Stanislav Gross zemřel. O mrtvých jen dobré, říká se. Co všechno ale bude muset vysvětlit svatému Petrovi u nebeské brány, aby ho pustili dál? Tajnosti slavných

Foto: Zbyněk Pecák

Popisek: Bývalý premiér Stanislav Gross zemřel v pouhých pětačtyřiceti letech. Některé hříchy mu lidé nezapomněli, a tak prosil na sklonku života o slitování alespoň Boha. Snad mu odpustí.

V pouhých pětačtyřiceti letech podlehl v noci na čtvrtek Stanislav Gross těžké nemoci, s níž v posledních letech marně bojoval. ParlamentnímListům.cz informaci potvrdila manželka expremiéra Šárka Grossová. Gross byl dlouho těžce nemocný, podle médií trpěl amyotrofickou laterální sklerózou. Prezident Zeman vyjádřil jako jeden z prvních soustrast rodině... Jak se vyvíjela kariéra korunního prince sociální demokracie, proč na něj Zeman zanevřel a co ho dovedlo k víře v Boha?

Udělal zářnou politickou kariéru a stal se nejmladším premiérem v historii Česka. Z kluka milujícího mašinky se vyšvihl mezi milionáře. Získal pevné zázemí i krásnou rodinu. Na své cestě k úspěchu za sebou nechal pár ‘hříchů‘, které jen velmi obtížně vysvětloval, některé z těch, kteří v něj dřív neochvějně věřili, velmi zklamal. Nic z toho mu však nemohlo pomoci v bitvě s krutým osudem, o němž se říkává, že peče oplatky.

K vítězství nad nevyléčitelnou nemocí mu nemohli pomoci lékaři, peníze, láska nejbližších bytostí ani víra, i když tu v sebe sama ke konci života ztratil, účtoval sám se sebou a přiklonil se k víře v Boha. I ta poslední však nakonec selhala, protože ani Bůh není všemocný. Stanislav Gross odešel navždy v pouhých pětačtyřiceti letech, a předčasně opustil svou ženu a dospívající dcery a ještě si předtím musel projít obrovským utrpením, a to rozhodně není fair, ať už byly jeho život a činy jakékoli. Co všechno nejspíš musel vysvětlit, než před ním svatý Petr odemkl nebeskou bránu?

Korunní princ sociální demokracie

Jako kluk miloval Stanislav Gross vláčky, a tak logicky zamířil na dopravní průmyslovku. Po maturitě nastoupil jako elektromechanik v lokomotivním depu Praha-Vršovice a počítalo se s ním jako s kandidátem na strojvedoucího. Sametová revoluce však nasměrovala jeho další kroky do politiky. Počátkem 90. let se stal předsedou Mladých sociálních demokratů a začal studovat práva na Karlově univerzitě. V roce 1996 sociální demokracie uspěla ve volbách a Gross se stal jejím korunním princem. Ve straně se ještě neprofilovaly žádné kliky, její vrcholní představitelé působili jako jedna velká šťastná rodina.

Díky politice poznal i manželku Šárku Perlíkovou, která kvůli financím opustila původní učitelskou profesi. V parlamentní restauraci pracovala sice pouhé tři měsíce, přesto jí pak média přišila nálepku parlamentní kantýnské. Brali se v roce 1996 na zámečku v pražských Vršovicích a za svědka jim šel tehdejší premiér Miloš Zeman, který v Grosse vkládal velké naděje a netajil se tím, že v něm vidí budoucnost sociální demokracie. A ambiciózní ‘následník trůnu‘ opravdu ve své cestě na vrchol velmi rychle postupoval. Od prvního poslaneckého křesla v České národní radě se již za dva a půl roku stal předsedou poslaneckého klubu. V červenci 1998 se stal místopředsedou Poslanecké sněmovny, v dubnu 2000 historicky nejmladším ministrem vnitra a o čtyři roky později dokonce premiérem.

Rychlý konec velké kariéry

V roce 2005 se však spustila lavina, která způsobila vládní krizi, když Gross nedokázal uspokojivě vysvětlit, kde vzal více než čtyři miliony na nákup luxusního bytu na Barrandově. Byl rovněž kritizován, že jako ministr vnitra založil s nejasným účelem několik policejních týmů, podřízených přímo sobě. Ve stejném období týdeník Respekt upozornil, že firma vlastněná jeho manželkou koupila dům za 5,9 milionu korun, přičemž koupi vysvětlila blíže nespecifikovaným úvěrem, situaci ještě zhoršilo upozornění na spojení Grossovy rodiny s Libuší Barkovou, provozující nevěstinec. Na internetu se objevila petice, vyzývající ke Grossovu odvolání, právní podklad jejích požadavků byl ovšem sporný.

V březnu 2005 se konaly v Praze a Brně demonstrace za Grossovo odstoupení a pod rostoucím tlakem koaličních partnerů Gross několikrát prohlásil, že odstupuje, aby svá prohlášení vzápětí odvolal. V polovině dubna 2005 uzavřela vládní koalice dohodu, která měla zaručit její existenci až do voleb 2006. Až další jednání koncem dubna vedla ke Grossově skutečné demisi. Na zasedání Ústředního výkonného výboru ČSSD 24. září pak Gross oznámil, že rezignuje na funkci předsedy ČSSD a nebude kandidovat v dalších volbách do Poslanecké sněmovny.

Jak chutná moc

Mužem, který uvedl Grosse do politiky, byl jednoznačně Miloš Zeman, který měl nejspíš obrovskou chuť zvolat jeho směrem „I ty, Brute“ podobně jako římský imperátor Caesar, když mu jeden z jeho nejbližších zasadil smrtící ránu. Serveru iDnes.cz přiznal, že ho první pochybnosti o Grossovi přepadly již před lety, při jednání vedení Mladých sociálních demokratů v Kladně, kterého se účastnil jako nestranný pozorovatel. „Zarazilo mě však, s jakou vynalézavostí se Gross zbavuje svých politických oponentů uvnitř naší mládežnické organizace, a co horšího, jak je nahrazuje naprosto beztvarými a neschopnými pochlebovači, kteří pomalu nevyloudili jednu souvislou větu,“ konstatoval Zeman, který se netají tím, že Grosse považuje za hlavního viníka svého neúspěchu v prezidentských volbách v roce 2003.

Ve své knize Jak jsem se mýlil v politice Miloš Zeman přiznal, že dlouho nechápal, proč ho tenkrát Vladimír Špidla s Grossem podrazili. Nikdy jim neublížil, naopak pomáhal. V poznání mu prý pomohlo až srovnání se zamindrákovanou studentkou z vysoké školy. „Špidlovu a Grossovu mindráku by nasvědčovala i zpráva z deníku Právo, podle níž na poradě s předsedy krajských organizací ČSSD oba prohlašovali, že se nesmím dostat na Hrad, protože bych je zastínil a získal si přízeň médií. Zpočátku jsem této zprávě nevěřil, ale ukázalo se, že byla pravdivá,“ napsal Zeman. Zajímané bylo právě i setkání se Stanislavem Grossem, při němž mu Zeman svěřil, že začíná Špidlu pokládat za slabého vůdce sociální demokracie a bylo by dobré, kdyby ho vystřídal někdo schopnější. „Gross mi naslouchal se zájmem až do doby, než jsem řekl, že za toho schopnějšího bych pokládal Zdeňka Škromacha. V tom okamžiku vybuchl: ‘Půjde-li do toho Škromach, půjdu i já!‘… Později mi Zdeněk Škromach vytkl, že jsem se o něm před Grossem zmiňoval, a považoval to dokonce za krok, který mi prohrál prezidenturu.“

Zemanovo velké zklamání

„Pro Grosse nemám slova omluvy, protože ten představuje klientelismus par excellence,“ řekl v knižním rozhovoru s Petrem Žantovským. Členství v ČSSD Gross v roce 2005 přerušil kvůli vyšetřování podezření, že díky privatizaci menšinového státního podílu v Mostecké uhelné přitekly několika lidem, blízkým Grossovi, ze zahraničí na účty miliony korun. Mělo jít i o poslance Antonína Sýkoru, jehož syn Robert se později stal na Grossovo doporučení náměstkem ministra průmyslu a obchodu a po jeho odchodu z politiky mu na oplátku údajně dopomohl k pohádkovému zbohatnutí.

Ke Grossově dobré pověsti nepřispěla ani skutečnost, že titul doktora práv získal na zprofanované plzeňské univerzitě, kde se rodili právníci z řad boháčů a celebrit jako houby po dešti, přičemž některé z nich vyučující ani v posluchárnách v životě neviděli. To ho ale nejspíš netrápilo, po odchodu z politiky začal provozovat právnickou praxi a finančně byl rozhodně za vodou. Jenže osud mu uchystal past v podobě nevyléčitelné amyotrofické laterální sklerózy, jejíž krutost a záludnost spočívá v tom, že postupně připraví svou oběť o veškeré životní funkce, jen myšlení jí slouží do poslední chvilky. Možná i v tom spatřoval Stanislav Gross boží trest za všechny hříchy, kterých se kdy dopustil, a proto se na sklonku života obrátil ke Kristu. Když mu pomoci nemohli lidé, prosil o smilování alespoň Boha...

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská