Legendární rváč, chroupající skleničky, se „zapomněl“ i s Helenou Růžičkovou. Dobře utajené lásky a hříchy něžného barbara Josefa Hlinomaze. Tajnosti slavných

Foto: ČT

Popisek: Josef Hlinomaz jako děda Makovec seriálu Chalupáři

Jednou z jeho dočasných milenek se stala i Helena Růžičková, celý život však miloval jedinou ženu. Svérázný samorost, který hrál hlavně drsňáky a hospodské rváče, ukrýval před světem křehkou duši naivního malíře a muzikanta.

Hlavní roli ve filmu si sice nikdy nezahrál, přesto je nezapomenutelný. Populární komik totiž odehrál více než 120 rolí v českých i zahraničních projektech. Kdo by neznal například zuřivého pistolníka Grimpa ze slavné westernové parodie Limonádový Joe aneb Koňská opera, který v saloonu chroupe skleničky a zbaští zoufalému členu Arizonské obrody Ezru Goodmanovi v podání Bohuše Záhorského jeho housle. Svérázný představitel drsných chlapíků či hrubiánů hodně natáčel i v televizi a nevyhýbal se ani divadelním jevištím. Svůj mimořádný umělecký talent ale uplatnil i v malířské tvorbě. Odjakživa byl zavalité postavy, měl věčně zarostlou tvář s výrazem hospodského rváče a drsnou mluvu. To vše ale podle jeho přátel skrývalo něžnou duši moudrého člověka, milovníka nádherného života, vynikajícího klavíristy a malíře s bohatou fantazií.

Zuřivý pistolník Grimpo baští housle zoufalého misionáře Ezry Goodmana

Všestranně nadané dítě

Narodil se 9. října 1914 v Praze, tedy ještě za Rakousko-Uherska, do umělecké rodiny, jeho otec Václav Hlinomaz byl učitelem, hudebním skladatelem a ředitelem umělecké školy. Mládí prožil na Dobříši a v Příbrami, kde absolvoval reálné gymnázium a vystupoval v ochotnickém divadle, kde začínal hrát s kamarádem Janem Drdou, pozdějším úspěšným novinářem a spisovatelem. Po otci zdědil hudební, malířské i herecké vlohy. I když se nikdy nenaučil noty, za klavírem působil suverénně a s přehledem vystřihl i náročný repertoár. Ač na to vůbec nevypadal, v mládí hodně sportoval a byl výborným plavcem. Po maturitě odešel do Prahy, kde studoval kreslení na Uměleckoprůmyslové škole, již ve druhém ročníku z ní ale odešel kvůli velkým neshodám s pedagogy. Přešel na Státní konzervatoř, kterou úspěšně ukončil v roce 1940. Barvy a štětec přesto nikdy neopustil a několikrát si i se svými obrazy zahrál malíře i ve filmu.

S Vladimírem Pucholtem v roce 1967 v komedii Svatba jako řemen

Zakotvil až na Barrandově

Jeho hereckou doménou byly postavy zrnitých, rázovitých a svérázných bodrých tatíků, veselých požitkářů i barbarských záporáků. Jeho herectví tkvělo v zajímavě zabarveném hlase, pohybové a mimické zdatnosti, klaunství, živelném humoru a občas také v improvizaci. V začátcích často vystupoval s Vladimírem Dvořákem. Do konce okupace hrál v divadlech v Kladně, Pardubicích, Plzni a hostoval v pražském Vinohradském divadle. Po válce se nejprve vrátil do Kladna, pak se konečně dostal do Prahy, kde se stalo jeho první domovskou scénou Realistické divadlo. Následovalo Divadlo satiry, Národní divadlo, v němž již dřív statoval během studií, Pražská estráda a opět Divadlo satiry. V roce 1958 konečně zakotvil natrvalo v hereckém souboru Filmového studia Barrandov, kde působil až do své předčasné smrti. Často působil také v dabingu a rozhlase.

V roce 1970 v seriálové parodii Fantom operety

Největší popularity dosáhly především jeho chamtivý velkostatkář a radní Halaburda v komedii s Vlastou Burianem Nejlepší člověk, nezapomenutelný hospodský Palivec v Dobrém vojáku Švejkovi, svérázný ochlasta Gogo v komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku! či zřízenec Arnošt ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! Hlinomazův poslední snímek Lvi salónů režiséra Jaromíra Borka, v němž si zahrál starého dědu, měl bohužel premiéru až 1. prosince 1978, tedy čtyři měsíce po jeho tragické smrti.

S Helenou Růžičkovou ve filmu Psi a lidé, v němž Josef Hlinomaz hrál malíře a paní Helena mu pózovala.
A během natáčení ho prý i svedla.

Druhá láska na celý život

Kromě herectví měl Josef Hlinomaz druhou velkou lásku – malířství, kterému zasvětil svůj veškerý volný čas již od druhé světové války. Herců a zpěváků, kteří v rámci své arteterapie malují, je ve světě i u nás mnoho, obvykle jsou však jejich obrazy zajímavé pouze tím, že je vytvořily slavné osobnosti. Josef Hlinomaz byl ale výjimka. Jeho práce obstojí samy za sebe, oceňovali je nejen jeho kolegové malíři, ale i kritika. Byl takříkajíc malířem na plný úvazek, nejen hercem se zajímavým koníčkem. Umělecky vycházel především z kubismu a naivismu, tvořil groteskně fantazijní přeludy s originálním humorem a poetikou. Sám sebe nazýval surneonaivistou. Ilustroval také řadu knížek, například Poláčkův úspěšný román Bylo nás pět, a přispíval svými články a fejetony do novin. Jeho obrázky znají a vlastní nejen herečtí kolegové, ale také naše a zahraniční galerie.

V komedii Jáchyme, hoď ho do stroje!

Svérázný samorost

Hlinomazovy postavy byly tak výrazné, svérázné a jedinečné, protože takový byl především on sám. Například byl vyhlášený gurmán, rád se dobře najedl a na jídle nikdy nešetřil. Když mu chutnalo, klidně si dal v restauraci stejnou pochoutku dvakrát i třikrát. S gustem pak křičel, že ho chtějí okrást, když mu napočítali jedno jídlo víckrát. Jeho apetit zřejmě vypěstovala maminka, která prý byla vynikající kuchařka. Traduje se i následující koloběh u maminčina oběda. Nejprve si poručil tři knedlíky a omáčku, po chvíli oznámil, že mu zbyla omáčka a chce další knedlík, potom mu zase zbyl knedlík a žádal omáčku… Ve svém bytě si zase klidně sám upekl celou kachnu nebo husu, kterou pak bez problémů a s chutí sobě vlastní také sám spořádal.

Tajná policie z roku 1978. Na první pohled sice obrazy Josefa Hlinomaze vypadají až infantilně,
při bližším zkoumání ale odhalíme řemeslnou dokonalost i rafinovanou tematickou koncepci

Jeho velkým zlozvykem bylo kouření. Podle přátel si zapaloval jednu cigaretu za druhou, a když došly, sáhl po lulce. Na oblékání si nikdy moc nepotrpěl. Možná za to mohla i jeho vyhlášená šetřivost, takže měl většinou jenom dva páry bot, s nimiž si vystačil. Jednou způsobil obrovský rozruch na recepci známého bratislavského hotelu, v němž byl s hereckými kolegy ubytován. Na rozdíl od jejich objemných zavazadel totiž měl v ruce pouze splasklou síťovku, do níž halabala naskládal pár nejnutnějších věcí včetně dokladů. Konvence v oblékání stejně jako módní trendy rozhodně neuznával.

Miloval jenom jednu

Hlinomazův intimní život byl opředen tajemstvím, málokdo z jeho okolí například věděl, že byl krátce ženatý. Svou ženu prý nachytal s milencem a jejím budoucím manželem a údajně tenkrát došlo i na facky. Sice se rozvedli, nikdy ji ale nepřestal milovat, a tak parohy vrátil svému sokovi i s úroky, když se později již vdaná exmanželka stala pro změnu jeho milenkou. Přátelé o něm  říkali, že i když nějaké přítelkyně měl, nikdy nikoho nemiloval tak jako svoji někdejší ženu.

Mimořádný den v životě opic

V roce 1978 odjel Josef Hlinomaz s přáteli k moři do bývalé Jugoslávie, přestože mu to lékaři po nedávném kolapsu na Žofínské plovárně zakázali. Devátý den dovolené, 8. srpna, si šel po snídani zaplavat. Pak se s přáteli vrátil do hotelu, vypil kávu, típl cigaretu a svým typickým způsobem řekl: „A teď už můžete jít do pr…“ Ulehl k odpočinku na kanape a krátce nato zemřel na infarkt. Bylo mu necelých šedesát čtyři let. Jeho pozůstalost uspořádal a knižně vydal Jan Krůta v knížce Majoucta a jeho vzpomínky na návštěvu New Yorku vyšly v roce 2003 pod názvem Neuvěřitelný návrat.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská