Tak omluvil se, nebo neomluvil? Ani omluva, ani přiznání viny, píše Baldýnský. Grossův poradce zas vzpomíná na „v jádru dobrého člověka“. Pořád nám tu hapruje 100 mega

Foto: Zbyněk Pecák

Popisek: Stanislav Gross

FOTOGALERIE Historicky nejmladší český premiér Stanislav Gross odešel navždy v pouhých 45 letech a s ohledem na nezletilé dcery Denisu a Natálku omezila jeho vdova Šárka jednoduchý obřad v bazilice sv. Petra a Pavla na pražském Vyšehradě na pouhou čtvrthodinu. Stejně rychlá byla jeho politická kariéra i následný pád po pouhých osmi měsících v čele vlády. Od jeho smrti až po včerejší rozloučení na Vyšehradě probírají média horem dolem jeho život, politickou kariéru i pád. A středečním pohřbem to nekončí – téhož dne vyšly shodou okolností dva zajímavé články o Grossovi. Jeden napsal Tomáš Baldýnský, který píše do Lidových novin sloupek Poslední slovo, které tentokráte nazval Mlýn. A v Deníku Referendum Oto Novotný, dlouholetý analytik České strany sociálně demokratické a blízký spolupracovník Stanislava Grosse, vzpomíná na jeho vzestup a pád pod jednoduchým titulkem Vzpomínky na Stanislava…

Komentář Tomáše Baldýnského začíná srovnáním zdánlivě nesrovnatelného: „Grass a Gross. Oba umřeli v jednom týdnu, v něčem si podobní – oba jistou dobu působili upřímně, pak o tento pel morálního etalonu přišli – v jiném absolutně rozdílní, protože kdo by si dovolil házet do jednoho pytle geniálního spisovatele a ajznboňáka, který se na titulní strany dostal jen proto, že se o moc začal ucházet v době, kdy bylo možné opravdu všechno? No kdo? Tedy kromě osudu, který jim nadělil tak podobná příjmení a nechal je umřít tak rychle po sobě, že se jejich nekrology při jízdě na redakčních kolejích málem srazily?“

A pokračuje: „ Grassovy nekrology zůstaly v ghettu kulturních rubrik, zato Gross se dostal až na titulní stránky, přestože stopa, kterou v naší společnosti zanechal, byla mělká a jediné, na čem se všechny jeho nekrology točily, bylo, že to kdysi nemyslel upřímně a později, ve strachu před smrtí, přijal Krista a omluvil se za to, co spáchal. Jenže všechny tyto pevné body Grossových nekrologů si zaslouží napadnout. Omluvil se? Opravdu? Jedna slabá chvilka před kamerou studentského štábu je skutečně ta satisfakce, ze které se tady všem chvějí kolena? A připomeňme si, co přesně řekl: „Všem vám, kteří jste mi před iks lety důvěřovali a pak jste měli pocit, že jsem vás zklamal, tak vám se opravdu omlouvám.“ Omlouvá se za to, že vyvolal „pocit“, že někoho zklamal. To není omluva, není to ani přiznání viny, není to ani důkaz o přijetí viny. Jediná vina, kterou cítil – jak řekl na jiném místě dokumentu, byla, že špatně reagoval na dezinformační kampaň médií v závěru své politické kariéry, kterou někdo těm médiím „servíroval“. A co ta vina samotná? Jediné, co je považováno za dokázaný fakt, je to, že si na byt ušetřil z poslaneckých náhrad, zbytek jsou podezření a často šlo spíše o idiotská politická rozhodnutí než o záměrné činy. A že přijal Krista? To v jeho situaci zas nebylo tak těžké, ne?“

Korunní princ Zemana, pak Zemanův osobní nepřítel

Oto Novotný jako insider vzpomíná, co spolu s Grossem zažili: „Stanislava jsem poprvé zaregistroval v roce 1990 jako jednoho z mladých nadšených obnovovatelů české sociální demokracie a prvního předsedu Mladých sociálních demokratů. Osobně jsem se s ním ale poznal až na sjezdu v Hradci Králové v roce 1993, na kterém právě Mladí sociální demokraté rozhodli, že v čele strany stane Miloš Zeman. To mne se Stanislavem sblížilo, neboť tehdy jsem patřil k hlavním Zemanovým spolupracovníkům. Stanislav byl politický talent, ale také člověk velkých ambicí. Jako blízký spojenec Miloše Zemana, který mu byl na svatbě za svědka a jehož Zeman označoval za svého korunního prince, udělal rychlou politickou kariéru.“

Ve svých vzpomínkách nemůže Novotný pominout vztah Grosse a Zemana, který ostatně, na rozdíl třeba od současného předsedy ČSSD Sobotky, na pohřeb nedorazil: „Zhruba v roce 2001 Stanislavovy vztahy s Milošem Zemanem ochladly. Zemana začal považovat za vážné riziko pro výsledek strany ve sněmovních volbách 2002. Byl to ovšem Zeman sám, kdo ve volební vítězství nevěřil, a protože nechtěl nést za volební neúspěch zodpovědnost, nechal se ve funkci předsedy strany vystřídat Vladimírem Špidlou. Všichni, kdo jsme Zemana dobře znali, jsme nepochybovali, že šlo o vykalkulovaný tah. Zeman neměl Špidlu rád. Špidla nikdy nepatřil do tábora jeho skalních fandů, protože měl o sociální demokracii poněkud odlišnější (přesněji, náročnější) představy. Zeman chtěl za očekávanou volební prohru učinit zodpovědným Špidlu, odstavit jej z čela strany a na jeho místo znovu dosadit sebe či svého člověka a snadněji si vymínit podporu pro svou prezidentskou kandidaturu v roce 2003. Co čert, ani Zeman, ovšem nechtěli, ČSSD v čele se Špidlou sněmovní volby v roce 2002 vyhrála a straníci dospěli k názoru, že se ČSSD bez kontroverzního a nevyzpytatelného Zemana dokáže obejít. Tento tehdy převažující pocit zapříčinil zmatky a lavírování kolem Zemanovy prezidentské kandidatury a fakt, že Zeman v prezidentské volbě neuspěl. Stanislav v tom sehrál bezesporu významnou roli.“

Vzít toho premiéra, nebo nevzít?  

Oto Novotný byl i u toho, jak se velmi mladý Gross stal premiérem. Takto na to vzpomíná: „V roce 2004 však ČSSD utrpěla ponižující porážku v prvních volbách do Evropského parlamentu. Protišpidlovská stranická opozice napojená na Zemana se rozhodla Špidlu z čela strany sesadit a dál jí nechat řídit „svým člověkem“ – prvním místopředsedou Stanislavem. Výraz „svým člověkem“ dávám úmyslně do uvozovek, neboť šlo o cynický pragmaticko-mocenský kalkul. Zemanovci se spoléhali na to, že mladý ambiciózní politik, kterému se takto otevřela cesta k získání premiérské funkce, a tedy na samý vrchol politické moci, takový nápor politické zodpovědnosti neustojí a brzy se zdiskredituje. Toho hodlali využít na nejbližším sjezdu v roce 2005 a stranu znovu ovládnout. Ambiciózní Stanislav nicméně jako jeden z tehdy nejpopulárnějších politiků a uznávaná naděje sociální demokracie výzvu stanout v jejím čele, a krátce na to i v čele vlády, přijal. Do funkce premiéra se nehrnul bezhlavě. Uvědomoval si, že je velmi mladý a nebyl si jist, zda je schopen zdárně zvládnout veškerá s ní spojená úskalí. Skutečně zvažoval, zda pro něho není na tak vysoký post přece jen příliš brzo. Vím, že se o tom s mnohými radil, včetně mne. „Zda to má vzít“, výhody i rizika, jsme probírali na několika osobních schůzkách. Ano, Stanislav měl bezesporu mimořádný politický talent a dlouholeté politické zkušenosti, ale velmi otevřeně jsem se mu svěřoval se svými pochybnostmi, zda je s ohledem na nedostatečné životní zkušenosti na tak náročnou funkci připraven. Na druhou stranu jsem v něm viděl sociálního demokrata nové generace s upřímnou snahou věci měnit, učit se za pochodu, přijímat kritiku a nechat si i poradit. Nakonec jsem mu po několika našich setkáních řekl zhruba toto: Myslím, že to budeš mít velmi těžké a nejsem si zcela jist, zda to zvládneš, ale možná, že právě nyní máš výjimečnou životní příležitost stát se velmi úspěšným a uznávaným politikem. Taková příležitost se nemusí opakovat, takže to asi nejde nevzít. Stanislav „to vzal“, stal se premiérem, postavil novou vládu, začal vládnout a já mohl být jako jeden z poradců u toho.“

Strmý pád a co bylo skutečnou příčinou?

„Stanislavova politická indispozice (snaha zalíbit se a vyhovět všem) stála za jeho fatální politickou chybou, které se dopustil v otázce způsobu financování svého barrandovského bytu. Pokud je pravda, co přiznal nedlouho před svou smrtí, že tento byt financoval ze svých poslaneckých náhrad, měl to otevřeně přiznat, nemlžit, veřejnosti se omluvit a zjednat nápravu již v době, kdy mu šlo o politické přežití. Nevím, jestli by to tehdy veřejnost svému bývalému „oblíbenci“ odpustila, ale jsem přesvědčen, že by mu to umožnilo mnohem důstojněji vycouvat z vrcholové politiky a uchovat si alespoň nějaké šance se do ní časem vrátit. Tím spíše, že jeho skandál se dnes jeví jako téměř nicotný, jakkoli neomluvitelný, ve srovnání se skandály, které přišly v následujícím období,“ popisuje známou kauzu podivného financování Grossova bytu Novotný.

A těch 100 milionů? Tajemství zůstává…

Oto Novotný na závěr píše: „Zde mé vzpomínání na Stanislava pomalu končí, neboť když v roce 2005 odešel z vrcholové politiky, přestal jsem být bezprostředním svědkem jeho další životní dráhy. Z toho, že později nabyl na základě spekulativních transakcí ohromné jmění, nemám dobrý pocit. Zjevně nešlo o nic protiprávního, nicméně mi to stále připomíná zásadní handicap naší polistopadové politické kultury, kdy pravý smysl politiky, kterým je pravidlo „sloužím veřejnému zájmu“, je zastíněno, a často dokonce vytlačeno, pravidlem „sloužím svému soukromému zájmu“. Demokracii a politiku to hrubě poškozuje. Nechci Stanislava omlouvat tím, že se ve svém jednání stal „obětí“ systému, který politiky nutí jednat neeticky, a to často i proti jejich vůli. Stále jsem přesvědčen, že naprostá většina politiků dokáže mít své jednání pod kontrolou a nevybočují z dráhy vykolíkované elementárními morálními zásadami. A že v našem politickém systému je dostatek protikorupčních pojistek, aby lobbing, korupce, a netransparentní transakce tento systém nerozvrátily; jakkoli je třeba tyto pojistky vylepšovat. V tomto směru zodpovědnost Stanislava za jeho jednání nikdo a nic nesejme. Ani jeho mladý věk. Co napsat na závěr? Snad jen to, že Stanislav byl z veřejného úhlu pohledu jistě rozpornou osobností, ale z mého osobního pohledu v jádru dobrý člověk.“

Gross byl ještě „malá ryba“

I Tomáš Baldýnský připouští, že v české politice najdeme mnoho daleko větších „hříšníků“: „Příběh Grosse jako napraveného hříšníka prostě nefunguje. Vyprávíme si ho proto, aby nám dal víru, že se nám ti dnešní hříšníci, větší a obratnější, jednou také omluví. Ale to se nestane, stejně jako se to nestalo v jeho případě. Co by fungovalo mnohem líp, by byl příběh chlapa, který tváří v tvář smrti použije všechny páky, které mu z politiky zbyly, a vytrejduje akcie Moravia Energo za sto milionů, aby nenechal rodinu nezajištěnou. Škoda že se nevypráví,“ vrací se k těm záhadným akciím na závěr svého sloupku i publicista Baldýnský.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.          

Vložil: Adina Janovská