Celý život zpíval anglicky a beztrestně. Ústupky režimu? Nikdo po mně žádné nikdy nechtěl, tvrdil největší gentleman českého rock’n’rollu a country Pavel Bobek, s nímž se přesto osud nemazlil. Tajnosti slavných
14.09.2015
Foto: ČT
Popisek: Pavel Bobek přežil klinickou smrt a dalších osm let se rval o život, i když ho každé dva roky postihl další zdravotní problém
Sužovaly ho vážné zdravotní problémy, přežil klinickou smrt a nemohl pak nejen zpívat, ale ani chodit a psát. S bývalým režimem prý ale nikdy problémy neměl, přestože jeho bratr emigroval do Mnichova.
„Vnímám sám sebe jako podivný úkaz, který se ukazuje světu už nějak hrozně dlouho, ale kupodivu to moc lidem nevadí,“ prohlásil nezapomenutelný Pavel Bobek v roce 2012. Možná i proto porušil své rozhodnutí, že album Víc nehledám… bude jeho posledním, a natočil další. Zkrátka působil do posledního okamžiku dojmem, že je snad nezničitelný.

Půl roku před smrtí byl Pavel Bobek uveden do Síně slávy Akademie populární hudby Anděl
Ačkoli si řada bývalých hvězd české pop music po roce 1989 stěžovala, jaké musely ve své tvorbě dělat ústupky režimu, protože to prý zkrátka jinak nešlo, Pavel Bobek nikdy nic takového nepocítil a nesouhlasil se svými pěveckými kolegy, kteří tvrdili opak. „Někdy v 80. letech volali z Ostravy, že chystají festival sovětských písní a že by mě tam chtěli. Byl jsem ještě rozespalý a řekl jsem jim: 'Sovětských písní? Ale já zpívám jenom americké.' A nic se mi nestalo,“ uvedl jako příklad jednu svou zkušenost a dodal: „Já si myslím, že se někdy moji kolegové vymlouvají.“
Začínal jako bigbíťák
Narodil se 16. září 1937 v Praze v rodině, v níž měla hudba odjakživa své místo, měl staršího bratra Václava a mladší sestru Alenu. Muzikantskou i stavitelskou tradici založil již jeho dědeček Josef, který byl venkovský zedník a kapelník. Otec Václav byl stavební inženýr a také skvělý pianista a kapelník a maminka Božena zpívala ve sboru. Když byl ve třetím ročníku gymnázia, lékaři u jeho otce objevili zhoubný nádor na mozku. Ten se sice povedlo odoperovat, přesto půl roku po synově maturitě otec zemřel. Pavel úspěšně vystudoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT, na kterou ho na rozdíl od nejlepšího kamaráda, pozdějšího slavného architekta Jana Kaplického, přijali bez problémů.

Se starším bratrem Václavem na výletě v roce 1946
Stejně jako všichni jeho vrstevníci propadl v 50. letech nové hudební vlně – rock’n’rollu. Zpívat začínal s fakultní skupinou FAPS, později působil v tzv. Studiu bigbeatové hudby a v roce 1959 v divadle Paravan. Jako inženýr architekt nastoupil po promoci do práce ve Sdružení velkovýkrmen, kde působil v jedné projekční skupině se svými vysokoškolskými kolegy Mirkem Černým a Petrem Nárožným. „Rýsovali jsme prasečince, kravíny, silážní věže,“ vzpomínal. Architektuře by nejspíš zůstal věrný, kdyby ho kamarádky nepřihlásily do soutěže Hledáme nové talenty. Vystoupil a měl úspěch.
Sám nevěděl, proč pro něj pravidla neplatila
V roce 1963 přijal angažmá sólového zpěváka skupiny Olympic a dvě sezóny s ní vystupoval. Po svém odchodu v roce 1965 zpíval s různými skupinami, od roku 1966 pak nejčastěji s Country Beatem Jiřího Brabce, s nímž se v roce 1967 stal stálým členem divadla Semafor. V Semaforu se podle něj sešla veselá společnost, která nevynechala příležitost udělat večírek nebo divoký výlet. „Dodnes říkám, že dobře prohýřená noc s dobrou společností člověku víc dá, než bere. V práci jsem měl v té době naštěstí hodné šéfy,“ vzpomínal na legendární pražskou scénu, na níž působil až do roku 1990.

S Miki Volkem a skupinou Olympic v roce 1965
S komunistickým režimem prý problémy nikdy neměl. „V normalizační době, v roce 1975, jsem vydal své první album. A přestože tenkrát platilo pravidlo, že nejméně polovina repertoáru musí být československého původu, z té druhé poloviny čtvrtina spřáteleného původu a teprve ta poslední čtvrtina imperialistického, a to ještě raději francouzského, italského než amerického, moje první album bylo 90 procent americký repertoár,“ podivuje se i zpětně Bobek, že něco takového bylo možné. Stejně tak mu neuvěřitelně prošlo, že jeho bratr Václav v roce 1980 emigroval do Mnichova. „To se tajilo, takže občas dostal propustku na západ. To mě pak navštěvoval,“ přiznala Yvonne Přenosilová v rozhovoru pro deník Aha!.
Zpívat česky ho naučil Grossmann
Písně s českými texty také nezačal zpívat kvůli nátlaku, ale pod vlivem Jiřího Grossmanna. „Říkal mi: 'Ty půl hodiny vykládáš, o čem ta písnička je, a pak ji dvě minuty zpíváš. Tak ji zazpívej rovnou česky.' A napsal mi text k Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát, která měla velký úspěch,“ vzpomínal na předčasně zesnulého kolegu z divadla a kamaráda. Právě tento hit ho v roce 1970 vynesl na první místo hitparády Supraphonu, o rok později úspěch zopakoval s písničkou Houston.

S Jiřím Grossmannem a Milanem Drobným v Semaforu
V roce 1973 připojil další úspěšné singly Vincent a zejména Nedělní ráno, které ho znovu zavedlo do supraphonské Top 10. Od roku 1982 jezdil s koncertním programem Pár přátel mít se skupinou Groš a později začal koncertně i studiově spolupracovat takřka výhradně s pianistou a aranžérem Milošem Nopem a jeho manželkou Lídou Nopovou. V roce 1980 se stal držitelem Zlaté Porty za zásluhy a rozvoj country music.
Přežil svou smrt
Pavel Bobek prožil celý svůj život v domě, kde se narodil, a žít jinde, to si ani nedokázal představit. Ve svém rodném domě, obklopen svou rodinou, manželkou Martou, dcerou Klárou a o šest let mladším synem Pavlem, se cítil šťastný. Jeho rodina se také stala jeho největší oporou při vážných zdravotních problémech, které se mu málem staly osudnými. Začaly v roce 2005 zdánlivě nevinně natrženým svalem po špatném došlápnutí. Kulhání po úrazu vyvolalo bolesti páteře a léčba medikamenty zřejmě způsobila prasklý vřed na dvanácterníku. Nastala otrava organismu a zpěvák pak strávil dva týdny v umělém spánku, připojen k dýchacím přístrojům.

S manželkou Martou v únoru 2006 na premiéře filmu o životě Johnnyho Cashe Walk the Line
Lékaři mu nedávali příliš šancí na přežití. Když se konečně probral, nemohl chodit ani psát, o zpívání ani nemluvě. Jedině svou silnou vůlí se dokázal dostat z nejhoršího a vrátit se do každodenního života. Později mu lékaři řekli, že přežít tak těžkou otravu organismu je zázrak. Deska, která vyšla v březnu 2005, zaznamenala velký úspěch a pro Pavla Bobka znamenala návrat na české scény, do rádií i televize.
Urputný boj o život
V roce 2009 se musel Pavel Bobek podrobit operaci srdeční chlopně, protože už prý nemohl téměř ani dýchat. Ve skutečnosti šlo ale podle jeho přátel o maskovací manévr, protože byl v nemocnici kvůli odebrání ledviny. V roce 2011 ho postihla, tenkrát prý již podruhé, Dupuytrenova kontraktura, která způsobuje problémy s vazivovým aparátem ruky. Začaly se mu kroutit prsty a nemohl už hrát na klavír, takže absolvoval další chirurgický zákrok.

Předčasná gratulace k pětasedmdesátým narozeninám na Country fontáně v červnu 2012
V roce 2013 ho začaly sužovat bércové vředy na obou nohách. Nemohl téměř chodit a každý krok pro něj znamenal obrovské utrpení, koncertování si ale stejně alespoň občas neodpustil a zpíval vsedě. V březnu byl na předávání cen Akademie populární hudby Anděl uveden do Síně slávy. Koncem září ho odvezli do pražské Nemocnice Pod Petřínem, tentokrát kvůli ploténkám. K tomu se přidala zlomená noha v krčku. Přesto se zdálo, že i další operaci zvládne. Nakonec ale 20. listopadu 2013 podlehl pooperačním komplikacím.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');.
Vložil: Adina Janovská