Časovaná bomba v rodině Ivana Trojana: Jeho žena je kost a kůže. Co dostalo matku čtyř synů až na dno? Tajnosti slavných

Foto: FTV Prima

Popisek: Ivan Trojan si uměl vybrat, jeho o sedm let mladší manželka Klára je herečka s nejkrásnějšíma očim

Už jen mít čtyři kluky a k tomu pracovat je pořádný zápřah. Jenže manželka populárního herce Ivana Trojana k tomu ještě navíc bojuje již čtrnáct let s vážnou nemocí. A její stav se může kdykoli zhoršit prakticky ze dne na den.

Temné nálady a stavy beznaděje způsobily jen pár měsíců po porodu nejmladšího syna, že Klára Pollertová-Trojanová téměř nejedla. Ve třiceti letech zhubla čtyřnásobná matka na méně než padesát kilo, a tak není divu, že ji přátelé a fanoušci zpočátku podezřívali, zda nepodlehla módní vychrtlosti a nevykoledovala si mentální anorexii. Jenže pak vyšlo najevo, že ji zrazuje psychika. Kdysi temperamentní brunetka, sršící energií, se doslova začala ztrácet před očima.

Hroutila se před očima

Nevyléčitelná nemoc na Kláru poprvé zaútočila v roce 2001. Dva měsíce trval stav, který dosud neznala. Ztratila náladu i zájem o cokoliv, cítila se k smrti unavená, sebemenší maličkosti ji rozhodily a vytáčely k nepříčetnosti. Zničehonic se u ní dostavovaly nekontrolovatelné záchvaty pláče, a to kdekoliv, doma o samotě i na veřejnosti mezi lidmi.

Vyvrcholilo to v létě, když byla na návštěvě u rodičů. Její nejbližší zaznamenali, že velmi často a bezdůvodně křičí na malé syny, kterým bylo tenkrát deset měsíců a dva roky. Pak se stalo něco naprosto nepochopitelného – Klára prostě jen vracela sestře vypůjčený časopis a najednou se bezdůvodně rozplakala. V té chvíli bylo její sestře jasné, kolik uhodilo. Dříve si totiž prošla něčím podobným. A tak popadla telefon a objednala Kláru u psychiatra. Ten stanovil diagnózu: klinická deprese.

S manželem Ivanem Trojanem, držitelem šesti Českých lvů a čtyř nominací

Nemocnici odmítla

Psychiatr několikrát Kláře nabídl hospitalizaci – a to pokaždé, když se její stav zhoršil. Ona ale vždy odmítla, protože chtěla zůstat se svými kluky. Neměla totiž nikoho, kdo by jí s dětmi pomohl, manžel neustále pracoval, protože musel početnou rodinu finančně zajistit. A tak se naprosto vyčerpaná herečka nemohla prostě sebrat, někam odjet a strávit třeba týden v naprostém klidu. Na druhou stranu ji právě rodina nabíjela. „Mám pro co žít,“ říkala si.

Léčila se tedy doma, brala ‘jen‘ prášky, které jí lékař předepsal. Jenže mezi čtyřmi stěnami se doslova topila v pocitech beznaděje. Jen silou vůle překonávala od rána do večera dny, které by nejraději celé prospala. Třeba jela s kočárkem po parku a únavou jí padala hlava. Přestala jíst, protože prostě neměla chuť. Za celý den do sebe dokázala dostat třeba jen půl housky se sýrem. Není divu, že extrémně zhubla, její váha klesla pod padesát kilo.

Se staršími syny Františkem a Josefem

Myslela, že má vyhráno

Po čase jí psychiatr doporučil psycholožku. Klára sice věděla, že jí léčba pomáhá, ale návštěvy psycholožky se pro ni stávaly noční můrou. Hlavně první dva měsíce terapie, kdy se při sezeních dostávaly takzvaně až na dřeň. Pomalu dokázala sama sobě přiznat věci, které dříve odmítala byť jen připustit. Po hodině sezení u psycholožky se prý cítila tak vyčerpaná a rozhozená, že by nejradši zalezla pod peřinu a nebyla. Zároveň to však bylo očisťující a osvobozující.

Její stav se zlepšil, a tak na určitou dobu dokonce přestala prášky brát. Jenže deprese se vyléčit nedají, a tak se problémy opět vrátily o Vánocích 2010. Znovu tedy pokorně sáhla po lécích a začala se smiřovat s tím, že deprese je součástí jejího života, a tak se musí s touto nemocí naučit žít.

S Antonínem a nejmladším Václavem

Bomba, která nikdy nepřestane tikat

Klára není jedinou českou herečkou, kterou tato vážná nemoc trápí. Již od raného mládí s ní bojuje mimo jiné například i Eva Holubová. Lékaři ji často nazývají tichým zabijákem, protože neléčená deprese končí sebevraždou. Přitom společnost ještě pořád bere depresi na lehkou váhu, nikoli jako vážnou nemoc, a okolí leckdy považuje pacienty za náladové, hysterické, nespolečenské mrzouty… Často jsou dokonce považováni za lenochy nebo jedince, kteří nemají dostatek vůle.

Každý z nás sice občas řekne, že má „depku“, když se nám něco nedaří nebo zkrátka náš organismus zpomalí, protože je unavený. Opravdová deprese ale přináší stavy beznaděje, absolutní ztráty chuti k životu, pocity naprosté únavy, kdy se člověku ani nechce vstát ráno z postele. Největším problémem deprese je, že není vidět, přitom je jednou z nejlépe léčitelných psychických poruch. Jen je potřeba ji odhalit a začít se co nejdřív léčit. Léčba pomáhá naprosté většině postižených, zatímco bez ní mohou příznaky trvat i léta a postupně vést ke ztrátě výkonnosti, izolaci a v neposlední řadě i k výraznému zhoršení celkového zdravotního stavu snížením obranyschopnosti organismu.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská