudu řešit. Já si tehdy, stejně jako ona, řekla, že s tím prvním budu zacházet jako se třetím. Že se prostě nebudu stresovat a komplikovat si to blbostmi. Většinu věcí si totiž na sebe vymýšlíme sami. Třeba takové moje pravidlo, že děti mají chodit spát v uklizeném pokoji, protože se jim pak líp spí. Nesmysl. Dětem se spí krásně, ať mají uklizené hračky, nebo ne. A stejně dobře se jim spí se špinavýma nohama jako s čistýma. Ale většinou mi to stejně nedá, a když usnou, potichu ty hračky uklidím.“

I s dětmi se jí ale změnily priority. „Nejdůležitější je, aby z nich byli slušní lidé, vnímaví ke svému okolí, uměli pozdravit a poděkovat, aby se o sebe uměli sami postarat. Petr Čepek, který mě na DAMU učil herectví, mi kdysi řekl, že dítě se dá vychovávat do čtyř let a pak už mu člověk může jen radit. Často na to myslím, protože se mi postupně potvrdilo, že měl pravdu.“

Základ je v toleranci, říká o manželství

O svém pátém chlapovi, manželovi Ivanu Trojanovi moc nemluví. Vlastně vůbec. „Základ je v toleranci, to je hrozně důležité. Člověk se k tomu musí nějakým způsobem propracovat. Nejde to samo od sebe. Nejdůležitější je neutíkat před prvním problémem, což se poměrně často stává," vyjadřuje se obezřetně. Naráží krom jiného na to, jak Ivana před třemi lety přistihli, jak se na festivalu ve Varech líbá s jinou? U Trojanů je to prý občas slušná Itálie. Klára prý těžce nese, že je Ivan celé dny pryč a i když tvrdí, že jí práce nechybí, nelibě snáší, že manžel má kvalitních rolí až dost a jí nikdo žádné nenabízí…

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Dáša Vrchotová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace