Legendární komička málem zemřela v Terezíně, přesto ji obvinili z kolaborace! Čím vším musela zaplatit za lidskou závist? Tajnosti slavných

Foto: Reprofoto Filmové fotosky

Popisek: Herečka s největším komediálním talentem své doby tvrdě doplatila na lidskou závist. Přestože za války zprostředkovávala kontakt s partyzány a poté málem zemřela v Terezíně, 'kolegové' z Vinohradského divadla s ní odmítli hrát kvůli údajné kolaboraci s fašisty.

Osud jí dal do vínku kromě talentu a zvláštního půvabu i smysl pro humor a sklon ke ztřeštěnosti, a tak není divu, že Nataša Gollová patřila k neobsazovanějším herečkám. Smůla na chlapy, lidská závist a vážné zdravotní problémy však proměnily její život v nekonečné martyrium.

Byla dobře vychovaná dívka, nikdy nemluvila vulgárně, neměla ráda přiopilé muže, učila se jazyky, jezdila na koni… Byla ale také nekonvenční a bezprostřední, a právě proto se nikdy nedočkala velkých seriózních rolí, po nichž toužila. Za první republiky i za války patřila k nejobsazovanějším hvězdám, což se jí poté krutě vymstilo. Její život tvrdě poznamenaly talent na vztahy, které neměly budoucnost, geneticky dané zdravotní problémy a lidská závist, která se dostala k moci.

Slečna z dobré rodiny

V Praze na Smíchově se dne 10. července 1909 provdala Adéla Gollová za JUDr. Františka Xavera Hodáče, významného národohospodáře první republiky. V roce 1910 se manželům narodil syn Ivan, jenž se stal důstojníkem, měl pověst bonvivána a později byl nadšeným automobilovým závodníkem. A o tři roky později, 27. února 1912, přišla na svět jeho mladší sestra, která dostala jméno Nataša podle hlavní hrdinky Tolstého románu Vojna a mír. Příjmení Gollová převzala od svého dědečka Jaroslava Golla, uznávaného českého historika, který působil na Karlově univerzitě v Praze.

Mladinká Nataša se svým otcem, významným prvorepublikovým národohospodářem
Františkem Xaverem Hodáčem

Už od dětství hrávala divadlo s ochotníky, soukromě se věnovala herectví a modernímu scénickému tanci. Po gymnáziu studovala Filozofickou fakultu UK v Praze, měla velký talent na cizí jazyky a byla členkou taneční skupiny. V roce 1932 se tehdy ještě jako Hodáčová představila veřejnosti v Paříži v baletu Vpodvečer parného dne v roli Ptáka snů, kde se seznámila u malíře Josefa Šímy se svou největší láskou, o šestnáct let starším francouzským básníkem a dramatikem rumunského původu, zakladatelem dadaismu Tristanem Tzarou.

Filmaři si jí všimli dřív

„Mým hlavním koníčkem v životě byli skuteční koně. Jízda na koni, to byl jediný sport, který jsem dělala strašně ráda. A jezdila jsem moc dobře! Můj otec měl takovou tlustou kobylu, a když pak přestal jezdit, tak já začala. Byla to moje veliká vášeň, můj opravdový koníček,“ vzpomínala později. Toužila po divadle, ale ještě než se stačila prosadit na divadelních prknech, dostala první nabídku od filmu – režisér Martin Frič si ji v roce 1932 vybral pro epizodní roličku do filmu Kantor ideál. Další dva roky hrála na Slovensku, nemocná maminka a nabídka z Městského divadla na Královských Vinohradech ji ale brzy přivedly zpátky do Prahy. Od roku 1935 hrála i na scénách Městského komorního divadla a Městského divadla na Poříčí a za deset let vytvořila téměř padesát divadelních rolí, které však zůstaly ve stínu těch filmových.

Role v komedii Eva tropí hlouposti z roku 1939 z ní udělala idol mladých dívek

V roce 1939 totiž nastal v její kariéře významný zlom, když ji režisér Miroslav Cikán obsadil do filmu Příklady táhnou, v němž se naplno projevil Natašin komediální talent. Tohoto daru ještě víc využil režisér Martin Frič, který jí dal u filmu vůbec největší příležitosti. Nejprve si zahrála usedlou Mařenku v Kristiánovi, pak ale přišla crazy komedie Eva tropí hlouposti, která vytvořila z Nataši Gollové jednu z nejoblíbenějších českých hereček a idol mladých dívek. S Martinem Fričem pak spolupracovala v roce 1941 na úspěšných filmech Hotel modrá hvězda a Roztomilý člověk, ve všech čtyřech snímcích jí byl partnerem Oldřich Nový.

Za otcovy „hříchy“ následoval trest

Rokem 1940 začalo pro Natašu mimořádně těžké období, které trvalo až do jara 1943. V nespravedlivých režimech totiž bývají často postihováni za rodiče jejich děti a Natašin otec František Xaver Hodáč patřil k nejvýznamnějším politikům Československé národní demokracie a po roce 1934 k Národnímu sjednocení, které se snažilo o obranu republiky proti nacistům. Gollová se tudíž novým mocipánům jako filmová hvězda příliš nehodila do krámu, přesto byla díky tehdejšímu vedení ateliérů trpěna.

V komedii Hotel Modrá hvězda

A tak když dostala nabídku do jediného německého filmu Vrať se ke mně zpět, ve kterém kdy hrála, neměla na výběr, pokud chtěla přežít. Němci si ji přejmenovali na Adu Goll, a přestože šlo pouze o komedii o bezdůvodné žárlivosti, která se odehrávala v exteriérech jezerní krajiny v Alpách, byla kvůli tomu později nařčena z údajné spolupráce s nacisty.

Kamarádce přebrala milence

Navzdory problémům s fašisty se Nataša stala vedle Adiny Mandlové a Lídy Baarové nejoblíbenější ženou stříbrného plátna a s Adinou se dokonce tak spřátelily, že jedna bez druhé nedala ani ránu. Nakonec je ale rozdělila láska k jedinému muži, který po válce znamenal pro obě pohromu, k válečnému řediteli barrandovských ateliérů Willymu Söhnelovi. „Všichni přátelé ji od toho vztahu odrazovali, protože věděli, že po válce z toho může mít nepříjemnosti. Ale ona si nedala říct,“ napsala po letech ve svých pamětech Mandlová.

S Růženou Naskovou v komedii režiséra Miroslava Cikána Příklady táhnou

Jeden z nejbližších Natašiných přátel, Svatopluk Beneš, na toto těžké období v hereččině životě vzpomínal: „Doplatila na svůj vztah k mimořádnému muži, jehož neodpustitelnou chybou byl jeho německý původ. Nikdo nevzal v úvahu skutečnost, že držel po dobu války český film nad vodou.“ Nataša se proto odhodlala k zoufalému kroku, aby své jméno očistila a dokázala, že není o nic menší vlastenkou, než ostatní. Jenže to ji málem stálo život.

Málem zemřela, očistit se ale stejně nedokázala

Květen 1945 přinesl mimo jiné úřední výzvu, apelující na případné dobrovolníky, kteří by pomohli zdravotníkům s ošetřováním nevládních vězňů v internačním táboře Terezín. Mezi prvními se přihlásila právě Nataša Gollová. „Pak jsme dorazili do Terezína a tam to byla skutečná hrůza! Když člověk viděl ty chudáky ležící na slamnících, oholené hlavy, vytřeštěné oči, a hlavně – oni se naučili mluvit tak, že vůbec nebylo vidět, jak pohybují rty! Strašné!“ zavzpomínala pouze jedinkrát. Starala se o bývalé vězně pražského gestapa. Neštítila se prý žádné práce, myla je a krmila, uklízela místnosti, ve kterých nakažení žili.

Po válce se pokusila 'oprášit' svou první lásku s Tristanem Tzarou, vztah na dálku však nevyšel

V těžkých hygienických podmínkách a semeništi chorob se sama nakazila, nejdřív tyfem a poté svrabem. Půl roku bojovala o život a smrti unikla jen o vlásek. K morální rehabilitaci jí to ovšem nepomohlo. Naopak se dočkala dalších obvinění, že prací v Terezíně chtěla takticky zakrýt a naoko odčinit spolupráci s nacistickým režimem. Obvinění z kolaborace nevyvrátila ani fakta. Soubor Vinohradského divadla odmítl s některými kolegy spolupracovat, mimo jiné i s Natašou Gollovou a režisérem Karlem Konstantinem, který získal angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Skutečnost, že na druhé straně Gollová zprostředkovávala za války styk s partyzány a rozšiřovala protinacistické letáky, způsobila, že řízení proti ní bylo nakonec přece jen zastaveno.

Úřady se otáčely jako na kolotoči

Hlavní příčinou jejích poválečných trampot se stal především její vztah s Willym Söhnelem. Československý občan německé národnosti, pocházející z Ostravska, se v roce 1938 stal příslušníkem říše a dostal na starost barradovské filmové ateliéry. Coby ředitel filmových ateliérů zachránil mnoha umělcům život a po komunistickém puči dokonce zpočátku působil jako vládní poradce ve znárodněném filmovém průmyslu.

V několika filmech si zahrála s Oldřichem Novým

V roce 1945 úřady vrátily Söhnelovi československé občanství, dokonce mu bylo uděleno čestné občanství za to, že pomohl za války na Barrandově točit české filmy. Přesto byla závist kolegů i prostých lidí slepá a škatulky „kolaborantka“ se Gollová ne a ne zbavit. Navíc komunisté po únoru 1948 Söhnelovi čestné občanství zase odebrali, a tak ještě v září téhož roku odešel ilegálně z Československa.

Lásky krásné plavovlásky

Na muže měla krásná Nataša opravdu pech. Po válce se pokusila oživit vztah s francouzským básníkem Tristanem Tzarou, ale láska na dálku k ničemu nevedla. Naposledy se viděli v roce 1948 v Praze. Zamilovala se do herce Františka Vnoučka a stýkala se s ním čtyři roky, jenže ten celý život skrýval homosexualitu, protože se bál pronásledování, a tak ‘vztah‘ se známou herečkou přivítal jako zástěrku. Do Prahy za ní jezdíval také jeden slavný rakouský herec, byl krásný, ale ženatý, a nikdy se nehodlal rozvést. V Natašině rodném domě také bydlel nějaký čas malíř Josef Šíma. Ten byl sice svobodný, ale také se nakonec rozešli.

Karel Konstatin jí v roce 1947 nabídl angažmá v Českých Budějovicích a požádal ji o ruku

V roce 1947 přijala Nataša angažmá v Českých Budějovicích i nabídku k sňatku od Karla Konstantina. Přesto se na filmové plátno vrátila až v roce 1951, kdy si ji režisér Martin Frič a Jan Werich prosadili do role Kateřiny-Sirael v Císařově pekaři a Pekařově císaři. Po úspěšném uvedení filmu se manželé Konstantinovi vrátili do Prahy. Do rodného domu se ale navrátil pouze stín bývalé krásky, stárnoucí žena s prvními projevy onemocnění kyčlí. Roky 1952 a 1953 strávila na jevišti v Divadle Na Fidlovačce a od roku 1955 byla členkou Werichova Divadla satiry, pozdějšího Divadla ABC.

Před kameru se vrátila jako Kateřina-Sirael díky Martinu Fričovi a Janu Werichovi

Konečná stanice

V roce 1962 zemřel Karel Konstantin na náhlou srdeční příhodu a Nataša si musela vzít podnájemníky do velkého bytu na Janáčkově nábřeží 33, do domu, který dříve patřil její rodině. I přes velké zdravotní problémy si ještě zahrála několik filmových rolí. V roce 1974 ztvárnila nezapomenutelnou tetu Fany v komedii Zdeňka Podskalského Drahé tety a já. Onemocnění kyčlí ji však velmi omezovalo, i když podstoupila několik složitých operací.

S Evou Svobodovou v krimikomedii Zdeňka Podskalského Drahé tety a já

Hereččin zdravotní stav se zhoršoval, potýkala se s nedostatkem peněz i opravdových přátel. V roce 1977 vyměnila velký byt za garsonku ve Štěpánské ulici a téměř denně navštěvovala protější restauraci Šumava, kde prý si povídala a popíjela s místními štamgasty. Závislost na alkoholu nezvládla, a tak ji Stanislav Fišer a Josef Zíma přesvědčili, aby se přestěhovala do domova důchodců v Krči. Její poslední byla role ve filmu režiséra Jaroslava Balíka z roku 1981 Konečná stanice, který se odehrává v domově důchodců.

Naposledy stanula před kamerou v 69 letech, pak už se její zdravotní stav rychle zhoršoval

Zbytek života prožila v domově důchodců pod stálou lékařskou péčí. Zemřela ve spánku 29. října 1988. Její věrná přítelkyně Jarmila Týlová, která za ní docházela, později zavzpomínala: „Jednoho dne se napapala, šla si lehnout a už se neprobudila. Nataška měla lehkou smrt.“ Kráska, která vstupovala do života s obrovským elánem a smyslem pro humor, vypila svůj pohár hořkosti do dna. Je pohřbena na Vyšehradském hřbitově ve společnosti svých nejbližších.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská