Dirigent Svárovský: Talent Prahy 5 je ojedinělý i v rámci Evropy
Koncert laureátů v sále Bohuslava Martinů na pražské HAMU završil 19. ročník hudební soutěže Talent Prahy 5. Mladé hudební naděje vystoupily před plným hledištěm v doprovodu věhlasného orchestru PKF - Prague Philharmonia. V jeho čele stanul uznávaný dirigent Leoš Svárovský. Účinkující sklidili zasloužený bouřlivý potlesk.
S jakými pocity jste opouštěl dirigentský stupínek?
Koncert byl naprosto mimořádný, protože, za prvé, měli jsme nástroje, které se za devatenáct let neobjevily. Například harfa. Malý sólista, který na ni hrál, získal druhou cenu. j to naprosto mimořádný talent. Za druhé, soutěž se vrátila k prvopočáteční myšlence, tzn. nabídla příležitost nejmladším dětem do deseti let. Tentokrát jsme jich měli skutečně mnoho. Vítěz první kategorie, té nejmenší, pan Záruba-Pfeffermann zahrál excelentním způsobem Allegro Appassionato Camille Saint-Saëns. To byl takový zahajovací bonbónek. Měli jsme štěstí na vynikající zahraniční účastníky, vystoupila skvělá maďarská fagotistka, výborná flétnistka z Bělehradu i slovenská sopranistka z Bratislavy. Závěru se zhostil akademik Dan Boura, student docenta Lukáše Klánského, který zahrál první větu Schumannova klavírního koncertu A-moll. A to byla profesionální tečka. Koncert se nesmírně podařil. Viděl jsem i na tvářích hráčů Prague Philharmonia, že se jim to velmi líbilo, a skvěle se bavili.
Děti vypadaly, že je tréma před zcela zaplněným sálem vůbec netrápí.
Přesně tak. Z pohledu dirigenta to není jednoduchá záležitost proto, že ať je to zkouška, generálka, člověk nikdy neví, co se v tom dětském mozečku stane, když uvidí plný sál. Jestli je nepřepadne tréma, výpadek paměti. Ne. Všechny děti se zatnuly, koukaly buď do publika nebo na orchestr, na mě, a hráli par excellence.
O přínosu propojení s profesionálním tělesem pro studenty není pochyb. Co znamená pro orchestr?
Oživení. Spousta malých dětí má své pedagogy mezi hráči. Na zkoušce jsem upozorňoval, že musí podat ruku koncertní mistrové, a s dirigentem se pozdraví na závěr, až dohrají. Bylo roztomilé sledovat ta očička a chování těch malých dětí, když si podávaly ruce s koncertní mistryní Romanou Špačkovou, kývaly na mě, jestli je to správně. Bylo to strašně fajn. A hlavně ta atmosféra plného sálu Bohuslava Martinů dávala pocit velké hudební události.
Laureáty může vystoupení s Prague Philharmonia také motivovat k ještě intenzivnějšímu cvičení.
Je to určité lákadlo, obrovská odměna, protože se to nedá srovnat s tím, když hrají na hudebních školách. Najedou mají příležitost vystoupit se světovým orchestrem, myslím, že to může být zážitek na celý život, i když se třeba v budoucnu hudbě nebudou profesionálně věnovat.
Existuje nástroj, který bystě chtěl na koncertu slyšet a zatím se tak nestalo?
Vždycky je možné v něco doufat. V minulém roce se to neuskutečnilo, je to škoda. Měli jsme malého hráče na cimbál, který zahrál skvěle na zkouškách. Ale pak se bohužel nepodařilo sehnat žádnou skladbu pro cimbál a orchestr. Snad někdo udělá nějakou transkripci skladby a instrumentaci, a to je naděje, že uslyšíme i něco jiného.
Praha 5 jedinou městskou částí, která podobnou soutěž pro mladé hudebníky pořádá.
Je to báječná akce. Vyzdvihl bych, že se nám blíží velké výročí. Dvacet let. Jsem naprosto přesvědčen, že tento projekt je ojedinělý nejen v rámci Prahy, ale i v rámci České republiky a Evropy. Malířská paleta Prahy 5 a Talenty Prahy 5, tzn. malířství a hudba, je skvělá vizitka této městské části a mě nezbývá než si přát, abych co nejdéle zůstal u té soutěže. Je všeobecně známo, že starosta Lukáš Herold je vynikajícím hudebníkem, vynikajícím hobojistou, a on s tehdejším ředitelem Prague Philharmonia stál u zrodu Talentu. Byl jsem strašně rád, že se to podařilo prosadit. Krásné a trvalé projekty mají svoji živostnost.
O budoucnost Talentu se nemusíme bát? Nadšených dětských hudebníků je stále dost?
Zatím to tak vypadá. Pravdou je, že společnost se mění, profesionálním hudebníkem býti znamená čím dál větší těžkosti, protože je to samozřejmě mnohahodinové denní cvičení, a finanční zabezpečení hráčů v orchestrech zdaleka není tak privilegované jako bylo v minulosti. Děti jsou, baví je to. Vidět to nadšení v jejích očích, jak vystupují, mě i orchestr skutečně naplňuje obrovskou radostí.
|