Porodila nemanželské dítě, provdala se za muže, který se znelíbil režimu… Nahlédnutí do přísně střeženého soukromí Werichovy „katastrofické přítelkyně“ Jaroslavy Adamové. Tajnosti slavných

Foto: Václav Chochola/© Archiv B&M Chochola

Popisek: Jedinečná Jaroslava Adamová v roce 1970 ve filmu Radúz a Mahulena

Svérázné dámě, která dovedla být i velmi nepříjemná, přezdívali herecká šlechtična. Ve svých rolích naplno využívala emoce, v životě se však vždy řídila chladným rozumem.

Její kariéru sledovali mnozí, málokdo ale tušil, že byla již od šestnácti let velmi silnou kuřačkou a nebyla přírodní zrzka, přestože se tak celý život prezentovala. I když hrála v životě řadu matek, nikdy nehrála maminky a zcela se jí vyhnuly postavy moudrých babiček s batolátky v náručí. Nepochybně by je i odmítla hrát. Tím byla pověstná. Odjakživa přesně věděla, kdo je, co může a co chce. Paní Jaroslava Adamová – heroina, sarkastická komička, herečka s mimořádným citem pro plasticitu slova a vznosné gesto. Komplexnost jejího talentu se popisuje ve zkratce velmi obtížně. Asi i proto, že stejnou měrou vycházela z jejího srdce, mozku a duše. Své soukromí si vždy chránila tak sveřepě jako málokdo a dokázala být i velmi nepříjemná, když vycítila neupřímnost. Sama prý totiž na ni nikdy neměla čas.

Na scéně se poprvé objevila již za války v Divadle Větrník

Upravená do poslední chvíle

Na svém vzhledu si Jaroslava Adamová mimořádně zakládala. „Radši nebudu jíst, než bych chodila se šedivou hlavou,“ říkávala i po osmdesátce. Jako na mimořádně vitální ženu se svérázným smyslem pro humor na ni vzpomíná i režisér Ondřej Trojan, jenž s ní strávil spoustu času například během natáčení úspěšného filmu Želary. „Když tak běhala v mrazech a závějích v těžké paruce a kostýmu, obdivoval jsem ji. Byla to úžasná filmová role a jsem rád, že jsem jí ji mohl nabídnout a že ji tak skvěle ztvárnila,“ konstatoval pro server idnes.cz. Paní Adamová si v Želarech zahrála Lucku Vojníčkovou a za tento mimořádný výkon byla v roce 2003 nominována na Českého lva.

S Petrem Kostkou v roce 1970 jako Anna Karenina

Frejkova zrzka

Svoji klikatou životní dráhu jednou herečka sama popsala slovy písně Voskovce a Wericha Jednou jsi dole, jednou nahoře. Narodila se 15. března 1925 v Praze a po druhé světové válce si ještě stihla zahrát na jednom jevišti s Vlastou Burianem. S Janem Werichem pak v roce 1962 přímo excelovala v nesmrtelné historické komedii režiséra Františka Filipa Kočár nejsvětější svátosti. Většinu života ale zasvětila především divadlu a před filmovou a televizní kamerou se začala častěji objevovat až koncem 90. let. „Pro mě znamená hrát něco tak nevyhnutelného, že se to blíží až k určité posedlosti,“ přiznala v jednom rozhovoru a dodala: „Jsem pro své hrdinky ochotná udělat všechno. Zbláznit se, mít hysterické záchvaty… Jsem zkrátka celý život posedlá divadlem.“ Právě v divadle zažila od roku 1946 ještě Frejkovu éru pražského Divadla na Vinohradech, a když musel odejít, šla jako ‘jeho herečka‘ i ona. Jedním z velkých tajemství paní Adamové byl právě její vztah s režisérem Jiřím Frejkou. Byla jeho múzou a zároveň jí dopomohl k rychlé kariéře. Z Vinohrad spolu přešli do Hudebního divadla Karlín, kde se 27. října 1952 Frejka zastřelil. K sebevraždě ho údajně kromě politických dohnaly i problémy osobní.

K raketové kariéře jí pomohl spoluzakladatel Osvobozeného divadla Jiří Frejka

Werichova katastrofická přítelkyně

V polovině 50. let se poprvé setkala s Janem Werichem, když byl jmenován ředitelem Divadla satiry. Brzy si tuto „ošklivou, zrzavou, expresionistickou a Frejkou zkaženou“ herečku vzal do svého divadla. Později si byli velmi blízcí a Werich ji nazýval dvou „katastrofickou přítelkyní“, protože mu byla nablízku hlavně v dobách, kdy ho trápily choroby a nepříznivé poměry. „S panem Werichem jsme natočili televizní film Kočár nejsvětější svátosti. Tam jsem poznala, že mívá obrovskou trému, jako každý normální herec. Bolela ho noha, měl potíže s chůzí. Nejsem naložený, Adamová, říkal. Když se pak začalo točit a když viděl, že to jde dobře, na potíže zapomněl,“ zavzpomínala v rozhovoru pro Právo a na otázku, čím si získala jeho důvěru, odpověděla: „Já si nikdy nikoho nechtěla získat. Prostě jsem se k němu chovala tak, jak si zasluhoval.“

S Janem Werichem

Šlechtična českého divadla

Během své kariéry ztvárnila množství nádherných rolí, například Annu Kareninu, Hedu Gablerovou, Marii Stuartovnu… Při společenských akcích se s ní několikrát setkal i režisér Zdeněk Troška, jenž o ní prohlásil: „Byla to šlechtična. Fantastickým způsobem dokázala zahrát každou roli, všechno pravdivě.“ Byla i vyhledávanou dabérkou a svůj hlas pravidelně propůjčovala mimo jiné například Sophii Loren či Jeanne Moreau. Ještě ve čtyřiaosmdesáti letech zazářila jako babička v romantické komedii Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh a úplně naposledy stanula před kamerou v koprodukčním krimi thrilleru režiséra Davida Ondříčka Ve stínu. Premiéra se ale uskutečnila až po její smrti.

V roce 2003 ve filmu Želary

Protiklady se přitahují

Paní Adamová byla vdaná za PhDr. Julia Alberta, který pocházel z významné pražské nakladatelské rodiny, ale prvního syna měla s Mojmírem Drvotou, jenž utekl do Ameriky. S manželem, s nímž byla až do jeho smrti v roce 1995, se seznámili v Peci pod Sněžkou, kde dělal správce horské chaty. „Po roce 1948 ho vyhodili z filozofické fakulty a pak dělal rukama. Šoféroval, byl správcem na horské chatě, zkrátka už se nechytil. Měli jsme dvě děti, museli jsme se oba ohánět. Já to měla jednodušší, protože jsem dělala svoji profesi, pro něho to bylo horší,“ prozradila. Měli spolu syny Marka a Julia, a přestože na veřejnosti jeho příjmení nepoužívala, na poštovní schránce ho měla uvedené a v soukromí se nechávala oslovovat paní Albertová. „Měli jsme báječné manželství. Nemohla jsem si vzít lepšího člověka, než byl on. Měli jsme naprosto otevřený vztah, po všech stránkách. Asi proto jsme to spolu tak dlouho vydrželi,“ dodala.

Ve filmu Líbáš jako Bůh si zahrála partnerku Pavla Landovského

Po úrazu se odstřihla od světa

Její celoživotní láskou bylo právě divadlo. „Rozum a cit u mě byly vždycky v rovnováze. Jsem emotivní herečka, ale vždycky to u mě šlo i přes hlavu. V životě taky,“ prohlásila. Začátkem roku 2010 si Jaroslava Adamová zlomila na akci v Černínském paláci nohu v krčku, musela podstoupit endoprotézu a od té doby jakoby se odstřihla od života i od přátel. Následné rehabilitace jí totiž nepomáhaly, chůze jí dělala stále větší problémy. Potřebovala nepřetržitou péči, a tak dříve samostatná, přísná a někdy až drsně působící žena nakonec svým pracovně vytíženým synům sama navrhla, že půjde do léčebny dlouhodobě nemocných, vzdálené jen několik metrů od jejího domova, kde 16. června 2012 zemřela. O své životní pouti říkávala: „Jaký jsem měla život? No byl můj. Vždy jsem dávala přednost hlavě před srdcem.“

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská